32 Cdo 3142/2007
Datum rozhodnutí: 27.08.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Cdo 3142/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce A. D., zast. JUDr. J. V., advokátem proti žalované PhDr. R. D., zast. JUDr. J. M., advokátkou o zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 171/2002 o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. srpna 2006, č. j. 3 Cmo 39/2005-93, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč, k rukám její právní zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. března 2004, č.j. 51 Cm 171/2002-37, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl soud o nákladech řízení.

Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal existenci pohledávky, jejíhož zaplacení se na žalované domáhal. Žalobce tvrdil, že byla uzavřena smlouva o poskytnutí software mezi ním a žalovanou jako podnikatelkou dne 3.2.1997 a žalované byla zaplacena záloha ve výši 500.000,- Kč, to vše v době, kdy byli manželi. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce neprokázal existenci tvrzené pohledávky, neprokázal uzavření smlouvy na dodávku softwaru s žalovanou ani skutečnost, že žalovaná od něj předmětnou částku obdržela. Soud prvního stupně proto žalobu v celém rozsahu zamítl z důvodů neunesení důkazního břemene a z důvodu promlčení tvrzeného závazku.

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, když se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud doplnil dokazování konstatováním obsahu listiny označené jako stvrzenka č. 111 ze dne 15.4.1997, kterou si vyžádal ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 26 U 1/2006, a za své zjištění vzal nesporné tvrzení účastníků o tom, že daň z částky 500.000,- Kč byla placena z účtu žalobce. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce neprokázal existenci tvrzené pohledávky, neprokázal uzavření smlouvy na dodávku softwaru s žalovanou, ani skutečnost, že žalovaná od něj předmětnou částku obdržela. Ohledně tvrzení žalobce, že předmětná částka byla žalované zaplacena na smluvní plnění, odvolací soud uzavřel, že smluvní základ uplatněného nároku zůstal sporný. Odvolací soud zjistil, že žalobce před soudem prvního stupně nenavrhoval jiné důkazy, než přiznání k dani z příjmů účastníků, vyjádření auditora a výsledek kontroly správce daně. Podle odvolacího soudu se však tyto listiny týkaly výhradně daňového řízení a nemohly nahradit relevantní důkaz o zaplacení tvrzené částky žalované.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, které co do přípustnosti opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Žalobce v dovolání namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že jsou dány dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.).

Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dále vyplývá, že dovolatel vytýká odvolacímu soudu (soudu prvního stupně), že po žalobci požadoval předložit pouze listiny, o kterých žalobce soudu sdělil, že je nemá, jelikož mu byly odcizeny. Dovolatel dále namítá, že jiné jím navržené důkazy soud neprovedl a s tvrzeními žalobce se nevypořádal. Dovolatel má za to, že postupem soudu bylo porušeno právo na spravedlivý proces a odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolatel navrhuje zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhuje jeho odmítnutí jako zjevně bezdůvodného.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku pak upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozhodnutím, kterým tento soud rozhodl ve věci samé.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jehož se také dovolatel obsahově dovoláná. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Ačkoliv dovolatel uvedl v dovolání výslovně, že uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., ve skutečnosti uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o.s. ř., neboť jeho námitky směřují proti postupu soudů obou stupňů, které dle jeho tvrzení neprovedly jím navržené důkazy a podle tvrzení žalobce se nedostatečně s těmito důkazy v odůvodnění rozhodnutí vypořádaly, přičemž zároveň zpochybňuje skutkové závěry a hodnocení důkazů odvolacím soudem. Pokud jde o dovolatelem tvrzenou vadu řízení, která měla spočívat v neprovedení žalobcem navržených důkazů a nedostatečném odůvodnění jejich neprovedení, nelze dospět k závěru, že by řízení tvrzenou vadou trpělo, neboť odvolací soud ve svém rozhodnutí odůvodnil, že žalobcem navržené listiny se týkají výhradně daňového řízení a nemohou nahradit relevantní důkaz o zaplacení tvrzené částky žalované. Pokud dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění, jsou tyto námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), tyto námitky však za situace, kdy je zvažována přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., úspěšně uplatnit nelze.

Poněvadž Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně právně významným neshledal (dovolatel ostatně v dovolání ani žádnou právní otázku za zásadně významnou neoznačil a ani nespecifikoval, kterou z právních otázek měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí řešit v rozporu s hmotným právem), dovolání žalobce, které není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl dle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal žalované náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 10.000,- Kč, a z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. s připočtením 19 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 1.957,- Kč, celkem tedy 12.257,- Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. srpna 2008



JUDr. František Faldyna, CSc.

předseda senátu