32 Cdo 3010/2007
Datum rozhodnutí: 25.06.2008
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 39 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 265 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb., § 369 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb.






ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Ing. J. H., CSc., , zastoupeného JUDr. M. A., advokátem, proti žalované Š. P., a. s., , zastoupené JUDr. P. B., advokátem o zaplacení 314.830 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 44 Cm 30/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2006 č. j. 3 Cmo 274/2006-173, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2006, č. j. 3 Cmo 274/2006-173, v rozsahu, ve kterém byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba na zaplacení dalšího úroku ve výši 0,45% denně z částky 314.830Kč od 11. června 2001 do zaplacení zamítá, dále ve výroku jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 86.838,- Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 45.871,- Kč k rukám advokáta JUDr. M. A. a povinnost zaplatit Č. r. na účet Městského soudu v Praze 4.028,- Kč se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. března 2006, č. j. 44 Cm 30/2002-132 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 314.830,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,5% z částky 314.830,- za každý den prodlení od 11. června 2001 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. listopadu 2006 č. j. 3 Cmo 274/2006-173 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 314.830,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05% z částky 314.830.- za každý den prodlení od 11. června 2001 do zaplacení a v rozsahu zaplacení dalšího úroku ve výši 0,45% denně z částky 314.830,- Kč od 11. června 2001 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Oba soudy vyšly ze shodného zjištění, že žalobci vzniklo právo na zaplacení odměny na základě uzavřené mandátní smlouvy ze dne 9. srpna 2000 ve znění jejího dodatku ze dne 21. srpna 2000 ve výši, která je vymáhána ve smyslu § 571 odst. 2 obch. zákoníku, s tím že splatnost žalované částky byla mezi účastníky dohodnuta na 10. června 2001 a po tomto dni se žalovaná dostala do prodlení se zaplacením žalované částky a žalobce proto rovněž požaduje úroky z prodlení od 11. června 2001 ve smluvené výši 0,5% za každý den prodlení ve smyslu § 369 obchod. zákoníku.

Odvolací soud se neztotožňuje se soudem prvního stupně, který shledal důvodným nárok žalobce na zaplacení úroků z prodlení požadovaných v plné výši 0,5% za každý den prodlení od 11. června do zaplacení, když dovodil, že pokud požadovaná výše úroku dosahuje ročně 182,5% je to výše rozporná s dobrými mravy a jako taková nemůže ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. požívat právní ochrany. Z tohoto důvodu omezil úrok z prodlení na 0,05% denně, to je na tu část nároku na úrok z prodlení, ve které jej lze považovat ještě za obvyklý. Odvolací soud neshledal žádný důvod k tomu, aby výše úroku v daném konkrétním vztahu, při zohlednění konkrétních okolností, překračovala 0,05% požadované výše, kterou lze ještě hodnotit jako odpovídající k okolnostem případu i funkci institutu úroku z prodlení. Odvolací soud v tomto rozsahu odmítl výkon práva pro rozpor s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák.. Zjištěný rozpor výkonu práva na zaplacení úroku s dobrými mravy pak sebou podle odvolacího soudu nese i závěr o rozporu výkonu práva se zásadami poctivého obchodního styku ( § 265 obch. zák.).

Proti měnícímu výroku v rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudní řádu (dále též jen o. s. ř. ) a důvodnost o ustanovení § 241 a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Podle dovolatele neměl soud přihlížet k námitce, kterou žalovaný vznesl až v odvolacím řízení tj., že sjednaný úrok z prodlení ve výši 0,5% denně je v rozporu s dobrými mravy. Dále namítá, že závěr odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, která upozorňuje na to, že porušení zásad poctivého obchodního styku je nutno zkoumat v každém případě ve vazbě na jeho konkrétní okolnosti, přitom je třeba zabývat se jak důvody, které ke sjednání konkrétní výše úroku z prodlení vedly a okolnostmi, které je provázely, tak důvody nesplnění zajištěného závazku, popř. i dopady přiznání sjednaného úroku z prodlení na osobu, vůči které je uplatňován. Podle dovolatele sjednaná výše 0,5% denně v posuzovaném případě není v rozporu s dobrými mravy a i výkon tohoto práva je v souladu se zásadami poctivého styku. Dovolatel navrhl aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený rozsudek v tomto rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a je i důvodné.

Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení které mohli mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), dovolací soud z obsahu spisu neshledal. I když dovolatel vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci namítá, je tato námitka neoprávněná. Na základě skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně, může odvolací soud posuzovat, zda ujednání o úrocích z prodlení je v rozporu s dobrými mravy, resp. zda došlo v posuzovaném případě k porušení zásad poctivého obchodního styku.

Nejvyšší soud České republiky dále rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 ost. 3 věta první o. s. ř.).

Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledávané právní normy jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V daném případě dovolatel nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, na jehož základě tento soud snížil s ohledem na zásady poctivého obchodního styku sjednanou sazbu úroku z prodlení ve výši 0,5% denně dlužné částky na 0,05% denně.

Podle § 39 obč. zák. je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází a nebo se příčí dobrým mravům, neplatný.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplívajících z občansko-právních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Podle § 265 obch. zákon výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku nepožívá právní ochrany.

Nejvyšší soud se již v rozsudcích ze dne 10. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, ze dne 15. listopadu 2005, sp. zn. 32 Odo 1022/2004 nebo ze dne 23. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, se zabýval otázkou rozporu smluvního ujednání s dobrými mravy, za které se podle ustálené judikatury považuje souhrn společenským, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdo 69/1996 uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8/1997, pod č. 62, rozsudky Nejvyššího soudu České republiky, uveřejněné pod č. 16/1998 a 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což je konformní se závěrem Ústavního soudu České republiky ze dne 26. únoru 1998, sp. zn. II. US 249/97, uveřejněného pod č. 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejíchž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami, tak aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

Jak judikoval Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 26. září 2007, sp. zn. 32 Odo 174/2005, dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení.

Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že při svém rozhodování právě tuto individuálnost případu v potaz nevzal.

Ve svém rozsudku ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 468/2003, Nejvyšší soud České republiky uvedl, že podle ustálené judikatury soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002 uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod č. 53) ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda je jednání účastníků v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nebo 39 obč. zák. je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Správným postupem soudu je primární posouzení platnosti ujednání z hlediska § 39 obč. zák. a teprve následně zvážení souladu či rozporu uplatnění nároků na úrok z prodlení z kritérií uvedenými v § 3 odst. 1 obč. zák. resp. 265 obch. zák.. Rozpor s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku nemůže spočívat výlučně v ujednání o výši úroku z prodlení, neboť takové ujednání by pak stěží mohlo být vůbec platné ve smyslu ust. 39 obč. zák., tento rozpor pak bude dán až na základě jednotlivých skutkových okolností, jež nastaly dodatečně po uzavření ujednání a které v celkovém souhrnu umožňují náhled soudu na uplatnění nároku vzniklého z obecně akceptovatelného ujednání o výši úroku z prodlení.

Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. července 1997, sp. zn. III. Odon 2096, uveřejněném v příloze časopisu Právo a podnikání č. 10/1997 na str. IV. formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého řádné a včasné plnění závazku, tedy i včasné placení, je jednou ze základních zásad poctivého obchodního styku. Porušování této zásady je v české ekonomice do té míry rozšířené, že přestává být podnikateli vnímáno jako nekalé jednání. Jako nekalé jednání je naopak mnohdy deklarován postih za takové jednání, a to právě osobou, která sama svůj závazek řádně nesplnila a pro takový případ dobrovolně uplatňovaný postih sjednala. Takovému názoru však nelze přisvědčit. Dále zdůraznil, že porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení nelze obecně pro všechny případy, vyvozovat pouze z nepoměru sjednaného úroku a hodnoty zajišťovaného závazku. Porušení zásad poctivého obchodního styku je nutno zkoumat v každém případě ve vazbě na jeho konkrétní okolnosti. Přitom je třeba se zabývat jak důvody, které ke sjednání konkrétní výše úroku z prodlení vedly, a okolnostmi, které je provázely, tak důvody nesplnění zajištěného závazku, popřípadě i dopady přiznání sjednaného úroku z prodlení na osobu, vůči které je uplatňován.

Odvolací soud se výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu neřídil a pouze obecně konstatoval, že zde nejsou okolnosti pro sjednání úroku ve výši 0,5 % za každý den prodlení, což je v rozporu např. s usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 1164/2007, kde soud s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem dovodil, že sazba úroku z prodlení 0,5 % nebyla v rozporu s dobrými mravy, resp. nebyla z tohoto hlediska nepřiměřená. Odvolací soud nevzal v úvahu okolnosti a důvody, které vedly k uzavření dohody o výši úroku z prodlení a nevzal je ani do své úvahy o platnosti či neplatnosti předmětného ujednání. Jinak řečeno, nevyhodnotil, zda a jaký vliv těmto okolnostem a důvodům ve vztahu k dohodnuté výši úroku z prodlení přisoudil.

Odvolací soud dále pochybil, když posoudil žalovaný nárok jako výkon práva částečně odporující dobrým mravům a odepřel žalobci ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ochranu tím, že podle vlastní volné úvahy určil, jaká část nároku žalobce na úrok z prodlení je mravná , a výši úroku z prodlení omezil právě jen na tuto část. Stejně jako lze ujednání o výši úroku z prodlení podle ustanovení § 39 obč. zák. posoudit z hlediska souladu nebo rozporu dohodnuté výše úroku z prodlení s dobrými mravy toliko jako platné či neplatné (tzn. bez možnosti shledat je neplatné jen co do výše rámec dobrých mravů přesahující), může být obdobně výkon práva na sjednané úroky z prodlení podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. pouze v souladu či v rozporu s dobrými mravy. Při neplatnosti dohody o výši úroku z prodlení poté nastupuje nárok na zákonný úrok z prodlení.

Uvedená pochybení odvolacího soudu vedou dovolací soud k závěru, že dovolací důvod uplatněný dovolatelem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn, neboť právní posouzení odvolacího soudu je neúplné a tím i nesprávné. V dalším řízení odvolací soud proto promítne do své úvahy o platnosti či neplatnosti předmětného ujednání o výši sjednaného úroku z prodlení, resp. o odepření soudní ochrany výkonu práva na úrok z prodlení i skutková zjištění o všech rozhodných konkrétních okolnostech posuzovaného případu, jakož i důvody vedoucí účastníky k takové dohodě.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej v dovoláním dotčené části včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř. ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. června 2008

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu