32 Cdo 3020/2011
Datum rozhodnutí: 30.07.2013
Dotčené předpisy: § 273 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 236 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012




32 Cdo 3020/2011

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně ÚAMK a. s., se sídlem v Praze 4 Krči, Na Strži 1837/9, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 60192798, zastoupené Mgr. Ľudovítem Pavelou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24, PSČ 110 00, proti žalované České republice Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ 118 10, identifikační číslo osoby 00006947, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, se sídlem v Praze, Vodičkova 736/17, PSČ 110 00, o zaplacení částky 50,655.038,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 146/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2011, č. j. 12 Co 302/2010-101, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í:

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen o. s. ř. ).
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 28. ledna 2010, č. j. 19 C 146/2009-51, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu o zaplacení částky 50,655.038,- Kč s úrokem z prodlení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jež by bylo zrušeno odvolacím soudem). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce dovolatelka spatřuje v řešení otázky, kterou má za judikatorně dosud nevyřešenou, zda ten, kdo podmiňuje uzavření smlouvy splněním skutečnosti (specificky úhradou dlužné částky), jež splněna být nemůže (resp. na jejíž splnění podmiňující subjekt nemá právní nárok, neboť žádná dlužná částka neexistuje), a zároveň vyvolá a poté dlouhodobě podporuje v druhé potenciální smluvní straně přesvědčení, že při splnění takové skutečnosti přistoupí k uzavření smlouvy, resp. druhou potenciální smluvní stranu o uzavření smlouvy při splnění podmínky ujistí, nejedná při uzavírání smlouvy nepoctivě , resp. zda akční rádius institutu culpa in contrahendo zasahuje i takováto jednání .
Taková otázka závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce v intencích ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. učinit neumožňuje již z toho důvodu, že napadené rozhodnutí na řešení takto formulované otázky založeno není. Řešení otázky, zda žalobkyně byla v důsledku chování žalované v dobré víře, že dodatek komisionářské smlouvy prodlužující její účinnost pro následující rok bude uzavřen, odvolací soud nezaložil na závěrech, z nichž jako z axiomů vychází vymezená otázka, totiž že skutečnost, jejímž splněním žalovaná podmiňovala uzavření dodatku (úhrada dlužných úroků z prodlení), splněna být nemohla, respektive že žalovaná na její splnění neměla právní nárok, neboť žalobkyně jí ničeho nedlužila.
Závěr o tom, že žalobkyně nemohla být v dobré víře, že dodatek bude uzavřen, odvolací soud opřel o poznatek, že žalovaná podmiňovala uzavření dodatku komisionářské smlouvy tím, že žalobkyně jí zaplatí vyčíslený úrok z prodlení s plněním podle této smlouvy, a na tomto požadavku trvala, zatímco žalobkyně tento požadavek odmítala. Zjištěný skutkový stav věci, jímž je Nejvyšší soud vázán v řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.), závěr o nemožnosti požadovaného plnění ze strany žalobkyně (spočívajícího v zaplacení peněžní částky) v žádném ohledu neumožňuje a právní názor odvolacího soudu, jenž se spokojil se zjištěním, že tu byl mezi účastnicemi otevřený spor v otázce výkladu smlouvy, jejíž účinnost měla být prodloužena, aniž se zabýval tím, které z nich v tomto sporu svědčí právo, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. zejména rozsudek ze dne 11. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, uveřejněný pod číslem 82/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále též např. rozsudky ze dne 25. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005, ze dne 2. září 2008, sp. zn. 25 Cdo 127/2007, ze dne 22. února 2011, sp. zn. 25 Cdo 4147/2008, ze dne 19. července 2012, sp. zn. 25 Cdo 45/2011, a usnesení ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 23 Cdo 951/2011). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi jako stěžejní zdůrazňuje princip rovného postavení účastníků, který až na zákonem určené výjimky - neumožňuje jednomu z účastníků právního vztahu vynutit si na druhém z nich projev vůle směřující k uzavření smlouvy. Z takto pojaté zásady smluvní volnosti (autonomie vůle), jež ovládá soukromoprávní vztahy, pak dovozuje, že i v případě odpovědnosti za škodu způsobenou porušením tzv. předsmluvní povinnosti (jako zvláštního případu porušení prevenční povinnosti stanovené v § 415 občanského zákoníku, dále též jen obč. zák. ) musí být splněny základní předpoklady odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák., tj. mimo jiné tu musí být skutečnosti, pro něž lze jednání eventuálního smluvního partnera vyhodnotit jako rozporné s ustanovením § 415 obč. zák. (jako protiprávní úkon). Za první předpoklad takového závěru Nejvyšší soud pokládá skutečnost, že konkrétní osoby zahájily jednání o uzavření určité smlouvy, přičemž tato jednání dospěla do stadia, kdy jedna ze stran kontraktačního procesu byla v důsledku chování druhé potencionální smluvní strany v dobré víře, že předpokládaná smlouva bude uzavřena. Dalším nezbytným předpokladem pak je, že k ukončení jednání o uzavření smlouvy druhá strana přistoupila, aniž k tomu měla legitimní důvod. Odvolací soud postupoval při právním posouzení věci v duchu těchto judikatorních závěrů. Právními závěry, k nimž přitom dospěl, totiž že žalobkyně nemohla být v dobré víře (v legitimním očekávání), že předpokládaný dodatek ke smlouvě bude uzavřen, aniž vyhoví zřetelně a kategoricky formulované podmínce žalované, a že žalovaná přistoupila k ukončení jednání o uzavření smlouvy z legitimního důvodu, byl-li tu nevyřešený spor o výklad smlouvy, jež měla být dodatkem prodloužena, se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.
Otázky, pro něž by mělo napadené rozhodnutí zásadní právní význam, nejsou zahrnuty ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů.
K závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí v intencích ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. nevede ani dovolací námitka vytýkající soudu prvního stupně, že skutkově neřešil otázku, zda povinnost žalobkyně uhradit požadovaný dluh vůbec existovala. Nehledě na to, že předmětem dovolacího přezkumu není rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž rozhodnutí soudu odvolacího (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.), odvolací soud se, jak již bylo naznačeno, nikterak neodklonil od judikatury Nejvyššího soudu, považoval-li za legitimní důvod k ukončení jednání o uzavření dodatku o prodloužení smlouvy samotnou existenci sporu mezi účastníky smlouvy o výklad jejího obsahu, aniž by shledával právně významným (a tudíž řešil jako předběžnou otázku), které ze stran svědčí v tomto sporu právo. Skutkový stav věci zjištěný v řízení před soudy nižších stupňů nezahrnuje nic, co by mohlo opodstatnit závěr o tom, že žalovaná otevřela uvedený spor účelově. Argumentaci, podle níž žalovaná musela vědět, že na žádné plnění nemá nárok, dovolatelka zakládá na skutkových tvrzeních, která zjištěnému skutkovému stavu neodpovídají. Dovolatelka, ač zastoupena advokátem, zřejmě přehlédla ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř., podle něhož v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (neboť skutkový stav věci se v dovolacím řízení měnit nemůže).
Dovolatelka výslovně a s obsáhlou argumentací napadla rozhodnutí odvolacího soudu též ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Přehlédla zřejmě, že dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v žádném případě přípustné není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z pozdější doby např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 23 Cdo 861/2009).
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalované, která by na jejich náhradu měla právo, nevznikly žádné takové náklady, jež by byly vynaloženy účelně. Za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (§ 142 odst. 1 věta první o. s. ř.) totiž nelze považovat náklady spojené s vyjádřením, které spočívalo v pouhém popření přípustnosti dovolání a jakkoliv blíže nezdůvodněném ztotožnění se s rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 20 Cdo 1562/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2010, sp. zn. 20 Cdo 1746/2010, ze dne 28. května 2013, sp. zn. 32 Cdo 1197/2013). Závěr o účelnosti vynaložených nákladů na zastoupení žalované v dovolacím řízení advokátem rozhodně nemůže opodstatnit obšírná věcná argumentace žalované stran dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení; i žalované a jejímu advokátu by mělo být známo, že dovolání proti takovému rozhodnutí podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné není.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. července 2013

JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu