32 Cdo 2979/2011
Datum rozhodnutí: 27.11.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




32 Cdo 2979/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně ČSOB Leasing, a.s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00 , identifikační číslo osoby 63998980, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, proti žalovanému V. Š. , zastoupenému Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 34/740, o 202 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 26 C 329/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2011, č. j. 21 Co 749/2010-351, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Romana Majera.
O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Praze potvrdil vyhovující rozsudek (v pořadí druhý ve věci) Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. června 2010, č. j. 26 C 329/2008-299, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně rozhodl v pořadí prvním rozsudkem ve věci ze dne 23. května 2007, č. j. 48 Cm 121/2006-63, který Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. června 2008, č. j. 2 Cmo 276/2007-109, z důvodu věcné nepříslušnosti zrušil a věc postoupil Okresnímu soudu Praha-západ, stejně žalobě vyhověl). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (které bylo zrušeno uplynutím 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Dovolatelem vymezená otázka zásadního právního významu, kdy a na základě jaké skutečnosti měla být leasingová smlouva ukončena , přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neotvírá. Kritiku právního posouzení této otázky odvolacím soudem totiž staví dovolatel na odlišném skutkovém základě, než ze kterého vyšel odvolací soud. Tím však ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž míří na dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však dovolatel nemá u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a jeho prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolací soud neshledává ani v řešení otázky týkající se úroku z prodlení, resp. doby, kterou by dle dovolatele nebylo spravedlivé považovat za jeho prodlení s ohledem na nesprávná rozhodnutí soudů v průběhu řízení. Dovolatel zřejmě přehlédl, že rozhodnutí o povinnosti platit úroky z prodlení nemá konstitutivní, nýbrž deklaratorní povahu.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10 000 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. listopadu 2012
JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu