32 Cdo 3156/2013
Datum rozhodnutí: 22.04.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 10 odst. 1 písm. b) předpisu č. 168/1999Sb. ve znění do 31.12.2009, § 10 odst. 2 písm. c) předpisu č. 168/1999Sb. ve znění do 31.12.2009



32 Cdo 3156/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45 27 29 56, proti žalovanému M. S. , zastoupenému JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se sídlem v Horoměřicích, Malá 967, o zaplacení částky 700.284,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 188/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2013, č. j. 25 Co 11/2013-319, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 28. května 2012, č. j. 8 C 188/2011-285, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 700.284,- Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku a náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 700.284,- Kč se 7,75% úrokem z prodlení z částky 624.296,- Kč od 15. července 2011 do zaplacení a z částky 75.988,- Kč od 20. října 2011 do zaplacení (výrok pod bodem I.), dále jej změnil co do zákonného úroku z prodlení z částky 75.988,- Kč od 15. července 2011 do 19. října 2011 tak, žalobu zamítl (výrok pod bodem II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body III. a IV.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu v rozsahu výroku pod bodem I.) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního (dále též jen o. s. ř. ). Dovolatel poukazuje na to, že soud prvního stupně na danou věc nesprávně aplikoval ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve spojení s ustanovením § 10 odst. 2 písm. c) tohoto zákona. Uvádí, že právě v tomto případě, který nebyl dosud judikován žádným soudem, došlo k nesprávnému výkladu zákona . Podle jeho názoru je zřejmé, že je dána odpovědnost provozovatele vozidla, avšak právě na takové skutečnosti má uzavřené pojištění. Základní otázkou tak zůstává právo pojišťovny na již poskytnuté plnění v rámci regresu. Tvrdí, že v jeho případě nejde o žádné porušení povinností ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb. a cituje ustanovení § 10 odst. 1 písm. a) a b) a odst. 2 písm. c) tohoto zákona. S odkazem na ustanovení § 121 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, uvádí, že jako zaměstnavatel řidiče, který způsobil dopravní nehodu, není vyjmenován mezi osobami oprávněnými získat informace o bodech z registru řidičů. Žádný právní předpis dovolateli neukládá povinnost zjišťovat v průběhu zaměstnání počet bodů, které jeho zaměstnanec nasbíral . S odkazem na čl. 4 Listiny základních práv a svobod dovozuje, že neporušil žádný právní předpis ukládající mu nějakou povinnost v souvislosti s nárokem na zaplacení škody pojišťovny a žaloba proto není důvodná. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Odkazoval-li dovolatel v otázce přípustnosti dovolání na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. [a v otázce důvodnosti na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], patrně přehlédl, že dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu se - vzhledem k datu jeho vydání - projedná a rozhodne se o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (srov. bod 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání, že jde o otázku, která nebyla dosud soudy, tedy ani dovolacím soudem, rozhodnuta, není v souzené věci naplněn, neboť otázka, zda pojistitel má postižní právo proti pojištěnému nebo řidiči, zaměstnanci pojištěného, který škodu způsobil, byla již dovolacím soudem řešena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2007, sp. zn. 32 Odo 1397/2005, jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako níže citované rozhodnutí, na webových stránkách Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí formuloval a odůvodnil právní závěr, podle něhož postihové právo ve smyslu ustanovení § 10 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. stíhá nikoliv řidiče, který jako zaměstnanec pojištěného způsobil škodu poškozenému v opilosti, ale pojištěného jako zaměstnavatele řidiče, který tohoto řidiče použil pro plnění svých úkolů v rámci pracovního vztahu. V usnesení ze dne 22. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 3266/2010, Nejvyšší soud dovodil, že postižní právo pojistitele podle ustanovení § 10 zákona č. 168/1999 Sb. není právem na náhradu škody, nýbrž zvláštním originárním právem proti pojištěnému na náhradu toho, co za něho pojistitel plnil. Předpoklady vzniku postižního nároku pojistitele stanoví pouze ustanovení § 10 citovaného zákona a nelze je doplňovat dalšími předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody podle ustanovení § 420 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Použití těchto ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu má význam pouze pro určení pojištěného, tedy toho, na jehož odpovědnost za škodu se pojištění odpovědnosti vztahuje [srov. ustanovení § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb.]. Tyto závěry se uplatní i v projednávané věci, v níž důvodem uplatnění postižního práva pojistitele bylo nikoliv řízení vozidla osobou pod vlivem alkoholu, nýbrž řízení vozidla osobou bez příslušného řidičského oprávnění podle ustanovení § 10 odst. 2 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb. S ohledem na závěry přijaté v citovaných rozhodnutích jsou námitky dovolatele, že neporušil žádný právní předpis a žádný zákon mu neukládá povinnost zjišťovat, zda jeho zaměstnanec - řidič je stále držitelem řidičského oprávnění, irelevantní. Dovolatel se mýlí i v názoru, podle něhož není osobou oprávněnou získat informace z registru řidičů [srov. § 121 odst. 1 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb.].
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2014

JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu