32 Cdo 2982/2008
Datum rozhodnutí: 27.01.2009
Dotčené předpisy: § 262 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb., § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Cdo 2982/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Moniky Vackové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce K. D., zast. JUDr. T. S., advokátem proti žalovanému O. S., zast. JUDr. J. B., advokátem, o zaplacení 3,150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 439/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2008, č.j. 22 Co 517/2007-114, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce JUDr. J. B.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 9. srpna 2007, č.j. 13 C 439/2006-73, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 3,150.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2,5, % p. a. od 1.7.2003 do zaplacení (výrok I.). Ve výroku II. soud rozhodl o nákladech řízení.

Předmětem řízení bylo podle soudu zaplacení doplatku odměny za správu budovy č.p. 391 v k.ú. S. M. za rok 2002, a to na základě smlouvy o vedení správy ze dne 1.9.1994 ve znění dodatků ze dne 19.4.1995 a ze dne 27.1.1998 (dále jen: Smlouva ) uzavřené mezi žalobcem jako podnikatelem a správcem budovy a žalovaným jako nepodnikatelem a vlastníkem budovy. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ustanovení Smlouvy, kterým si účastníci dohodli, že se vztahy smlouvou neupravené řídí obchodním zákoníkem, je neplatné pro rozpor s § 262 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), neboť dohoda podřizující vztahy obch. zák. by se musela týkat závazkového vztahu jako celku. Smlouvu mezi účastníky soud posuzoval jako smlouvu nepojmenovanou ve smyslu § 51 občanského zákoníku (dále jen: obč. zák. ) s převažujícími prvky smlouvy příkazní ve smyslu § 724 a násl. obč. zák., přičemž dospěl k závěru, že ujednání účastníků obsažené v čl. IV. smlouvy o odměně správce je absolutně neplatné pro nesrozumitelnost a rozpor s dobrými mravy, přičemž tento nedostatek nebylo možno odstranit ani výkladem. Soud dále uzavřel, že listina ze dne 5.2.2003, není uznáním dluhu, jak tvrdil žalobce. Soud proto žalobu zamítl.

Odvolací soudu v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně, přičemž uzavřel, že soud prvního stupně správně shledal absolutně neplatnou pro nesrozumitelnost část ujednání o odměně a její výši včetně dodatků, kterýžto nedostatek nelze odstranit ani výkladem. Správný je podle odvolacího soudu i závěr o tom, že ujednání je neplatné i podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., jakož i závěr soudu prvního stupně o tom, že listina ze dne 5.2.2003 není uznáním dluhu, především proto, že její obsah není určitý. Odvolací soud konstatoval, že krom toho by zde požadovaný další nárok žalobce z titulu odměny za správu domu žalovaného byl promlčen, ať již ze smlouvy nebo z bezdůvodného obohacení, když tříletá promlčecí doba počala běžet dne 1.1.2003 a skončila by dnem 1.1.2006, dvouletá by skončila dnem 1.1.2005, přičemž žaloba byla podána u soudu dne 29.6.2006, takže žalovaný by se za předpokladu, že zde nějaký závazek byl, promlčení dovolal. Odvolací soud však uzavřel, že žádný další závazek tu není, protože obvyklé odměny podle § 730 odst. 1 obč. zák. se již žalobci dostalo v podobě částky 2,219.604,- Kč, kterou také žalovanému vyúčtoval a žalovaný ji zaplatil, proto soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, opíraje je co do přípustnosti o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). V dovolání žalobce uplatňuje nesprávné právní posouzení věci (tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).

Dovolatel má za to, že Smlouva, jakož i vztahy z ní vyplývající, není smlouvou nepojmenovanou podle obč. zák., nýbrž podléhá režimu obchodního zákoníku. Dovolatel namítá, že posouzení právní povahy Smlouvy bylo odvolacím soudem řešeno v rozporu s hmotným právem, rovněž má za to, že odvolací soud nesprávně hodnotil otázku běhu promlčecí doby a namítá, že jeho pohledávka promlčena není, když byla žaloba podána ve tříleté promlčecí době. Dovolatel dále namítá, že soudy obou stupňů nesprávně dovodily, že jednostranný právní úkon žalovaného ze dne 5.2.2003 nesplňuje náležitosti platného uznání dluhu (§ 558 obč. zák.), resp. platného uznání závazku (§ 323 obch. zák.), navíc podle něj částečnou úhradou dluhu dne 10.4.2003 došlo ze strany žalovaného k uznání závazku konkludentně.

Dovolatel navrhuje zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření uvádí, že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu v této věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. přitom je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se žalobce v řízení domáhal jako doplatku odměny za vedení správy domu pro žalovaného, kterou si účastníci sjednali ve Smlouvě. Pro posouzení správnosti tohoto závěru je rozhodující, zda tato smlouva, resp. její ujednání o odměně je platné, zda si účastníci ve smlouvě platně sjednali, že se jejich závazkový vztah bude řídit obchodním zákoníkem (srov. § 262 odst. 1 obch. zák.) a zda žalovaný listinou ze dne 5.2.2003 dluh vůči žalobci uznal. Jestliže posouzení těchto otázek je odvislé od výkladu konkrétních smluvních ujednání, resp. konkrétního písemného projevu vůle žalovaného, řešení těchto otázek nemůže mít judikatorní přesah a tudíž přípustnost podaného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.

Za této situace mohl by být zásadní právní význam napadeného rozhodnutí naplněn pouze v případě, že by odvolací soud řešil právní otázku, na jejímž posouzení jeho rozsudek spočívá, v rozporu s hmotným právem.

Podle zjištění soudů obou stupňů si účastníci v článku VII. smlouvy nesjednali podřízení celého závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku, nýbrž pouze vztahů smlouvou neupravených. Odvolací soud správně usoudil, že dohoda dle § 262 odst. 1 obch. zák., podle jehož věty první si strany mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí obchodním zákoníkem, se musí vztahovat na celý závazkový vztah, nikoli pouze na věci smlouvou neupravené (takto již Nejvyšší soud judikoval v usnesení ze dne 27.5.2008, č.j. 32 Cdo 391/2007-143). Odvolací soud rovněž nepochybil, nepovažoval-li písemný projev žalovaného ze dne 5.2.2003 za uznání dluhu dle § 558 občanského zákoníku pro chybějící slib zaplacení dluhu. Proto ani jeho závěr o promlčení nároku na případné bezdůvodné obohacení není v rozporu s hmotným právem a tudíž posouzení otázky, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit. Irelevantní z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je rovněž námitka žalobce, že odvolací soud nesprávně dospěl k závěru, že pokud by tady nějaký závazek žalovaného ze smlouvy byl, byl by promlčen, když tříletá promlčecí doba uplynula 1.1. 2006 (žaloba byla podána 29.6.2006). Je tomu tak proto, že pro zamítnutí žaloby byla určující skutečnost, že žalobce neprokázal existenci dalšího závazku žalovaného, mimo obvyklé odměny ve výši 2,219.604,- Kč, které se již žalobci dostalo (takže pro zamítnutí žaloby postačila tato skutečnost).

Poněvadž Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně právně významným neshledal (dovolatel ostatně v dovolání ani žádnou právní otázku za zásadně významnou neoznačil), a to ani z pohledu případného rozporu s hmotným právem, dovolání žalobce jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalobce z procesního hlediska zavinil (tím, že podal nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalovaného sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 19% daně z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 1.957,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. ledna 2009

JUDr. František Faldyna, CSc.

předseda senátu