32 Cdo 3039/2016
Datum rozhodnutí: 29.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



32 Cdo 3039/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně QI investiční společnosti, a. s. , se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14, identifikační číslo osoby 27911497, zastoupené Mgr. Erikem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, proti žalovanému Ing. D. K. , zastoupenému Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, Aloise Krále 2640/10, o zaplacení částky 62 853,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 15 C 57/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 20. 1. 2016, č. j. 75 Co 391/2015-74, takto:
I. Dovolání se odmítá . II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 743 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce. O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, č. j. 15 C 57/2015-43, zamítl žalobu o zaplacení částky 62 853,05 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 20 887 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 9 885,70 Kč (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v plném rozsahu) podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně . Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a aby žalobkyni přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaný považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl.
Podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka co do přípustnosti dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně . Takové vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz ).
Z obsahu dovolání lze, jde-li o vymezení předpokladů přípustnosti, dovodit, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka má za to, že právo namítat překročení oprávnění vyplývajícího pro zmocněnce z plné moci, resp. právo schválit jednání nezmocněné osoby svědčí pouze tomu, za něhož byl dotčený právní úkon učiněn , patrně však přehlíží, že řešením této otázky se odvolací soud nezabýval, neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatelka pomíjí, že podle dikce ustanovení § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Odvolací soud uzavřel, že pro platnost smlouvy bylo potřeba podpisu dvou členů představenstva a že nelze zjistit, která osoba za právní předchůdkyni žalobkyně smlouvy předložené žalobkyní podepsala, je však evidentní, že uvedený způsob jednání nebyl splněn, proto jsou smlouvy absolutně neplatné. Podotkl, že žalobkyně se nedostavila k nařízenému jednání před soudem prvního stupně, čímž se zbavila možnosti být poučena podle ustanovení § 118a o. s. ř. o nutnosti tvrzení, kdo jménem původní věřitelky smlouvu uzavřel. Následné dotvrzení skutkových okolností uzavření smluv a doplnění důkazů v odvolacím řízení považoval za nepřípustné novoty uplatněné v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř. Tyto závěry odvolacího soudu dovolatelka nezpochybnila.
Na výše uvedeném nemohou ničeho změnit ani konkrétní odkazy dovolatelky na judikaturu dovolacího soudu, neboť ta vychází z odlišného skutkového stavu. V rozsudku NS ČR sp. zn. 29 Cdo 5053/2009 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011) Nejvyšší soud posuzoval dohodu o vyplnění blankosměnky. V ostatních dovolatelkou citovaných rozhodnutích se Nejvyšší soud zabýval otázkou překročení zákonného zmocnění, přičemž bylo nesporné, která osoba za společnost právní úkon učinila. Přípustnost dovolání nemůže založit ani odkaz na rozsudek NS ČR sp. zn. 29 ICm 2822/2012 (správně jde o rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2013), neboť nejde o rozhodnutí dovolacího soudu.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že ve svém rozhodnutí v rámci posouzení argumentace žalobce o uznání dluhu ze strany žalovaného dle ust. § 407 obch. zák. rozhodl rozdílně od ustálené judikatury dovolacího soudu , její odkaz na rozhodnutí NSČR, č. j. 23 Cdo 405/2013 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2014) jako na rozhodnutí, od kterého se odvolací soud podle názoru dovolatelky odchýlil, však není správný. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že uznáním závazku přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka, který pokud tvrdí, že dluh nevznikl, musí to prokázat, v projednávané věci naopak odvolací soud vycházel ze zjištění, že k uznání dluhu nedošlo. Takovým způsobem nesprávnost právního posouzení v dovolacím řízení namítat nelze. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Přípustnost dovolání nelze založit ani prostřednictvím odkazu na rozh. SR 7/2000 s. 221 (jde o rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2000, sp. zn. 18 C 61/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 7/2000), neboť nejde o rozhodnutí dovolacího soudu.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je nepřípustné. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu. Dovolání směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení však není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť jak výše nákladů řízení, k jejichž náhradě vůči žalovanému byla žalobkyně zavázána za řízení před soudem prvního stupně, tak výše nákladů, k jejichž náhradě byla zavázána odvolacím soudem, nepřevyšují částku 50 000 Kč (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání ve zbývajícím rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost. I kdyby však dovolání nebylo v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. 11. 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á předsedkyně senátu