32 Cdo 2963/2013
Datum rozhodnutí: 19.12.2013
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 01.01.2013



32 Cdo 2963/2013


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce J. T. , zastoupeného JUDr. Ondřejem Trubačem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 311/6, proti žalované J. M. S. , podnikající pod obchodní firmou Ecofrant , se sídlem 6 rue de l'Industrie, 68170 Rixheim, Francouzská republika, zastoupené Mgr. Eliškou Barthelemy, advokátkou se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, za účasti Creatis, a.s. , se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 6, identifikační číslo osoby 00 55 31 66, jako vedlejší účastnice na straně žalobce, o zaplacení částky 219.360,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 2/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2013, č. j. 8 Cmo 494/2012-251, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. září 2012, č. j. 3 Cm 2/2003-237, zamítl žalobu o zaplacení částky 219.360,- Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 3.984,75 Kč zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil po zpětvzetí žaloby se souhlasem žalované [výrok pod písm. a)] a ve zbývající části výroku I. a ve výroku II. jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení [výrok pod písm. b)].
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž označil jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu by v obecné rovině přicházela v úvahu podle ustanovení § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním směřujícím proti výroku pod písm. a) usnesení odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Směřovalo-li dovolání proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu výroku pod písm. a), jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 3.984,75 Kč a v tomto rozsahu řízení zastaveno poté, co žalobce vzal žalobu zpět a žalovaná se zpětvzetím souhlasila, přičemž tento nárok není nárokem ze vztahů uvedených v ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, jež je veřejnosti dostupné in www.nsoud.cz), jedná se ve smyslu tohoto ustanovení o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v tomto rozsahu odmítl pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním směřujícím proti výroku pod písm. b) usnesení odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení § 237 o. s. ř. vyplývá, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud výrokem pod písm. b) zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti, když považoval rozsudek za nesrozumitelný co do odůvodnění jednotlivých nároků žalobce, jakož i odůvodnění použití právního řádu, podle něhož má být nárok žalobce posuzován. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že v řízení pokračoval v rozporu s překážkou věci rozsouzené ve smyslu ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř., patrně přehlédl, že tuto otázku odvolací soud neřešil, neboť ji již vyřešil v usnesení ze dne 30. května 2011, č. j. 8 Cmo 364/2010-188, které nabylo právní moci dne 4. srpna 2011. Na vyřešení této dovolatelem vymezené otázky proto rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo.
Vzhledem k tomu, že nebyl splněn výše uvedený předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání i v části směřující proti výroku pod písm. b) usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. prosince 2013
JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu