32 Cdo 3095/2009
Datum rozhodnutí: 25.05.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Cdo 3095/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2 - Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, proti žalované Bimoset, a.s., se sídlem v Praze 5, Pod Kotlářkou 151/3, PSČ 150 00, IČ 26063328, zastoupené Mgr. Lucií Slabou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Zátkovo nábřeží 7, PSČ 370 01, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 50/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2008, č. j. 21 Co 365/2008-218, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. března 2008, č. j. 13 C 50/2006-185, ve výroku ve věci samé, kterým bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 3887 pro katastrální území a obec Trutnov, blíže v něm konkretizovaných (dále též jen předmětné nemovitosti ), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále rovněž jen o. s. ř. ), protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu) lze dovodit, že jím dovolatelka brojí ve skutečnosti proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky platnosti smlouvy uzavřené dne 17. září 2004, jíž na ni byly převedeny předmětné nemovitosti Fondem dětí a mládeže v likvidaci (dále rovněž jen FDML ), tvrdíc, že smlouva je platná a svým obsahem neodporuje zákonu, protože při jejím uzavření obě smluvní strany (zejména pak prodávající, který byl státní organizací) postupovaly v souladu s právními předpisy. Tato otázka však napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Otázka neplatnosti smluv o převodu nemovitých věcí v majetku státu uzavřených v procesu likvidace FDML dříve, než dne 2. listopadu 2004, kdy Poslanecká sněmovna usnesením č. 1324 schválila návrh vlády na bezúplatné převody nemovitostí ve správě FDML, pro rozpor se zákonem (§ 39 občanského zákoníku), jejíž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla , byla Nejvyšším soudem opakovaně vyřešena, takže jeho závěr, vyplývající např. z odůvodnění rozsudku ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 32 Cdo 1141/2008, vydaném v řízení s totožnými účastníky, podle něhož ustanovení článku I., bodu 5, písm. f) poslední věty zákona č. 364/2000 Sb. o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, v rozhodném znění (tj. ve znění zákona č. 428/2003 Sb. s účinností od 12. prosince 2003), gramatickým výkladem a v souvislosti s navazujícími ustanoveními dalších právních předpisů nelze vyložit jinak, než že úplatné převody na základě veřejné soutěže mohly následovat až po usnesení Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech, přičemž je nerozhodné, zda o určitém majetku vláda podala příslušný návrh Poslanecké sněmovně, lze považovat za ustálený a ani v této věci nemá dovolací soud žádný důvod se od něj odchýlit.
Lze dodat, že uvedené rozhodnutí se stalo předmětem ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 28. srpna 2009, sp. zn. II. ÚS 1951/09, odmítl jako neopodstatněnou s odkazem na svá předchozí rozhodnutí, a to usnesení ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 2734/08 a usnesení ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2864/08, jimiž byly obdobně formulované ústavní stížnosti odmítnuty poté, co Ústavní soud posoudil právní závěry obecných soudů jako ústavně konformní, a kdy ani v projednávané věci neshledal stěžovatelkou tvrzený zásah do jejích zaručených práv.
Za tohoto stavu by tedy zásadní právní význam napadeného rozhodnutí mohla založit pouze skutečnost, pokud by odvolací soud řešil dovolatelkou vymezenou otázku v rozporu s hmotným právem. O takovou situaci však dle názoru dovolacího soudu nejde. Dospěl-li totiž odvolací soud na základě skutkového zjištění, že smlouva o převodu nemovitostí byla uzavřena dne 17. září 2004, v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu k závěru o její neplatnosti, nelze mu vytknout, že by tyto otázky řešil v rozporu s ustanoveními článku I., bodu 5, písm. f) poslední věty zákona č. 364/2000 Sb.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy dovolání ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti výroku napadeného rozsudku, v němž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není přípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. května 2010


JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu