32 Cdo 3060/2016
Datum rozhodnutí: 16.12.2016
Dotčené předpisy: § 138 odst. 1 o. s. ř.



32 Cdo 3060/2016



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně ZONAS a. s. , se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 14/17, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 27826309, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Pivovarská 58/8, PSČ 682 01 proti žalované E.ON Distribuce, a. s. , se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 28085400, o zaplacení 4 062 183,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 21 C 131/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 3. 2016, č. j. 22 Co 2040/2015-71, takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 3. 2016, č. j. 22 Co 2040/2015-71, a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 9. 2015, č. j. 21 C 131/2015-56, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 15. 9. 2015, č. j. 21 C 131/2015-56, jímž Okresní soud v Českých Budějovicích nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků. Poplatková povinnost ve výši 203 110 Kč vznikla žalobkyni podáním žaloby, jíž se po žalované domáhá zaplacení částky 4 062 183,60 Kč s úrokem z prodlení z titulu smlouvy o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy, kterou s žalovanou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zdůraznil, že žalobkyně jako podnikatel provozuje podnikatelskou činnost na vlastní podnikatelské riziko, které v sobě zahrnuje i odpovědnost podnikatele za to, že jako účastník řízení bude schopen zaplatit soudní poplatek za řízení v obchodní věci. Podnikatel proto musí nakládat s prostředky tak, aby měl peníze i na případnou úhradu soudních poplatků; důsledky podnikatelského rizika nelze přenášet formou úlev z poplatkové povinnosti na stát. Ačkoliv znění § 138 odst. 1 občanského soudního řádu právnické osoby z uvažované výhody nevylučuje, je z podstaty problému nepochybné, že konstrukce zákona sleduje typicky ochranu fyzických osob nacházejících se v obtížné situaci. Akceptované sociálně slabé postavení účastníka proto nelze spojovat se statusem právnické osoby, zejména s poměry obchodní společnosti, jejímž smyslem je dosahování zisku. Odvolací soud konstatoval, že v soudní praxi je osvobození obchodní společnosti od soudních poplatků zcela ojedinělé, a vyslovil názor, že pro takový postup musí existovat mimořádné okolnosti. Samotný fakt, že ekonomická situace žalobkyně je nepříznivá a část jejích peněžních prostředků u peněžního ústavu je blokována z důvodu trestního řízení, takovými okolnostmi podle jeho mínění nejsou; skutečnost, že dovolatelka se svými prostředky nemůže v současné době disponovat, neznamená, že by je neměla ve svém vlastnictví. Skutečnost, že žalobkyně požaduje jen za měsíc červenec 2012 částku 4 062 183,60 Kč a že na výstavbu fotovoltaické elektrárny bylo třeba vynaložit značné náklady, podle jeho názoru naznačuje, že se jedná o velmi silný ekonomický subjekt schopný si potřebné prostředky opatřit, například i pronájmem nemovitostí, bytů a nebytových prostor, který má také v obchodním rejstříku zapsán jako předmět podnikání. Přestože se soudní poplatek může jevit jako velmi vysoký, ve srovnání s výší investičního záměru žalobkyně o částku zvlášť významného charakteru nejde. Stran pohledávky ve výši 6 352 000 Kč a výnosu z provozování fotovoltaické elektrárny za období od 1. 1. do 31. 10. 2015 ve výši 24 136 326,92 Kč odvolací soud posoudil majetkové poměry žalobkyně jako nepřezkoumatelné. Argumentoval, že své tvrzení, podle něhož posledně uvedená částka jí nebyla uhrazena, žalobkyně nijak nedoložila.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje především v tom, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva, zda jsou u ní dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jmenovitě od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3632/2013, ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, a ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013.
V rámci obsáhlé polemiky s právním posouzením, na němž spočívá napadené rozhodnutí, dovolatelka mimo jiné vytýká odvolacímu soudu nesprávnou interpretaci § 138 občanského soudního řádu a s odkazem na judikatorní závěry Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu zpochybňuje správnost úvah, z nichž odvolací soud vycházel.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014 (dále též jen o. s. ř. ).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledal dovolání v souzené věci přípustným, neboť je třeba přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva, za splnění jakých předpokladů lze přiznat osvobození od soudního poplatku žadateli, který je právnickou osobou a podnikatelem, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Protože Nejvyšší soud důvody ke změně své dosavadní rozhodovací praxe v této otázce neshledává (nehodlá posoudit tuto otázku jinak), pojí se s takto založeným závěrem o přípustnosti dovolání též dovození jeho důvodnosti, neboť nelze než uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Na otázku, zda je důvodem k nepřiznání osvobození od soudních poplatků skutečnost, že žadatel jako podnikatel nese podnikatelské riziko a předmět řízení souvisí s jeho podnikatelskou činností, dal Nejvyšší soud zápornou odpověď již uveřejněním usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1997, sp. zn. 11 Cmo 18/97, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/1998. Ve svém usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen R 99/2013 ), pak vyložil, že osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 o. s. ř. lze přiznat i právnické osobě podnikateli a že při splnění ostatních předpokladů pro přiznání plného nebo částečného osvobození od soudního poplatku nelze právnické osobě - podnikateli takové osvobození odepřít jen proto, že její objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti (že potud nese podnikatelské nebo hospodářské riziko, jež nelze přenášet přiznáním osvobození od soudních poplatků na stát).
Úvahy odvolacího soudu založené na argumentu, že žalobkyně je právnická osoba podnikatel nesoucí podnikatelské riziko, které nelze formou úlev z poplatkové povinnosti přenášet na stát, tedy neobstojí.
Ani v té části, v níž se odvolací soud zabývá majetkovými poměry dovolatelky, není jeho právní posouzení v souladu s judikatorními závěry dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v R 99/2013 a dále též např. v usnesení ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3076/2014, uveřejněném pod číslem 31/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci. Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků.
V důvodech usnesení ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3632/2013, uveřejněného pod číslem 96/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud vyložil, že určujícím kritériem, na základě kterého soud rozhoduje o návrhu účastníka řízení podle § 138 odst. 1 o. s. ř., je objektivní schopnost zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši. Existuje-li objektivní neschopnost účastníka zaplatit soudní poplatek, může soud dospět k závěru o nepřiznání osvobození od soudních poplatků zásadně toliko v případě, že jde o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Objektivní nedostatek finančních prostředků (fyzické či právnické osoby) se nesmí stát pro účastníka řízení překážkou přístupu k soudu.
Ve světle těchto závěrů neobstojí především názor, že osvobození podnikatele od soudních poplatků je podmíněno oproti osvobození nepodnikatele - mimořádnými okolnostmi. Okolnosti, které vypovídají o poměrech účastníka rozhodných pro přiznání osvobození od soudních poplatků, se z povahy věci jistě budou lišit v závislosti na tom, zda je účastník fyzickou či právnickou osobou a zda je podnikatelem či nikoliv. Platí však zcela obecně, bez zřetele na statut účastníka, že pokud účastníku jeho poměry nedovolují, aby zaplatil soudní poplatky a nesl další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci, je soud povinen mu přiznat odpovídající osvobození od soudních poplatků (ledaže by šlo o případ svévolného či zřejmě bezúspěšného uplatňování práva).
Argumentace odvolacího soudu stran finančních prostředků na bankovních účtech, s nimiž dovolatelka v důsledku trestního řízení nemůže disponovat, je též v rozporu s ustálenou judikaturou, podle jejíchž závěrů jsou pro posouzení schopnosti žadatele zaplatit soudní poplatek relevantní pouze takové finanční prostředky, které jsou disponibilní.
Je-li pohledávka dovolatelky ve výši 6 352 000 Kč, evidovaná v její účetní závěrce ke dni 31. 12. 2014, skutečně pohledávkou vůči společnosti FVE 28 s. r. o., která zanikla ke dni 1. 4. 2015 sloučením s dovolatelkou, pak splynutím osoby dlužníka a věřitele zanikla i tato pohledávka; v takovém případě nejde o majetek, který by bylo lze brát na zřetel. Pokud jde o výnosy v úhrnné výši 24 136 326,92 Kč, pak výnosy nelze ztotožňovat s příjmy. Jestliže dovolatelka vymáhá příslušné pohledávky v soudních řízeních po žalované a po dalších společnostech skupiny E.ON, což by mělo být soudům nižších stupňů známo z jejich úřední činnosti, pak z logiky věci není důvod po dovolatelce požadovat, aby pro účely osvobození od soudních poplatků osvědčovala, že jí tyto pohledávky nebyly zaplaceny.
Výše dluhu, jehož splnění se dovolatelka v tomto řízení domáhá, o její schopnosti zaplatit soudní poplatek ničeho nevypovídá. Závěr o jejích nynějších majetkových poměrech nelze dovozovat ani na základě úvahy, že na výstavbu fotovoltaické elektrárny bylo třeba vynaložit značné náklady. Argument, že dovolatelka je schopna si potřebné prostředky opatřit pronájmem nemovitostí, bytů a nebytových prostor, by mohl být opodstatněn v případě zjištění, že dovolatelka má takové nemovitosti, byty a nebytové prostory, z jejichž pronájmu by mohla mít příjem. Ze samotné skutečnosti, že je taková činnost zapsána v předmětu jejího podnikání, však takový poznatek nevyplývá.
Potud je dovolání důvodné.
Vytýká-li však dovolatelka odvolacímu soudu též nesprávnou aplikaci § 120 o. s. ř. a otevírá otázku, na jaké úrovni lze požadovat splnění předpokladu majetkových poměrů umožňujících osvobození právnických osob od soudních poplatků , kterou má za dosud nevyřešenou v rozhodovací praxi, pak Nejvyšší soud již v R 99/2013 dovodil, že má-li být účastník osvobozen od soudních poplatků, je povinen prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení jeho žádosti. Z toho pak vyplývá, že břemeno tvrzení, jakož i důkazní břemeno ohledně skutečností, které jsou rozhodné pro posouzení toho, zda poměry žadatele odůvodňují osvobození od soudních poplatků, zatěžují účastníka, který o osvobození od soudních poplatků žádá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3047/2014, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz ). Zásadně tedy platí, že neuvede-li žadatel o osvobození od soudních poplatků skutečnosti, z nichž dovozuje důvodnost svého návrhu, či nepodaří-li se mu tyto skutečnosti prokázat, soud mu osvobození od soudního poplatku nepřizná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5069/2015). Řízení o návrhu na osvobození od soudních poplatků je součástí řízení o věci samé a rozhodnutí o něm je předpokladem pro další postup soudu, proto musí být rychlé a nemůže mu předcházet obsáhlé a časově náročné šetření (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1180/2013, ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2913/2014, a ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 294/2015).
Protože usnesení odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správné a předpoklady pro jeho změnu ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř. v souzené věci dány nejsou, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), toto rozhodnutí zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 12. 2016

JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu