32 Cdo 2981/2009
Datum rozhodnutí: 24.02.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




32 Cdo 2981/2009

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně OHL ŽS, a. s. , se sídlem v Brně, Burešova 938/17, PSČ 660 02, identifikační číslo osoby 46 34 27 96, proti žalované REGIE RADIO MUSIC spol. s r. o. , se sídlem v Praze 2, Wenzigova 4/1872, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 45 24 41 38, zastoupené JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, PSČ 128 00, o zaplacení částky 1,026.323,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 77/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2008, č. j. 28 Co 293/2008-117, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 8. února 2008, č. j. 14 C 77/2004-92, ve výrocích, kterými Obvodní soud pro Prahu 2 uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 773.783,90 Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku a náhradu nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud při výkladu sporných smluv, smlouvy o nájmu nebytových prostor a smlouvy o vzájemné spolupráci, neaplikoval správně obecná pravidla pro výklad právních úkonů podle ustanovení § 35 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ) a § 266 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), dospěl-li k závěru o vzájemné nepodmíněnosti těchto smluv. Provedl totiž pouze gramatický výklad textu smluv, přičemž zcela opomenul zkoumat úmysl účastníků smlouvy a nevzal na zřetel okolnosti související s projevem vůle stran, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i jejich následné chování. Dovolatelka obsáhle argumentuje ve prospěch názoru, že podmíněnost smluv je zřejmá z řady okolností, zejména pak z toho, že obě smlouvy byly uzavřeny na totožné období, a to bezprostředně po sobě. Tím, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru ohledně (ne)provázanosti smluv, dospěl následně i k nesprávnému závěru o platnosti postoupení pohledávky ze smlouvy nájemní na žalobkyni. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání jako nedůvodné zamítnout .
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád (dále též jen o. s. ř. ) ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích, tedy i ve výrocích o nákladech řízení. Dovolání proti těmto výrokům není přípustné, když z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, když ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že dovolatelkou zpochybněný výklad smluv a posouzení práv a závazků z nich vyplývajících odvolacím soudem žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Závěr odvolacího soudu, že nešlo o smlouvy vzájemně závislé, významný pro posouzení důvodnosti žalobního nároku na zaplacení nájemného za užívání nebytových prostor pronajatých dovolatelce, Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanovením § 275 obch. zák.), stejně jako závěr o platnosti smlouvy o postoupení pohledávky (ustanoveními § 524 a § 525 obč. zák.), neboť výklad obsahu smluv respektuje zásady výkladu právních úkonů určené ustanoveními § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. a formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03. Posouzení správnosti těchto závěrů tak nemá zásadní právní význam.
Jelikož dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. února 2011

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á předsedkyně senátu