32 Cdo 2962/2015
Datum rozhodnutí: 15.12.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 2962/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně SAFITA s. r. o. , se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Smetanovo náměstí 328/1, identifikační číslo osoby 26 86 61 88, zastoupené JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská třída 966/22, proti žalované České spořitelně, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo osoby 45 24 47 82, zastoupené JUDr. Marií Oswaldovou, advokátkou se sídlem v Řehenicích, Křiváček 9, o zaplacení částky 149 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 791/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2015, č. j. 91 Co 466/2014-91, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 905 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její zástupkyně.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. června 2014, č. j. 38 C 791/2013-56, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 149 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), aniž by vymezila přípustnost dovolání. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil.
Žalovaná považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení § 237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení (či jeho části). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť ač zastoupena advokátem, přes správné poučení odvolacím soudem na vymezení přípustnosti dovolání zcela rezignovala. Vymezení přípustnosti dovolání se nejvíce blíží její tvrzení, že postup odvolacího soudu je v rozporu s ustanovením Nejvyššího soudu ČR ve věci NS 23 Cdo 2522/2007, nad to 30 Cdo 2565/2007, nad to 21 Cdo 49/2007, když tyto rozhodnutí se zabývají sice určitostí a srozumitelností právních jednání, nikoliv však v případech posuzovaných v uvedené věci . Dovolatelkou uvedené spisové značky rozhodnutí však nejsou správné, protože neexistuje žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu pod spisovými značkami uvedenými jako první a třetí v pořadí, přičemž pokud neuvedla ani data vydání rozhodnutí, která měla na mysli, nelze je dohledat. Odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 2565/2007 (jde o rozsudek ze dne 12. srpna 2008) nelze považovat za způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovolatelčina argumentace je vnitřně rozporná, jestliže jednak namítá, že postup odvolacího soudu je s citovaným ustanovením v rozporu, a zároveň se z textu dovolání podává, že podle jejího názoru nelze toto rozhodnutí v projednávané věci aplikovat, protože vychází z odlišného skutkového stavu.
Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání. Je zjevné, že její chaotická a vnitřně rozporná polemika se závěry odvolacího soudu zákonným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání nevyhovuje.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud pochybil, připustil-li v odvolacím řízení další důkazní prostředky, a to obchodní podmínky ke smlouvě o úvěru, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka vady řízení relevantní, protože podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání žalobkyně výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, přičemž žalobkyně ani k této části rozhodnutí neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace.
Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 15. prosince 2015

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu