32 Cdo 3182/2015
Datum rozhodnutí: 19.01.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 3182/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce V. T. , zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 3, Boleslavská 2178/13, proti žalovanému Fondu pojištění vkladů , se sídlem v Praze 1, Týn 639/1, identifikační číslo osoby 49 71 03 62, zastoupenému JUDr. Richardem Tomankem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, o zaplacení částky 3 709 091,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 365/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2014, č. j. 17 Co 330/2013-115, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 28 362 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. března 2013, č. j. 23 C 365/2010-90, zamítl žalobu o zaplacení částky 3 709 091,85 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalovanému částku 144 096 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé (první výrok), změnil je ve výroku o nákladech řízení tak, že tyto činí 59 830 Kč, jinak je potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (podle obsahu dovolací argumentace jen proti potvrzujícímu výroku ve věci samé), v němž co do přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), co do důvodu na ustanovení § 241a o. s. ř. a formuloval dvě otázky, které podle jeho názoru dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění a žalobě se v celém rozsahu vyhovuje a žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů, nebo aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně aby je zamítl jako nedůvodné a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel se mýlí, tvrdí-li, že otázka zda v režimu zákona č. 40/1964 Sb. osoba, která nesplnila svou povinnost stanovenou právním předpisem, jenž byl později zrušen, odpovídá za škodu vzniklou poškozenému v důsledku včasného nesplnění této své zákonné povinnosti v době, kdy později zrušený právní předpis platil , nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. listopadu 2005, sp. zn. 21 Cdo 27/2005, který je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách a na který správně odkázal odvolací soud, uzavřel, že došlo-li ke zrušení zákona (jeho jednotlivého ustanovení), který protiústavností postihoval uplatněný nárok, za řízení před soudem prvního stupně nebo v průběhu odvolacího řízení, nejsou v soudní praxi žádné pochybnosti o tom, že soudy jsou povinny k nálezu Ústavního soudu ČR přihlédnout a že nesmí poskytnout ochranu právům nebo vynucovat splnění povinností, které by ze zrušeného zákona (jeho jednotlivého ustanovení) pro projednávanou věc vyplývaly. Vzhledem k tomu, že po zrušení zákona (jeho jednotlivého ustanovení) nelze vykonávat soudní rozhodnutí vydaná na jeho základě, nesmí soud již v nalézacím řízení poskytnout ochranu právu nebo vynucovat splnění povinnosti na takovém zákoně (jeho jednotlivém ustanovení) založených, neboť by rozhodnutí vycházející z protiústavního zákona (jeho jednotlivého ustanovení) stejně nemohlo být - jak vyplývá z ustanovení § 71 odst. 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu - vykonatelné. V rozsudku ze dne 16. dubna 2008, sp. zn. 21 Cdo 1704/2007, Nejvyšší soud dovodil, že v občanském soudním řízení soud vždy přihlédne k tomu, že ustanovení zákona (jiného právního předpisu), na němž spočívá uplatněný nárok (a má být proto použito při právním posouzení věci), bylo Ústavním soudem posléze shledáno protiústavním ( protizákonným ), i když bylo zrušeno až poté, co již byly (měly být) splněny předpoklady ke vzniku nároku.
Odvolací soud se od judikatury Nejvyššího soudu při posouzení nároku žalobce neodchýlil, ztotožnil-li se se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož jestliže žalobce dodatečnou náhradu na základě zákona č. 443/2006 Sb., který byl zrušen ke dni 2. března 2007 nálezem Ústavního soudu ze dne 15. února 2007, sp. zn. Pl. ÚS 77/06, vyhlášeným pod číslem 37/2007 Sb. a uveřejněným pod číslem 30/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, od žalovaného nezískal, stalo se tak v souladu s právem, a žalobci nemohla vzniknout žádná škoda v podobě nezískaného plnění, jež žalobce vymoci od žalovaného nemůže.
Předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou splněny ani v otázce zda je osoba, která přijala plnění na základě platného právního předpisu povinna toto plnění vrátit po zrušení tohoto právního předpisu podle ustanovení o bezdůvodném obohacení v režimu zákona č. 40/1964 Sb. , neboť na řešení otázky předložené dovolatelem jakožto otázky hmotného práva dovolacím soudem neřešené, napadené rozhodnutí nespočívá, tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatel pomíjí, že podle dikce ustanovení § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Odvolací soud jen pro úplnost uvedl, že by u žalobce došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, kdyby mu byla na základě zrušené části zákona vyplacena náhrada.
Odkazuje-li dovolatel na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, pak rozhodnutí Ústavního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 19. ledna 2016

JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu