32 Cdo 3096/2012
Datum rozhodnutí: 26.11.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř.




32 Cdo 3096/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J.V., proti žalovanému R. R. , o zaplacení částky 23.752.882,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 381/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 27. září 2002, č. j. 36 Co 235/2002-452, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Podle článku II bodu 3 v části první zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005). S ohledem na den, kdy byl vyhlášen dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, se v tomto dovolacím řízení postupuje podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále též jen o. s. ř. ).
Dovolání žalovaného proti potvrzující části výroku pod bodem I v záhlaví označeného rozsudku, jíž Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 17. září 2001, č. j. 5 C 381/98-286 (původně označený jako 11 C 381/98-286), v části výroku pod bodem I, pokud jím bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 19.878.346,- Kč, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá zásadní význam po právní stránce.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Otázku zásadního právního významu dovolatel výslovně neformuloval a nalézt ji nelze ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů.
Procesní pochybení soudu, který projednal věc v nepřítomnosti účastníka řízení (jeho zástupce), popřípadě který rozhodl ve věci bez jednání, ač nebyly splněny předpoklady pro takový postup stanovené v § 101 odst. 3 o. s. ř., popřípadě v § 115a o. s. ř., a znemožnil tak účastníku realizovat při jednání procesní práva, která mu dává občanský soudní řád, je v dlouhodobě ustálené judikatuře posuzováno jako postup, jímž byla účastníku odňata možnost jednat před soudem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitka, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, byla způsobilým dovolacím důvodem toliko podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. V řízení, jež probíhá podle občanského soudního řádu ve znění této novely, jak je tomu též v posuzované věci (srov. přechodná ustanovení k části první zákona č. 30/2000 Sb., články 1, 15 a 17), je k nápravě vady spočívající v tom, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, určena žaloba pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Není přitom rozhodné, zda účastníku řízení byla odňata možnost jednat před soudem v odvolacím řízení nebo v řízení před soudem prvního stupně (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 1998, sp. zn. 3 Cdon 610/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 17, ročník 1998, pod číslem 123). Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž zmatečností postiženo nejen tehdy, jestliže k odnětí možnosti jednat před soudem došlo v průběhu odvolacího řízení; zmatečností trpí také tehdy, byla-li účastníku odňata možnost jednat před soudem prvního stupně, avšak odvolací soud nezjednal nápravu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2011, sp. zn. 32 Cdo 1053/2010). Dovolací soud může sice přihlédnout ke zmatečnostním vadám řízení uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., avšak pouze za podmínky, že je dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). Přípustnost dovolání zmatečnostní vada podle procesních pravidel účinných od 1. ledna 2001 založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2006, pod číslem 82).
Kritikou procesního postupu odvolacího soudu prostřednictvím námitky nezákonného, neobjektivního či jinak nekorektního vedení řízení, v jejímž rámci dovolatel soudu zejména vytýká, že se nezorientoval v problematice věci, neprovedl jím navržené důkazy, pochybil při hodnocení provedených důkazů a nevypořádal se s celou řadou skutečností, které slouží na podporu jeho tvrzení, a s jeho odvolacími námitkami napadajícími zásadní procesní pochybení soudu prvního stupně, dovolatel uplatnil dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Okolnosti uplatněné tímto dovolacím důvodem přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou (srov. závěry již citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004 a shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, in www.usoud.cz). O situaci, kdy námitka procesní vady zahrnuje právní otázku, neboť je odrazem střetu o výklad normy procesního práva, a je jí tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., se tu nejedná (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz , stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována).
Argumentací, že § 125 o. s. ř. hovoří zcela jednoznačně o tom, co může být důkazním prostředkem a je zcela irelevantní, že důkazní prostředek sám by uváděl něco odchylného , dovolatel zpochybňuje právní závěr, který odvolací soud neučinil a napadené rozhodnutí na něm tudíž nespočívá. Především, odvolací soud se kritizovanou úvahou nevypořádával s otázkou, proč nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem vyhotoveným (mimo řízení) společností SINDAT ČS Consulting a. s., nýbrž dovodil, že znalec P. L.nepochybil, když nezohlednil ve svém posudku i tento znalecký posudek. Poznámku ve zmíněné listině označené jako odhad tržní ceny, že slouží jako podklad pro banku a nelze ji použít pro řízení před státními orgány, odvolací soud nevyhodnotil jako překážku, pro niž nelze touto listinou provést důkaz, nýbrž jako jeden ze dvou důvodů, pro něž dospěl k uvedenému úsudku. Jednalo se tedy o myšlenkový postup soudu při hodnocení znaleckého posudku P. L. z hlediska úplnosti podkladů, na nichž je znalecký posudek založen, nikoliv o posouzení možnosti provést v řízení důkaz znaleckým posudkem společnosti SINDAT ČS Consulting a. s., a otázka výkladu ustanovení § 125 o. s. ř. (podle něhož za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci) se tu tak neotevírá.
Závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce nemůže přivodit ani zpochybnění skutkových zjištění a skutkových závěrů odvolacího soudu, tedy námitky, jimiž byl podle obsahu uplatněn dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkovým závěrem je přitom též závěr, že se účastníku řízení nepodařilo prokázat určité jím tvrzené právně významné skutečnosti. Zpochybněním skutkových, nikoliv právních závěrů, je rovněž kritika právního závěru odvolacího soudu o neplatnosti odstoupení od smlouvy založená na argumentu, že nesprávnost právního posouzení je důsledkem vadně zjištěného skutkového stavu věci.
Otázku zásadního právního významu dovolatel nevymezil ani výtkou, že odvolací soud odhlédl od skutečnosti, že důkazní břemeno nese žalobce, a proto měl žalobce prokázat, že odstoupení od smlouvy bylo z jiných důvodů, než na základě nekvalitně provedených prací . Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, svazek 7, ročník 1998, na straně 372 formuloval a odůvodnil závěr, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který tyto skutečností tvrdí, neboť z jejich existence vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Právní otázku, který z účastníků řízení nese v souzené věci důkazní břemeno stran existence skutečností, pro něž dovolatel odstoupil od smlouvy o dílo, tedy odvolací soud řešil v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Stejně je tomu s námitkou, že odvolacímu soudu nepříslušelo posuzovat platnost odstoupení od smlouvy, pokud žalobce nic podobného ve svém žalobním návrhu neuvedl . Dovolatel zřejmě nepostřehl, že podle dlouhodobě ustálené judikatury (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. října 1999, sp. zn. 23 Cdo 100/99, a ze dne 28. června 2002, sp. zn. 28 Cdo 1083/2002) k absolutní neplatnosti právního úkonu soud přihlíží z úřední povinnosti. Totéž pak platí o námitce, že soud v rámci této právní kvalifikace zcela vybočil z žalobního návrhu . Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že právní kvalifikace uplatněného nároku není obligatorní náležitostí žaloby (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř. ), a je-li v žalobě obsažena, není pro soud závazná, neboť je povinností soudu (v duchu zásady iura novit curia ) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, a uplatněný nárok posoudit podle této normy, bez zřetele na to, jaké právní posouzení věci prosazoval žalobce. Překročením návrhu a porušením dispoziční zásady by bylo pouze přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě (z pozdější doby srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 25. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo 160/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 3142, a rozsudky ze dne 22. března 2006, sp. zn. 32 Odo 385/2005, a ze dne 23. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010).
K závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce nemůže vést ani jen zcela obecný odkaz dovolatele na skutkovou a právní argumentaci obsaženou v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V rozhodnutí uveřejněném pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud dovodil, že pouhý odkaz na jiná podání učiněná v průběhu řízení před soudy nižších stupňů nesplňuje požadavek vyplývající z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. aby v dovolání bylo uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí napadá; podání předcházející vydání (vyhlášení) rozhodnutí odvolacího soudu totiž z povahy věci nemohou reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí. Pouhým odkazem na argumentaci předcházející vydání (vyhlášení) napadeného rozhodnutí pak dovolatel nemůže dostát ani procesní povinnosti vymezit (formulovat) právní otázku, jejíž řešení by mohlo přivodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť otázkou zásadního právního významu může být toliko taková právní otázka, na níž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu (srov. shodně např. usnesení ze dne 23. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 3084/2009, v němž Nejvyšší soud označil obecný odkaz na předchozí podání za právně bezvýznamný).
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
K návrhu žalobce ze dne 5. února 2011, aby do řízení na jeho místo vstoupil JUDr. M. D., Nejvyšší soud poznamenává, že podle ustanovení § 243c odst. 1, části věty za středníkem, o. s. ř. ustanovení § 107a pro řízení u dovolacího soudu neplatí.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. listopadu 2012
JUDr. Pavel P ř í h o d a předseda senátu