32 Cdo 3208/2016
Datum rozhodnutí: 15.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



32 Cdo 3208/2016


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně JESY, spol. s r. o. , se sídlem v Litni, Na Cvičírně 188, identifikační číslo osoby 42396239, zastoupené Mgr. Rudolfem Krejčíkem, advokátem se sídlem v Řevnicích, nám. Krále Jiřího z Poděbrad 24, proti žalovanému P. S. , zastoupenému Mgr. Michalem Davidem, advokátem se sídlem v Praze 4, K dolům 1924/42, o zaplacení částky 107 119 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 424/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2016, č. j. 14 Co 67/2016-288, 14 Co 68/2016, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6 002 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, č. j. 10 C 424/2010-257 (v pořadí třetím ve věci), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 88 947 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 18 172 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 88 172,58 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Usnesením ze dne 10. 12. 2015, č. j. 10 C 424/2010-264, uložil žalobkyni zaplatit státu na nákladech řízení částku 1 906,68 Kč (výrok I.) a žalovanému částku 9 309,07 Kč (výrok II.).
K odvolání žalovaného proti oběma rozhodnutím Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. ve spojení s usnesením ze dne 10. 12. 2015 (první výrok) a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 12 676 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalovaný dovolání, maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobu zamítl, zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).
V dovolání chybí vymezení dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013, podle něhož důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Současná právní úprava dovolacího řízení předpokládá, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 23/2003). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě, správně a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal neomezenou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či usnesení ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008). Je zjevné, že dovolatelova rozsáhlá polemika se závěry odvolacího soudu, kdy vyjadřuje nesouhlas s posouzením otázky odstoupení od smlouvy, nároku na náhradu škody a otázky započtení a rozporuje skutková zjištění soudu, výše uvedeným požadavkům nevyhovuje.
Zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění odvolacího soudu a namítá-li, že nezhodnotil všechny důkazy v jejich souvislostech, pak ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
S námitkou, že požadavek žalobkyně na zaplacení tepelného čerpadla, když toto nikdy řádně nefungovalo a následně mohlo fungovat jako havarijní řešení ve formě elektrokotle je v rozporu s dobrými mravy i s poctivým obchodním stykem, dovolatel přichází v rozporu s ustanovením § 241a odst. 6 o. s. ř. až v dovolání. V řízení před soudy nižších stupňů tuto námitku neuplatnil, netvrdil žádné skutečnosti, pro které by měl být nárok žalobkyně v rozporu s dobrými mravy a s poctivým obchodním stykem, a odvolací soud (ani soud prvního stupně) se žalobním nárokem z pohledu souladu s dobrými mravy a s poctivým obchodním stykem nezabýval, neučinil žádný závěr, jenž by mohl být v dovolacím řízení přezkoumán. Vzhledem k tomu se dovolací soud touto námitkou, jejíž prověření předpokládá tvrzení skutečností, pro které by měl být nárok v rozporu s dobrými mravy a s poctivým obchodním stykem, nemohl zabývat.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v části, kterou potvrdil rozsudek soudu prvního soudu ve věci samé, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolání směřuje tedy i proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v části, kterou potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o nákladech řízení před soudem prvního stupně. V tomto směru však dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci. Chybí i údaj, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. které z hledisek stanovených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, a v čem shledává nesprávnost rozhodnutí. Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání směřuje i proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v části, v níž potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I., kterým soud uložil žalobkyni uhradit státu částku 1 906,68 Kč na náhradu nákladů řízení. K podání dovolání v tomto rozsahu však není dovolatel subjektivně oprávněn, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. Uvedeným výrokem rozsudku odvolacího soudu nebyla žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší nebo změní. Nejvyšší soud proto v této části dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku v části, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II., kterým soud prvního stupně uložil žalovanému uhradit státu náklady řízení, a v rozsahu druhého výroku, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, dovolání v této části není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, jež měl žalovaný uhradit státu za řízení před soudem prvního stupně (9 309,07 Kč) a žalobkyni za odvolací řízení (12 676 Kč) nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. rovněž odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 15. 2. 2017
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu