32 Cdo 2994/2014
Datum rozhodnutí: 20.01.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 229 odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 2994/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Mgr. Ing. L. V. , zastoupeného JUDr. Jiřím Švihlou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 117/32, proti žalovaným 1) J. D. a 2) M. D. , oběma zastoupeným Mgr. Petrem Nesporým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Puklicova 1069/52, o zaplacení částky 6.450,- Kč s příslušenstvím, o žalobě na obnovu řízení podané žalobcem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 129/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. března 2014, č. j. 22 Co 2652/2013-422, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 6. listopadu 2012, č. j. 9 C 129/2006-345, zamítl návrh žalobce na obnovu řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalobce v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním, v němž co do přípustnosti pouze odkázal na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a zkomoleně jej parafrázoval. Jako důvod dovolání uvádí ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ač se dovolatel mylně domnívá, že Nejvyšší soud bude při projednání dovolání postupovat podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012, vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). K projednání dovolání nepostačuje odkaz na ustanovení § 237 o. s. ř. nebo pouhá citace textu tohoto ustanovení, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Tuto povinnost dovolatel nesplnil, neboť ač zastoupen advokátem, přes správné poučení odvolacím soudem, ustanovení § 237 o. s. ř. pouze parafrázoval a pokusil se o jeho obšírnou analýzu, aniž by uvedl, který z předpokladů přípustnosti dovolání uplatňuje.
Zákonem požadovanému vymezení přípustnosti dovolání se nejvíce blíží tvrzení dovolatele, že právní názor odvolacího soudu je nesprávný, neboť mylně posoudil skutkový stav věci, která má být posouzena jinak , týkající se závěru, že žaloba o obnovu řízení byla podána zjevně opožděně. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., tj. má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak , oproti očekávání dovolatele míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatel uplatnil čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení § 237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl odchýlit, neuvedl.
Poukazoval-li dovolatel na možné vady řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu pro nedostatek odůvodnění a pro údajné připuštění nových důkazů v odvolacím řízení, jsou tyto jeho námitky irelevantní, protože podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele o vadách řízení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř.
Námitkami týkajícími se podjatosti soudců soudu prvního stupně i odvolacího soudu a nesprávného doručení předvolání k jednání před soudem prvního stupně, v důsledku čehož mu byla odňata možnost jednat před soudem prvního stupně na nařízeném jednání dne 6. listopadu 2012, dovolatel uplatňuje zmatečnostní vady řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) a odst. 3 o. s. ř., jež nejsou způsobilým dovolacím důvodem (k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejichž posouzení nelze připustit dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2014, sen. zn. 29 NSČR 112/2013). K těmto vadám, jakož i k jiným vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, smí dovolací soud přihlédnout toliko v případě, že je dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
Obsáhlá argumentace, kterou dovolatel brojí proti závěru soudů o opožděnosti žaloby na obnovu řízení, směřuje proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Dovolatel tak zakládá kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož byla žaloba na obnovu řízení podána opožděně, na odlišném hodnocení v řízení provedených důkazů. Pomíjí, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, in www.usoud.cz ).
Nejvyšší soud nemohl přihlédnout rovněž k námitkám týkajícím se okolností a závěru o předání díla, neboť na řešení dovolatelem předestřené problematiky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, těmito otázkami (řešenými v původním řízení) se vůbec nezabýval, tyto otázky nebyly pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatel patrně přehlédl, že podle dikce ustanovení § 237 o. s. ř. je společným předpokladem přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.
Poukazuje-li dovolatel ve svém obsáhlém dovolání na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, činí tak v souvislosti s řešením buďto jiných právních otázek, které odvolací soud neřešil a na jejichž řešení rozhodnutí nespočívá, nebo tato rozhodnutí vycházejí z odlišného skutkového stavu. Nejde tak o rozhodnutí, od nichž by se odvolací soud odchýlil.
Odkazuje-li dovolatel na judikaturu Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013) a ani pomocí nich nemůže být přípustnost dovolání založena.
Dovolání výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení. V této části není dovolání vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byl žalobce zavázán za řízení před soudem prvního stupně (9.801,- Kč) a za odvolací řízení (3.267,- Kč), nepřevyšuje částku 50.000,- Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, a ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. ledna 2015
JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu