32 Cdo 3151/2009
Datum rozhodnutí: 25.05.2010
Dotčené předpisy: § 22 odst. 3 předpisu č. 219/2000Sb.




32 Cdo 3151/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2 - Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, proti žalované Bimoset, a.s. , se sídlem v Praze 5, Pod Kotlářkou 151/3, PSČ 150 00, IČ 26063328, zastoupené Mgr. Lucií Slabou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Zátkovo nábřeží 7, PSČ 370 01, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 C 242/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2008, č. j. 11 Co 317/2008-84, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem uvedeným v záhlaví Krajský soud v Ostravě určil vlastnictví žalobkyně k nemovitostem konkrétně v něm vyjmenovaným nacházejícím se v katastrálním území Hrušov a Přívoz [dále rovněž jen předmětné nemovitosti (první výrok)] a dalšími dvěma výroky rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o zaplacení soudního poplatku za řízení v obou stupních. Změnil tím rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. dubna 2008, č. j. 28 C 242/2005-44, jímž byla žaloba zamítnuta.
Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k právnímu názoru, že kupní smlouvy uzavřené mezi likvidátorem Fondu dětí a mládeže v likvidaci jako prodávajícím (dále též jen FDML ) a žalovanou (pod tehdejší obchodní firmou Communication Design, a.s.) jako kupující dne 17. srpna 2004 (prvé dvě z nich) a 9. listopadu 2004 (třetí z nich) jsou neplatné pro rozpor se zákonem.
V případě prvních dvou smluv byl shledán rozpor s ustanovením článku I. bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, podle něhož likvidátor část majetku, se kterou přísluší Fondu hospodařit a která přede dnem 1. října 2003 nebyla převedena podle písmen b), c), d) nebo e), bezúplatně převede na občanská sdružení dětí a mládeže, občanská sdružení zabývající se tělovýchovou a sportem, školy a školská zařízení, popřípadě na územní samosprávné celky, a to v souladu s usnesením Poslanecké sněmovny přijatým na návrh vlády, pokud tyto osoby písemně požádají likvidátora o převod tohoto majetku do 29. února 2004, za tím účelem vypíše nové výběrové řízení do 31. ledna 2004, jehož podmínky stanoví vláda usnesením, a zbývající část majetku ve správě Fondu a podíly Fondu v jiných právnických osobách úplatně převede na jiné osoby na základě veřejné soutěže. Toto ustanovení odvolací soud vyložil ve shodě s právním názorem Nejvyššího soudu obsaženým v rozsudcích ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo 3140/2006 a ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 28 Cdo 4848/2007, tak, že účelem uvedeného zákona je bezúplatné převedení majetku bývalého Socialistického svazu mládeže k využití pro potřeby dětí a mládeže a pouze nepřevedený majetek může být nabídnut za úplatu ve veřejné soutěži. Nebylo tedy možno úplatně převádět majetek ve správě FDML, dokud o něm nerozhodla Poslanecká sněmovna, k čemuž však došlo až dne 2. listopadu 2004.
Ohledně třetí ze smluv odvolací soud uzavřel, že nerespektoval-li likvidátor FDML usnesení Poslanecké sněmovny ze dne 2. listopadu 2004, č. 1347, neporušil tím zákon č. 364/2000 Sb., neboť povinná součinnost je mu tímto zákonem uložena pouze ve vztahu k vládě a Ministerstvu financí. I tato smlouva je však neplatná pro rozpor s ustanovením § 22 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle něhož smlouvy o převodu nemovitých věcí, bytů a nebytových prostorů s výjimkami v něm uvedenými vyžadují schválení Ministerstva financí, k němuž však nedošlo.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále rovněž jen o. s. ř. ) a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávnost napadeného rozhodnutí spatřuje v závěru o neplatnosti kupních smluv. Likvidátor FDML dodržel při prodeji předmětných nemovitostí zákonný postup, neboť je nejprve nabídl zájemcům o bezúplatný převod. Protože o ně nikdo neprojevil zájem, přešly do tzv. zbývající skupiny majetku ve smyslu ustanovení článku I., bodu 5 písm. c) zákona č. 364/2000 Sb., který měl být úplatně převeden na základě veřejné soutěže na jiné osoby, k čemuž rovněž došlo. Systematickým výkladem zmíněného ustanovení zákona lze pak dojít k závěru, že postup týkající se úplatných převodů tohoto majetku časově nevymezuje, ani neodkládá. Protože předmětné nemovitosti nebyly schváleny usnesením vlády č. 615 ze dne 16. června 2004 k bezúplatnému převodu, je nutno je považovat za tzv. zbývající majetek, který poté měl (a tedy mohl) být likvidátorem převeden úplatně. Nesprávné je podle ní rovněž posouzení třetí smlouvy podle zákona č. 219/2000 Sb. Ten je totiž obecnou normou použitelnou pouze neupravuje-li konkrétní situaci zvláštní zákon, kterým je v tomto případě zákon č. 364/2000 Sb., jímž se při převodu předmětných nemovitostí likvidátor FDML řídil. Právní posouzení věci podle zákona č. 219/2000 Sb. navíc vylučuje ustanovení § 22 odst. 1 a § 22 odst. 1 a 3 tohoto předpisu, z nichž vyplývá, že uvedeného zákona lze použít pouze při převodu majetku státu, o nějž neprojeví zájem jiná organizační složka státu nebo státní organizace a jen tehdy, je-li tato věc pro stát trvale nepotřebná a naopak se nevztahuje na zvláštní případ FDML .
Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhla zamítnutí dovolání.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále rovněž jen o. s. ř. ), protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2, písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím dovolatelka napadla správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, který dospěl k závěru, že smlouvy, jimiž žalovaná nabyla předmětné nemovitosti, jsou neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák., protože v případě prvních dvou smluv odporují ustanovení článku I. bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb. a v případě třetí smlouvy ustanovení § 22 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud vycházel při posouzení platnosti všech smluv z právního názoru Nejvyššího soudu obsaženého v rozhodnutích, jimiž byly v minulosti řešeny právní otázky souvisící s úplatnými převody majetku státu na třetí osoby v procesu likvidace FDML, včetně obou právních otázek vymezených dovoláním. Vzhledem k jejich četnosti a ke shodnosti právního posouzení lze konstatovat, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálená.
Ohledně výkladu ustanovení článku I, bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo 3140/2006 dovodil, že podle tohoto ustanovení část majetku, se kterou přísluší Fondu dětí a mládeže hospodařit a která přede dnem 1. října 2003 nebyla převedena podle písmen b), c), d) nebo e) uvedeného bodu, se bezúplatně převede na občanská sdružení dětí a mládeže, občanská sdružení zabývající se tělovýchovou a sportem, školy a školská zařízení, popřípadě na územní samosprávné celky, a to v souladu s usnesením Poslanecké sněmovny přijatým na návrh vlády, pokud tyto osoby písemně požádají likvidátora o převod tohoto majetku do 29. února 2004. Likvidátor za tímto účelem vypíše nové výběrové řízení do 31. ledna 2004. Podmínky pro výběrové řízení stanoví vláda usnesením. Pro zbývající část majetku, se kterou přísluší Fondu hospodařit, platí po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech písmeno c) uvedeného bodu tedy úplatná forma převodu na základě veřejné soutěže obdobně. Argumentace založená na neopodstatněnosti vyčkávání likvidátora s úplatným převodem majetku do doby rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatném převodu tak neodpovídá výslovné dikci zákona, a nemůže být důvodná ani výtka odmítající doslovný výklad tohoto ustanovení s důrazem na úpravu likvidace v obchodním zákoníku, který má pouze subsidiární povahu. Pokud jde o výklad ustanovení § 22 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 4057/2007 uzavřel, že nesplnil-li likvidátor při prodeji nemovitosti na základě veřejné soutěže podmínky stanovené v tomto ustanovení (ve znění účinném do 25. ledna 2006), pro převod nemovitostí ve vlastnictví státu (byť v procesu likvidace státní organizace), je taková kupní smlouva absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 občanského zákoníku). K závěrům těchto rozsudků se opakovaně přihlásil ve svých dalších rozhodnutích (srov. například rozsudek ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 28 Cdo 4848/2007, usnesení ze dne 24. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 5140/2007, rozsudek ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 5104/2007 a rozsudek ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 32 Cdo 1141/2008) a ani v této věci nemá žádný důvod se od nich odchýlit.
Lze dodat, že rozsudek ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 4057/2007 se stal předmětem ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 17. července 2008, sp. zn. III. ÚS 249/08, odmítl, zejména proto, že není patrno, že by případné pochybení obecných soudů v daném rozhodovacím procesu dosáhlo ústavněprávní úrovně v podobě zjevného excesu, odůvodňujícího ingerenci Ústavního soudu do jejich činnosti . Obdobně byly posouzeny ústavní stížnosti proti dalším rozhodnutím Nejvyššího soudu řešícím stejné právní otázky.
Vzhledem k přípustnosti dovolání zkoumal dovolací soud rovněž, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Dovolací soud tedy neshledal, že by v napadeném rozhodnutí došlo k omylu soudu při aplikaci práva, protože odvolací soud při právním posouzení věci aplikoval na zjištěný skutkový stav správný právní předpis a správně jej rovněž vyložil, a proto poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), a shledal je správným, v souladu s ust. § 243b odst. 2 části věty před středníkem, a § 243b odst. 6 o. s. ř. dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na jejich náhradu právo a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Na doplnění dovolací soud dodává, že v průběhu dovolacího řízení došlo ke změně organizační složky vystupující za stát, jíž se stal podle zákona č. 153/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, ode dne 1. července 2009 Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. května 2010


JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu