32 Cdo 2992/2014
Datum rozhodnutí: 29.10.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 2992/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Banky Bohemia, a.s. - v likvidaci , se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 7, identifikační číslo osoby 15 26 89 51, proti žalované CALLISTO-WOOD, spol. s r.o. v likvidaci , se sídlem v Praze 6, Drnovská 14/194, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 16 19 15 36, o zaplacení částky 6,881.411,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 44 Cm 91/1996, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. srpna 2013, č. j. 9 Cmo 169/2013-250, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalovaná podala odvolání proti rozsudku pro zmeškání bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 21. dubna 1998, č. j. 44 Cm 91/1996-76, kterým jí bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 6,881.411,68 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Následně požádala o osvobození od soudních poplatků. Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. června 2012, č. j. 44 Cm 91/1996-226, žalované nepřiznal osvobození od soudních poplatků a Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. prosince 2012, č. j. 9 Cmo 467/2012-237, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 16. ledna 2013, č. j. 44 Cm 91/1996-240, řízení o odvolání pro nezaplacení soudního poplatku zastavil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že návrhu žalované na přerušení řízení se nevyhovuje (první výrok), dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání namítajíc, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od ustáleného řešení hmotných i procesních otázek a rozhodl rozdílně od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedla, že v projednávané věci podala ústavní stížnost, neboť soudy obou stupňů v naprostém rozporu s hmotným právem setrvaly na názoru, že žalovaná jako podnikatel si mohla od roku 2002 uspořit dostatek prostředků k zaplacení soudního poplatku za odvolání . Dále namítá, že odvolací soud nevyhovění návrhu na přerušení řízení odůvodnil tím, že řízení probíhá již jedenáct let, což však je podle názoru dovolatelky dáno opakovanými procesními pochybeními soudu prvního stupně a ignorancí relevantních procesních návrhů žalované . Odvolací soud vytvořil smyčku, do níž žalovanou polapil - pokud by Ústavní soud zrušil rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudního poplatku, nebylo by možné ve věci již nic dělat, protože řízení ve věci samé mezitím soud pravomocně ukončil. Postup soudu proto považuje za extrémně nespravedlivý. Nesouhlasí ani s výtkou, že žádost o přerušení řízení neodůvodnila - podle jejího názoru je věc krystalicky přehledná a je zřejmé, že není správné zastavit řízení pro nezaplacení soudního poplatku, když Ústavní soud k její ústavní stížnosti řeší otázku, zda nepřiznání osvobození nebylo protiústavní.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zcela zrušil.
Podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou - stejně jako dále uváděná rozhodnutí - veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Prostřednictvím argumentů, že postup soudu je extrémně nespravedlivý, odmítl-li přerušit řízení do doby, než Ústavní soud rozhodne o ústavní stížnosti, dovolatelka nevymezila žádný ze zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání v ustanovení § 237 o. s. ř. Pokud by mělo jít o ohlášený předpoklad přípustnosti dovolání, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být tento předpoklad způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které ustálené rozhodovací praxe se řešení předmětné otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Takový předpoklad přípustnosti dovolání se však z dovolání nepodává, neboť dovolatelka neodkázala na žádná rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž by vyplývala ustálená rozhodovací praxe, od které se měl odvolací soud podle jejího tvrzení odchýlit.
Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula dne
1. listopadu 2013. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. října 2014
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu