32 Cdo 31/2016
Datum rozhodnutí: 26.01.2017
Dotčené předpisy: § 835 obč. zák., § 840 obč. zák., § 511 obč. zák., § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013




32 Cdo 31/2016

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně H. B. , zastoupené obecným zmocněncem JUDr. J. Z., proti žalovanému J. Š. , zastoupenému Mgr. Petrem Sigmundem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, o zaplacení částky 279 065 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 172/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2015, č. j. 2 Cmo 155/2013-1043, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2015, č. j. 2 Cmo 155/2013-1043, se ve třetím až osmém výroku zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

V řízení zahájeném dne 15. 9. 2005 se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 279 065 Kč s příslušenstvím na základě tvrzení, že se žalovaným podnikali ve sdružení, k finančním ztrátám sdružení docházelo v době od 1. 7. 1998 do 28. 2. 2004, přičemž ve smlouvě o sdružení uzavřené 1. 1. 1993 (dále též jen smlouva ) se zavázali hradit závazky sdružení každý z 50 %. Žalovaný v dopise z 28. 2. 2004 podal výpověď smlouvy o sdružení. Žalobkyně tvrdila, že na úhradu závazků sdružení zaplatila 1 079 966 Kč, kdežto žalovaný uhradil 521 837 Kč, měl by jí proto zaplatit 279 065 Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 17. 1. 2013, č. j. 37 Cm 172/2005-953 (v pořadí druhým ve věci), zamítl žalobu o zaplacení částky 279 065 Kč s příslušenstvím a částky 11 162 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému částku 138 004 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Usnesením ze dne 19. 2. 2013, č. j. 37 Cm 172/2005-959, tentýž soud uložil žalobkyni zaplatit České republice - Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci částku 12 689 Kč na náhradu znalečného.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení podnikali ve sdružení, které zaniklo, a podle smlouvy o sdružení se na zisku a ztrátách každý z nich podílel ve výši 50 %. Zabývaje se námitkou promlčení vznesenou žalovaným, soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák. ), podle něhož je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, považoval za nepochybné, že s ohledem na dobu podání žaloby nemůže žalobkyně úspěšně uplatňovat nároky v souvislosti s platbami, které vyčíslila v roce 2000 na 562 960 Kč a v roce 2001 na 464 029 Kč, a s částí plateb z roku 2002 vyčíslených na 269 732 Kč. Uvedl, že žalobkyni nemůže být přiznáno právo na úhradu žalované částky podle ustanovení § 835 odst. 2 nebo § 840 obč. zák., protože její nárok je z větší části promlčen, když žalobu podala dne 15. 9. 2005. Zdůraznil, že žalobkyně nevylíčila skutková tvrzení a nepředložila důkazy, z nichž by vyplývalo, že uhradila závazky sdružení ve výši 1 079 966 Kč nebo ve výši 1 601 803 Kč. Žalobkyni se dostalo poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), že její nárok lze posoudit podle ustanovení § 841 obč. zák., podle něhož při rozpuštění sdružení mají účastníci nárok na vrácení hodnot poskytnutých k účelu sdružení a vypořádají se mezi sebou o majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení způsobem stanoveným ve smlouvě, jinak rovným dílem, skutková tvrzení však nedoplnila, a proto žalobní nárok nelze podle ustanovení § 841 obč. zák. posoudit. Není zřejmé, jaké závazky a jaký majetek mělo sdružení ke dni faktického ukončení činnosti, tj. 31. 12. 1999, nebo ke dni ukončení smlouvy o sdružení výpovědí k 31. 3. 2004, proto nelze majetek sdružení ani jeho závazky vypořádat. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno o tom, že uhradila závazky sdružení o 279 065 Kč vyšší než žalovaný, a proto žalobu v celém rozsahu zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. v části úroků z prodlení z částky 279 065 Kč od 28. 2. 2004 do zaplacení a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v částce jistiny 1 033,82 Kč (druhý výrok), změnil jej ve výroku I. v částce jistiny 278 031,18 Kč tak, že žalovanému uložil zaplatit tuto částku žalobkyni (třetí výrok), žalobkyni uložil zaplatit České republice částky 48,20 Kč na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a 5,20 Kč na účet Vrchního soudu v Praze na náhradu nákladů řízení (čtvrtý a šestý výrok), žalovanému uložil zaplatit České republice částky 12 640,80 Kč na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a 1 365,80 Kč na účet Vrchního soudu v Praze na náhradu nákladů řízení (pátý a sedmý výrok) a žalobkyni částku 47 320 Kč na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (osmý výrok).
Odvolací soud se nejprve zabýval smluvním vztahem mezi účastníky a zánikem tohoto vztahu, přičemž vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně. Rekapituloval, že účastníci uzavřeli 1. 1. 1993 smlouvu o sdružení podle ustanovení § 829 až § 841 obč. zák. v níž se v bodě VII dohodli, že smlouva je uzavřena na dobu neurčitou a lze ji zrušit dohodou obou stran, případně písemnou výpovědí jedné ze stran v tříměsíční výpovědní lhůtě, která počíná běžet prvním dnem měsíce následujícího po doručení výpovědi. Podle bodu III smlouvy za společné účetnictví odpovídá žalovaný. Podle bodu V smlouvy bez ohledu na výši vnosů, které přinášejí do společného podnikání, veškerý zisk, výlohy, náklady na udržení společného podnikání a ztráty z tohoto společného podnikání plynoucí, nesou oba společníci polovinou, každý se tedy podílí na zisku 50 %, na výlohách a ztrátách rovněž 50 %. Přípisem z 28. 2. 2004 žalovaný sdělil žalobkyni, že dává výpověď ze smlouvy o sdružení uzavřené dne 1. 1. 1993, a to dohodou k 31. 3. 2004 . Žalobkyně vyslovila souhlas s ukončením sdružení k 31. 3. 2004 v dopise bez data. V průběhu řízení žádný z účastníků nezpochybnil, že žalobkyně akceptovala ukončení smlouvy dohodou v akceptační lhůtě stanovené žalovaným. Výkladem právního úkonu žalovaného v dopise z 28. 2. 2004 dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný učinil návrh na ukončení smlouvy dohodou k 31. 3. 2004, který žalobkyně akceptovala. Sdružení právně ukončilo svoji činnost ke dni 31. 3. 2004. Faktické ukončení činnosti sdružení ke dni 31. 12. 1999 na tomto závěru podle odvolacího soudu nic nemění. Žalobkyně uplatňuje právo na zaplacení poloviny nákladů na výlohách a ztrátách sdružení podle bodu V smlouvy, resp. zaplacení částky, o kterou žalobkyně na výlohách a ztrátách sdružení uhradila více, než byl její podíl podle smlouvy.
Odvolací soud po opakování výslechu soudem prvního stupně ustanovené znalkyně Ing. Lenky Kruntorádové k jí zpracovanému znaleckému posudku a k jeho doplnění vyšel z toho, že podle znalkyně byly pro znalecký posudek rozhodující výdaje, tedy to, co bylo za sdružení hrazeno v době po 1. 1. 2000. Znalkyně poukázala na přílohu C 4 k doplnění znaleckého posudku, z níž vyplývá, že podíl žalovaného na výdajích měl činit 793 863,28 Kč a vzhledem k tomu, že jeho vklady činily jen 521 831,10 Kč, vychází dluh žalovaného za výdaje hrazené za sdružení v době od roku 2000 do roku 2006 na částku 278 031,18 Kč, přičemž šlo o závazky sdružení, neboť ze znaleckého posudku i výslechu znalkyně vyplývá, že platby závazků sdružení probíhaly i po tomto datu. Žalobkyně tedy podle znaleckého posudku a jeho doplnění zaplatila za sledované období let 2000 až 2006 o 278 031,18 Kč více na společné výdaje sdružení, než za stejné období zaplatil žalovaný. Požaduje-li žalobkyně po žalovaném úhradu odpovídající části nákladů na závazky sdružení i po 31. 3. 2004, je její požadavek na tzv. následný regres v souladu s ustanovením § 511 odst. 3 obč. zák. Nejde o vypořádání sdružení po jeho zániku podle § 841 obč. zák. Zdůraznil, že z výslechu znalkyně jednoznačně vyplynulo, že při rekonstrukci účetnictví při zpracování doplnění posudku vyřadila sporné položky a položky nedoložitelné účetními doklady, tedy doklady, které se činnosti sdružení netýkaly, nebo šlo o platby neidentifikovatelné anebo platby soukromé.
Námitku promlčení vznesenou žalovaným nepovažoval odvolací soud za důvodnou, s tím, že jde o vztah mezi podnikateli, proto se v otázce promlčení použije právní úprava zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen obch. zák. ). Předmětem sporu jsou platby za závazky sdružení po jeho právním ukončení dohodou ke dni 31. 3. 2004 a žalobkyně uplatnila u soudu právo na zaplacení částky 279 065 Kč v obecné čtyřleté promlčecí době podle § 397 obch. zák. Odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná v částce 278 031,18 Kč, tedy ve výši rozdílu v úhradě závazků sdružení v neprospěch žalobkyně, nedůvodnou ji shledal pouze co do částky 1 033,82 Kč, když v této části žalobkyní vymáhaná pohledávka překračuje částku stanovenou znaleckým posudkem. V části příslušenství vzala žalobkyně žalobu zpět, v tomto rozsahu proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti třetímu až osmému výroku, podal žalovaný dovolání, maje za to, že odvolací soud se při řešení předestřených otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že jím formulované otázky nebyly dosud dovolacím soudem řešeny. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání žalovaného za právně irelevantní a navrhuje zamítnout návrh na povolení dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze .
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Namítá-li dovolatel, že pokud odvolací soud považoval za ničím nepodložená tvrzení žalovaného o tom, že do závazků sdružení byly zahrnuty i závazky vzniklé po 1. 1. 2000 (tj. závazky prokazatelně vzniklé žalobkyni z vlastního podnikání), měl povinnost žalovaného vyzvat k doplnění tvrzení a navržení důkazů k jejich prokázání , je jeho dovolání vnitřně rozporné, neboť v dalším textu dovolání uvádí, že tyto rozhodné skutečnosti již byly v řízení tvrzeny i prokázány . Jeho námitky směřují ke zpochybnění skutkového stavu zjištěného ze znaleckého posudku, z doplnění posudku a z výslechu znalkyně o výši závazků sdružení. Taková argumentace přípustnost dovolání - jak vyplývá z § 241a odst. 1 o. s. ř. - nezakládá.
Přípustnost dovolání nezakládá rovněž otázka zda lze z tvrzení znalkyně činit skutkové závěry o konání účastníků , u níž dovolatel vymezil jako předpoklad přípustnosti dovolání odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by uvedl, od které ustálené praxe se řešení této otázky odchyluje. Nadto svými výhradami dovolatel zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu o výši dlužné částky. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Dále dovolatel formuluje otázky zda lze skončit sdružení uzavřené písemnou smlouvou faktickým konáním účastníků, když jeden účastník navrhne alternativní možnosti rozdělení provozoven zásob a majetku sdružení v písemné podobě, oba účastníci vyberou konkrétní variantu z navrhovaných alternativ, podle této varianty dojde k faktickému rozdělení provozoven, zásob a majetku, oba členové sdružení přestanou spolu spolupracovat a začnou podnikat každý sám , zda lze žádat následný regres podle § 511 odst. 3 obč. zák. v případě, že dluh byl uhrazen ze společných prostředků obou členů sdružení , zda lze za trvání sdružení považovat úhradu dluhu sdružení z výlučných prostředků jednoho z členů sdružení za vnos přinesený jedním z členů sdružení do společného podnikání a zda lze v řízení buď o nároku na vydání následného regresu člena sdružení, nebo o vypořádání zaniklého sdružení uplatnit jako obranu proti návrhu nárok z titulu náhrady za převzetí zásob z majetku sdružení či z titulu prodeje nemovitosti pořízené za trvání sdružení z prostředků sdružení a určené k využití pro potřeby sdružení . Předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. u těchto otázek splněny nejsou, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá, tyto otázky nebyly pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatel pomíjí, že podle dikce ustanovení § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.
Dovolatel předkládá dovolacímu soudu dále otázku, zda se může odvolací soud odchýlit od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně bez toho, aby rozhodné důkazy buď provedl znovu, nebo je zopakoval, aniž by uvedl, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. k této otázce uplatňuje, a předpoklad přípustnosti dovolání nelze dovodit ani z obsahového vymezení dovolacího důvodu, neboť dovolatel pouze obecně nesouhlasí s postupem odvolacího soudu a rozporuje hodnocení důkazů.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda promlčecí doba k vydání následného regresu počíná běžet ode dne následujícího po zaplacení dluhu sdružení nebo ode dne formálního zániku sdružení, v níž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle ustanovení § 835 obč. zák. podíly na majetku získaném společnou činností jsou stejné, není-li smlouvou určeno jinak (odstavec 1). Ze závazků vůči třetím osobám jsou účastníci zavázáni společně a nerozdílně (odstavec 2).
Podle ustanovení § 840 obč. zák. účastník, který vystoupil nebo který byl vyloučen, se nezprošťuje odpovědnosti za závazky z činnosti sdružení, které vznikly do dne vystoupení nebo vyloučení.
Podle ustanovení § 511 odst. 1 obč. zák. jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne.
Podle ustanovení § 511 odst. 2 obč. zák. není-li právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, anebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly na dluhu všech dlužníků ve vzájemném poměru stejné. Dlužník, proti němuž byl uplatněn nárok vyšší, než odpovídá jeho podílu, je povinen bez zbytečného odkladu vyrozumět o tom ostatní dlužníky a dát jim příležitost, aby uplatnili své námitky proti pohledávce. Může na nich požadovat, aby dluh podle podílů na ně připadajících splnili nebo aby jej v tomto rozsahu dluhu jinak zbavili.
Podle ustanovení § 511 odst. 3 obč. zák. jestliže dlužník v rozsahu uplatněného nároku dluh sám splnil, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich podílů. Pokud nemůže některý z dlužníků svůj podíl splnit, rozvrhne se tento podíl stejným dílem na všechny ostatní.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že ze závazků vzniklých za trvání sdružení jsou jeho účastníci zavázáni (povinni) společně a nerozdílně, tj. solidárně, nejen po dobu trvání sdružení (§ 835 odst. 2 obč. zák.), nýbrž i po jeho zániku (§ 840 obč. zák.). Z požadavku rovnováhy práv a povinností členů sdružení potom vyplývá, že jejich aktivní solidarita při uplatňování majetkových práv vzniklých při výkonu jejich společné činnosti (obdobně jako solidarita pasivní) přetrvává do doby po zániku sdružení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 594/2006).
Otázkou následného regresu mezi solidárními dlužníky se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5088/2007, v podmínkách vypořádání se mezi účastníky zaniklého sdružení. V něm s odkazem na ustanovení § 511 odst. 3 obč. zák. uzavřel, že splní-li jeden z dlužníků věřiteli více, než odpovídá vzájemnému poměru mezi účastníky (solidárními dlužníky), kteří se na splnění takové povinnosti podílejí stejným dílem, vzniká mu vůči ostatním spoludlužníkům regres, tj. má právo po nich žádat náhradu za plnění, které za ně věřiteli po právu poskytl. Při plnění poskytovaném věřiteli ve splátkách vzniká regresní nárok ohledně každé splátky samostatně a dlužník může od ostatních postupně požadovat náhradu za každou splátku zvlášť.
Ke stejnému závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 856/2012, v němž dovodil, že solidární závazek založený smlouvou má svůj rozměr jak ve vztahu mezi věřitelem a dlužníky, tak i mezi dlužníky navzájem (tzv. vnitřní vztah). Platí přitom, že každý ze solidárních spoludlužníků je ve vztahu k věřiteli zavázán k plnění celého dluhu, což znamená, že věřitel je oprávněn požadovat celé plnění na kterémkoliv ze zavázaných dlužníků nebo může podle své úvahy plnění mezi ně rozvrhnout. Jakmile dluh splnil třeba jen jeden z dlužníků, zaniká povinnost všech ostatních bez ohledu na to, kteří z nich se na plnění podíleli a kteří nikoliv. Dohoda solidárních dlužníků o podílu každého z nich na společném dluhu má význam jen v jejich vzájemném vztahu; pro věřitele není závazná. Splnil-li dlužník víc, než odpovídalo vzájemnému poměru mezi dlužníky (jejich dohodě), má následný regres proti ostatním podle § 511 odst. 3 obč. zák. Při plnění poskytovaném ve splátkách vzniká regresní nárok ohledně každé splátky samostatně a dlužník může od ostatních postupně požadovat náhradu za každou splátku zvlášť (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3603/2015).
V projednávané věci žalobkyně a žalovaný hradili závazky sdružení jednotlivě, a proto regresní nárok na uhrazení 50 % takto vynaloženého plnění vznikl účastníkovi, který plnil, vůči druhému účastníkovi vždy okamžikem každého jednotlivého plnění na závazky sdružení. Závěr odvolacího soudu, že námitka promlčení je nedůvodná, když předmětem sporu jsou platby za závazky sdružení po jeho právním ukončení dohodou ke dni 31. 3. 2004 a žalobkyně uplatnila u soudu právo na zaplacení částky 279 065 Kč v obecné čtyřleté promlčecí době podle § 397 obch. zák., bylo-li řízení zahájeno 15. 9. 2005, neobstojí. Soud prvního stupně postupoval správně, posuzoval-li jednotlivá plnění žalobkyně samostatně, ale jeho posouzení otázky promlčení podle § 101 obč. zák. není správné, neboť jde o vztah mezi podnikateli, a proto se uplatní čtyřletá promlčecí doba podle ustanovení § 397 obch. zák.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedeného důvodu správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v měnícím výroku ve věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů odvolacího i dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2017 JUDr. Hana G a j d z i o k o v á předsedkyně senátu