32 Cdo 2959/2010
Datum rozhodnutí: 27.06.2012
Dotčené předpisy: § 118a odst. 3 o. s. ř., § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 242 odst. 3 o. s. ř., § 243b odst. 2 o. s. ř.




32 Cdo 2959/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Dagmar Křesťanovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Masarykova 31, proti žalovanému Ing. K. V., zastoupenému Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem, se sídlem v Brně, Joštova 4, o zaplacení částky 110.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 244/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2009, č. j. 47 Co 231/2007-200, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2009, č. j. 47 Co 231/2007-200, v měnícím výroku pod bodem II a ve výrocích o nákladech řízení pod body III až VI, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2007, č. j. 21 C 244/98-182, v části výroku pod bodem I o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 110.000,- Kč s 16,5 % úrokem z prodlení od 18. ledna 1998 do zaplacení a ve výrocích o nákladech řízení pod body II a III, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2007, č. j. 21 C 244/98-182, v části zamítavého výroku pod bodem I týkající se úroků z prodlení ve výši 2,5 % z částky 110.000,- Kč (výrok pod bodem I), ve zbývající části výrok pod bodem I změnil tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 110.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 16,5 % od 18. ledna 1998 do zaplacení (výrok pod bodem II), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body III - VI).
Poté, co zopakoval důkaz smlouvou ze dne 23. května 1997 a co doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně, vzal odvolací soud za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 23. května 1997 smlouvu, jíž se žalovaný jako zprostředkovatel zavázal pro žalobce jako zájemce zprostředkovat prodej vozidla LIAZ 110571 za podmínek ve smlouvě dohodnutých, a to za prodejní cenu 330.000,- Kč bez DPH. Smlouva byla uzavřena na dobu třiceti dnů od předání předmětu prodeje zprostředkovateli za uvedenou prodejní cenu. V článku II odst. 4 smlouvy bylo ujednáno, že pokud nebude v této lhůtě prodej zprostředkován: a/ zájemce souhlasí se snížením prodejní ceny o (na) % (Kč) na dobu dalších 30 dnů; b/ je zájemce povinen si předmět prodeje převzít u zprostředkovatele nejpozději do pěti dnů po uplynutí 30denní zprostředkovatelské doby, pokud se smluvní strany nedohodnou v dodatku ke smlouvě jinak.
Na základě toho odvolací soud dovodil, že žalovaný se ve smlouvě zavázal zajišťovat prodej vozidla za stanovenou cenu po dobu třiceti dnů po předání vozidla. Přestože podle formuláře smlouvy se předpokládalo pokračování smluvního vztahu i po uplynutí třicetidenní lhůty, a to za podmínky snížení prodejní ceny, k uzavření písemné dohody v tomto směru nedošlo. Žalovaný vozidlo prodal dne 29. října 1997 kupujícímu se sídlem v Litvě, k odhlášení vozidla došlo dne 3. listopadu 1997 a celní deklarace je ze dne 4. listopadu 1997. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný neprokázal tvrzení, že by žalobce, popřípadě jeho zástupce (manželka), souhlasil se snížením prodejní ceny na 220.000,- Kč bez DPH. Ze znaleckého posudku Ing. Jaroslava Kolíska odvolací soud dovodil, že obvyklá cena obdobných vozidel se v roce 1997 pohybovala kolem 330.000,- Kč bez DPH, z čehož usoudil, že prodejní cena vozidla ve výši 330.000,- Kč bez DPH nebyla zcela nereálná.
S právními závěry soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil potud, že smlouvu posoudil jako smlouvu komisionářskou podle ustanovení § 577 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), jíž se žalovaný zavázal zařídit pro žalobce prodej automobilu za dohodnutých podmínek. Dovodil však, že žalobce ponechal vozidlo u žalovaného po uplynutí třicetidenní lhůty platnosti písemné smlouvy se záměrem, že žalovaný zařídí jeho prodej, tudíž došlo k ústní dohodě o pokračování smluvního vztahu, jehož obsahem mohly být pouze původně dohodnuté podmínky, pokud jde o prodejní cenu. Odvolací soud vyjádřil názor, že pokud se chtěl žalovaný odchýlit od písemných pokynů ohledně prodejní ceny, měl si vyžádat souhlas žalobce, a to (s ohledem na průkaznost) v písemné podobě. Jestliže žalobcův souhlas neprokázal a jestliže přesto uskutečnil prodej vozidla, byl povinen tak učinit za cenu původně dohodnutou. Žalobce pak nemohl odmítnout jednání žalovaného, neboť vozidlo bylo prodáno třetí osobě. Odvolací soud s odkazem na ustanovení § 373 a § 379 obch. zák. uzavřel, že žalovaný porušil smluvní závazek zařídit prodej vozidla za cenu ve výši 330.000,- Kč a v příčinné souvislosti s tím vznikla žalobci škoda ve výši 110.000,- Kč představující rozdíl mezi dohodnutou kupní cenou a vyplacenou částkou. Liberační důvody odvolací soud neshledal, žalobu proto posoudil co do jistiny jako důvodnou a korigoval toliko výši požadovaných úroků z prodlení na základě statistických dat České národní banky.
Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích pod body II až VI, podle obsahu dovolacích námitek však pouze ve výroku pod bodem II, napadl žalovaný dovoláním, jež z hlediska přípustnosti opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a co do důvodů o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel podrobil kritice především skutkové závěry odvolacího soudu. Na základě polemiky s výsledky, k nimž soudy nižších stupňů dospěly při hodnocení důkazů, argumentoval ve prospěch svého tvrzení, že žalobce po skončení platnosti původní smlouvy souhlasil s postupným snižováním prodejní ceny až na částku 220.000,- Kč a že o prodeji vozidla za tuto částku byl informován a vyjádřil s ním souhlas.
V rovině právního posouzení dovolatel zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že došlo k uzavření ústní dohody o pokračování smluvního vztahu za původně dohodnutých podmínek. Argumentoval, že platnost smlouvy byla omezena na dobu určitou, jejíž prolongace byla vázána na snížení kupní ceny, resp. převzetí vozidla či k jiné písemné dohodě . S odkazem na ustanovení § 272 odst. 2 obch. zák., stanovící povinnou písemnou formu dohody stran o změně nebo zrušení písemně uzavřené smlouvy, a na skutečnost, že nebylo prokázáno uzavření písemné dohody o prodloužení platnosti smlouvy či o změně podmínek v ní sjednaných, vyjádřil názor (aniž uvedl, kde má být ujednání o písemné formě obsaženo), že závazkový vztah založený smlouvou ze dne 23. května 1997 zanikl uplynutím dohodnuté třicetidenní lhůty. Z toho pak podle jeho mínění vyplývá, že pokud jím byl prodej vozidla kupní smlouvou ze dne 29. října 1997 zprostředkován, stalo se tak na základě nového závazkového vztahu uzavřeného ústní formou , jehož obsah nebyl s původní smlouvou totožný. V té souvislosti znovu vyjádřil přesvědčení, že projednání podmínek dalšího zprostředkování prodeje s žalobcem a jeho manželkou bylo prokázáno. Podle jeho mínění tato skutečnost vyplývá i z toho, že z textu písemné smlouvy ani z provedených důkazů nevyplývá, že by byl zmocněn k odhlášení vozidla za podmínek touto smlouvou stanovených. Jestliže tedy k prodeji a odhlášení došlo, musel jej žalobce k tomuto úkonu před podpisem kupní smlouvy a po uplynutí platnosti původní smlouvy výslovně zmocnit, čímž za trvání nového závazkového vztahu vyjádřil souhlas s realizací prodeje. Dovolatel argumentoval též tím, že žalobce od něho realizovanou kupní cenu převzal, aniž uplatnil jakékoliv výhrady. Byl to podle jeho přesvědčení naopak žalobce, kdo neunesl důkazní břemeno stran svých tvrzení.
Závěrem dovolatel označil za nepřezkoumatelný závěr odvolacího soudu o obvyklé ceně vozidla. Namítl, že soud vyšel bez zcela jasného zdůvodnění toliko ze znaleckého posudku Ing. Jaroslava Kolíska, a zdůraznil, že tento znalec nebyl seznámen se skutečným stavem vozidla a z posudku není zřejmé, jakou bral v potaz výbavu vozidla. Podle názoru dovolatele měl soud vzít v úvahu pouze znalecký posudek Ing. Josefa Horského, který jediný měl přímé poznatky o stavu vozidla; z jeho posudku dovolatel dovozuje, že vozidlo bylo zpeněženo za částku odpovídající ceně obvyklé.
Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu (maje zjevně na mysli toliko jeho napadenou část) byl zrušen a věc (v tomto rozsahu) vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako zjevně bezdůvodné, případně zamítnuto.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno po 1. červenci 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 1 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného zastoupení předepsaných ustanovením § 241 o. s. ř., Nejvyšší soud dovodil, že dovolání proti přisuzujícímu výroku pod bodem II napadeného rozsudku je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v tomto výroku z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Zkoumal též z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), zda řízení netrpí zmatečnostmi uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že dovolatel se mýlí, domnívá-li se, že písemně uzavřená smlouva ze dne 23. května 1997 obsahuje ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě (v intencích § 272 odst. 2 obch. zák.). Vychází zřejmě ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud po zopakovaní důkazu touto smlouvou nepřevzal. Takové ujednání nelze nalézt ani v článku I (resp. v článku II) odst. 4 písm. b) smlouvy, na nějž soud prvního stupně odkázal, ani jinde v textu smlouvy. Tím ovšem padá argument, jehož prostřednictvím dovolatel dovozuje, že tomu (při nezpochybňované absenci jakýchkoliv dalších písemných ujednání) nemohlo být jinak, než že závazkový vztah založený smlouvou ze dne 23. května 1997 zanikl uplynutím dohodnuté třicetidenní lhůty a k prodeji vozidla došlo na základě jiné, ústně uzavřené smlouvy.
Nebyla-li v písemně uzavřené komisionářské smlouvě sjednána obligatorní písemná forma pro její změny, mohlo dojít k její změně tak, jak dovodil odvolací soud, totiž že žalobce ponecháním vozidla u žalovaného po uplynutí sjednané lhůty projevil vůli, aby žalovaný zařídil jeho prodej (a žalovaný příslušnou svou aktivitou projevil shodnou vůli), byť by vzhledem k popsaným okolnostem nešlo o smlouvu uzavřenou v ústní formě, jak se domnívá odvolací soud, nýbrž o smlouvu uzavřenou konkludentně (jiným způsobem než výslovně, srov. § 35 odst. 1 občanského zákoníku). Lze ovšem v této souvislosti (nad rámec dovolacího přezkumu, v zájmu hospodárnosti dalšího řízení) upozornit na ujednání obsažené v poslední větě článku II odst. 4 smlouvy ze dne 23. května 1997, jež navazuje na ujednání o časovém limitu pro splnění závazku žalovaného a podle něhož do doby převzetí vozidla zájemcem může být zprostředkován prodej PP zprostředkovatelem.
Za těchto okolností jsou o to významnější skutková zjištění o tom, zda a co si účastníci stran prodeje vozidla, zejména stran výše kupní ceny, v době po uzavření písemné komisionářské smlouvy ujednali jinak než v písemné formě. Polemikou se skutkovým stavem, k němuž v této otázce dospěl odvolací soud, uplatnil dovolatel dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze rozhodnutí odvolacího soudu vytýkat, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Komentářová literatura a ustálená judikatura se shodují v názoru, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování (ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř.) tehdy, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů dovolacím důvodem stanoveným v § 241a odst. 3 o. s. ř. napadnout nelze. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1920, a z rozhodovací praxe soudů např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 22, ročník 1998, pod číslem 161).
V souzené věci dovolatel zpochybňuje správnost skutkových zjištění odvolacího soudu toliko prostřednictvím polemiky s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, tedy způsobem, jenž, jak shora vyloženo, při uplatnění dovolacího důvodu stanoveného v § 241a odst. 3 o. s. ř. k dispozici nemá. V postupu soudů při hodnocení důkazů neshledal Nejvyšší soud z pohledu ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. žádné pochybení. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že tvrzení dovolatele, podle něhož došlo po skončení závazkového vztahu založeného písemnou smlouvou k uzavření ústní smlouvy zakládající nový závazkový vztah mezi účastníky, nemá v provedených důkazech oporu. Respektování pravidel formální logiky při hodnocení důkazů (a všeho, co při řízení vyšlo najevo, srov. § 132 o. s. ř.) se dovolateli nezdařilo zpochybnit ani argumentací poukazující na předpoklady změny zápisu v evidenci motorových vozidel. Jeho argument, že jej žalobce musel k tomuto úkonu před podpisem kupní smlouvy a po uplynutí platnosti původní smlouvy výslovně zmocnit, neobstojí již z důvodů zřejmých ze smlouvy. Vedle již zmíněné poslední věty článku II odst. 4 písm. b), jež připouští výklad, že závazkový vztah smlouvou založený mohl za sjednaného předpokladu trvat i po uplynutí třicetidenní lhůty, nelze přehlédnout ujednání v článku III odst. 4 obsahující závazek dovolatele provést odhlášení vozidla u Policie ČR. Rozhodně nelze vyloučit, alespoň podle poznatků, které jsou v této věci podle obsahu spisu k dispozici, že dovolateli při přepisu vozidla postačila jako průkaz jeho zmocnění tato smlouva. Stejně je tomu s další námitkou; z toho, že žalobce převzal kupní cenu, nelze dovozovat, že souhlasil s její výší, a zjištěný skutkový stav věci nezahrnuje poznatek o tom, zda žalobce při převzetí peněz uplatnil výhrady či nikoliv.
Zpochybňuje-li pak dovolatel též závěry odvolacího soudu v otázce obvyklé ceny, pak opomíjí, že odvolací soud ve svých závěrech, v tomto ohledu dovoláním nenapadených a tudíž nepodléhajících dovolacímu přezkumu, nespatřuje škodu v rozdílu mezi kupní cenou a cenou obvyklou, nýbrž mezi kupní cenou, za niž žalovaný vozidlo prodal, a kupní cenou, za niž byl podle komisionářské smlouvy oprávněn vozidlo prodat. Obvyklou cenou se zabýval pouze z toho pohledu, zda kupní cena nebyla v komisionářské smlouvě sjednána ve výši zcela nepřiměřené (rozuměj ve výši nereálné, za niž bylo vozidlo neprodejné), aniž vysvětlil, jaký význam této skutečnosti v rámci právního posouzení věci přikládá.
Jestliže byl prodej vozidla uskutečněn na základě komisionářské smlouvy ze dne 23. května 1997 [ať již na základě dohody smluvních stran o prodloužení účinnosti smlouvy, jak dovodil odvolací soud, či bez dalšího vzhledem k ujednání v poslední větě článku II odst. 4 písm. b) smlouvy] a jestliže tato smlouva mohla být měněna i jinak než písemně, je pro rozhodnutí ve věci určující, zda došlo mezi účastníky k dohodě (uzavřené jinak než v písemné formě) o snížení kupní ceny na částku 220.000,- Kč bez DPH. Soudy nižších stupňů dovodily, že dovolatel své tvrzení stran uzavření takové dohody neprokázal. Nejedná se tu o nic jiného než o závěr, že dovolatel neunesl stran tohoto svého tvrzení důkazní břemeno.
Důkazní břemeno vyplývá z ustanovení § 120 o. s. ř., podle něhož účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení (odstavec 1 věta první), a neoznačí-li důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odstavec 3 věta druhá). Rozumí se jím tedy procesní odpovědnost účastníka řízení za výsledek dokazování v tom smyslu, že nebudou-li prokázána jeho tvrzení, tj. nesplní-li důkazní povinnost vyplývající z ustanovení § 120 odst. 1 věty první o. s. ř., bude rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v tzv. důkazní nouzi, tedy v situaci, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla prokázána, takže výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86).
Nejvyšší soud ve své judikatuře soustavně zdůrazňuje, že založit rozhodnutí na závěru, že účastník přítomný při jednání neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, může soud jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. Podle ustanovení 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Účelem této poučovací povinnosti je zabránit situaci, že by se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl důkazní břemeno, a dát účastníku příležitost navrhnout další důkazy a splnit tak svou důkazní povinnost (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 59). Poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý sporné tvrzení prokázat, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, in www.nsoud.cz).
V projednávané věci soud prvního stupně učinil závěr o tom, že dovolatel neunesl důkazní břemeno, aniž mu, jak vyplývá z obsahu spisu, poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. poskytl a dal mu tak příležitost doplnit (se zřetelem na takto ohlášený výsledek jeho předběžného hodnocení důkazů) důkazní návrhy. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud mohl zjednat nápravu v odvolacím řízení [srov. § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.] tím, že by dovolateli sám příslušné poučení poskytl (srov. § 213b odst. 1 o. s. ř.) a jím případně navržené důkazy sám provedl [srov. § 205a odst. 1 písm. d) a § 211a o. s. ř.], ztotožnil se však závěrem soudu prvního stupně, aniž jeho pochybení napravil. Tím i odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Jde o vadu, k níž je Nejvyšší soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání uplatněna, (srov. § 242 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.), a v jejímž důsledku nemůže rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části obstát. Dlužno podotknout, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi hodnotí takovéto procesní pochybení jako porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (srov. např. nález ze dne 12. února 1998, sp. zn. IV. ÚS 295/96, uveřejněný pod číslem 21/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 3. března 2005, sp. zn. III. ÚS 618/04, uveřejněný pod číslem 44/2005 téže Sbírky, a nález ze dne 3. října 2006, sp. zn. I. ÚS 212/2006, uveřejněný pod číslem 177/2006 tamtéž).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů v napadené části správné, Nejvyšší soud je, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), v této části podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v příslušné části i toto rozhodnutí a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. června 2012


JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu