32 Cdo 3082/2015
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 3082/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, zastoupené Mgr. Jiřím Žákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 60/28, proti žalovanému J. D. , o zaplacení částky 75 617,13 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C 181/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. listopadu 2014, č. j. 29 Co 89/2014-46, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 12. prosince 2013, č. j. 11 C 181/2013-21, kterým Okresní soud v Jablonci nad Nisou zamítl žalobu o zaplacení částky 75 617,13 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti oběma výrokům) podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a co do přípustnosti na ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).
V usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud uzavřel, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Ač dovolatelka výslovně žádnou otázku neformuluje, z obsahu dovolání se podává, že spatřuje přípustnost a důvodnost dovolání v řešení otázky, zda vylíčila skutková tvrzení nutná k posouzení důvodnosti nároku a prokázala je předloženými listinami, zejména výpisem z účtu a historií úvěru.
Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 33 Cdo 4378/2008, jako na rozhodnutí, od jehož závěrů se měl odvolací soud odchýlit při posouzení otázky vylíčení potřebných skutkových tvrzení k uplatněnému nároku, není správný. V citovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval otázkou rozložení důkazního břemene mezi žalobkyni a žalovanou a dospěl k závěru, že důkazní břemeno ohledně existence právní skutečnosti, která měla za následek zánik dluhu, leží na dlužníkovi.
Dovolatelka svou argumentací však nikterak nerozporuje východisko úvah odvolacího soudu, že břemeno tvrzení a důkazní břemeno leží na ní (žalobkyni). Nesouhlasí pouze s jeho závěrem, že břemeno tvrzení ani důkazní neunesla, neboť nelze akceptovat nahrazení skutkových tvrzení odkazem na přiloženou historii účtu, která je sama o sobě naprosto nepřehledná a konkrétní tvrzení o transakcích na úvěrovém účtu z ní nelze vyčíst, a ani z dalších listin není zřejmé, kdy a jak žalovaný úvěr čerpal.
Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán, neboť odvolací soud se při řešení předestřené otázky od judikatury dovolacího soudu, kterou dovolatelka označila, neodchýlil.
Pro úplnost je třeba dodat, že odvolací soud správně poukázal na usnesení ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 32 Cdo 2795/2012, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že je běžné, že věřitelé pohledávek ze smluv o úvěru dokládají v žalobě tvrzenou výši pohledávky výpisy z úvěrového účtu, neboť je nadbytečné opisovat výši úroku a úroku z prodlení z tohoto účtu, zdůraznil však, že soudy je tato skutečnost akceptována za situace, kdy je výpis z účtu přehledný. V projednávané věci odvolací soud naopak zdůraznil, že listiny předložené žalobkyní za přehledné považovat nelze, a proto nejsou způsobilé doložit rozhodné skutečnosti.
Námitky dovolatelky v tom smyslu, že vývoj výše vyčerpané jistiny dostatečně prokázala výpisem z účtu a že existence dlužné částky vyplývá rovněž z oznámení o zesplatnění ze dne 12. září 2011, které bylo doporučeně zasláno na adresu žalovaného, včetně jejího popisu, jak měly soudy postupovat při hodnocení jednotlivých předložených důkazů, nelze podřadit pod přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Jak vyplývá z obsahu dovolání, dovolatelka převážnou část své argumentace staví na polemice se skutkovými závěry, z nichž při rozhodování odvolací soud vycházel, ačkoliv na podkladě takové argumentace přípustnost dovolání - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. - posuzovat nelze. K této argumentaci pak, jako nevýznamné, nelze přihlížet.
Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Dovolání žalobkyně výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, aniž by žalobkyně k této části rozhodnutí uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti a nesprávnost rozhodnutí. Proti těmto výrokům chybí v dovolání jakákoliv argumentace.
Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. října 2015

JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu