32 Cdo 2931/2013
Datum rozhodnutí: 06.11.2013
Dotčené předpisy: § 457 obč. zák.




32 Cdo 2931/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně obce Supíkovice , se sídlem v Supíkovicích 130, identifikační číslo osoby 00303429, zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, proti žalované J. K. , zastoupené JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 1610/95, o zaplacení 1 170 350 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 C 327/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. března 2012, č. j. 15 Co 345/2008-652, ve znění usnesení ze dne 20. dubna 2012, č. j. 15 Co 345/2008-659, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. března 2012, č. j. 15 Co 345/2008-652, ve znění usnesení ze dne 20. dubna 2012, č. j. 15 Co 345/2008-659, v části směřující proti prvnímu výroku, se zamítá .
II. Dovolání ve zbývajícím rozsahu se odmítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 28 072 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Víta Rybáře.
O d ů v o d n ě n í :

Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou po žalované majetkového vypořádání z titulu odstoupení od smlouvy o dílo uzavřené mezi účastnicemi.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. února 2008, č. j. 80 C 327/99-539, ve spojení s usnesením ze dne 14. dubna 2008, č. j. 80 C 327/99-564, uložil žalované zaplatit žalobkyni 133 039 Kč s 18% úrokem z prodlení z této částky p. a. za dobu od 16. června 1998 do zaplacení, zamítl žalobu v rozsahu částky 1 037 311 Kč s 18% úrokem z prodlení z této částky p. a. za dobu od 16. června 1998 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání obou účastnic řízení Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. dubna 2009, č. j. 15 Co 345/2008-600, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu v rozsahu 3% úroku z prodlení z částky 133 039 Kč za dobu od 16. června 1998 do zaplacení, a potvrdil ho ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé (výrok I.), změnil ho v zamítavém výroku ve věci samé tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 1 037 311 Kč s 15% úrokem z prodlení za dobu od 16. června 1998 do zaplacení, a potvrdil ho ve zbytku zamítavého výroku ve věci samé (výrok II.). Odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastnicemi (výrok III.), změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 14. dubna 2008, č. j. 80 C 327/99-564, o náhradě nákladů řízení České republiky (výrok IV.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok V.).
K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. září 2010, č. j. 30 Cdo 4236/2009-631, zrušil rozsudek odvolacího soudu v potvrzující části prvního výroku, v měnící části druhého výroku a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že své rozhodnutí založil na názoru o neplatnosti smlouvy o dílo uzavřené mezi účastnicemi, jakož i dalších smluv uzavřených mezi žalovanou a jejími subdodavateli, aniž konkretizoval důvod neplatnosti subdodavatelských smluv a aniž odkázal na příslušný právní základ této své úvahy.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. března 2012, č. j. 15 Co 345/2008-652, ve znění usnesení ze dne 20. dubna 2012, č. j. 15 Co 345/2008-659, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu v rozsahu 133 039 Kč s 15% úrokem z prodlení za dobu od 16. června 1998 do zaplacení (výrok I.), potvrdil ho v zamítavém výroku ve věci samé (výrok II.), změnil ho ve výroku o nákladech řízení (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.). Dále změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 14. dubna 2008, č. j. 80 C 327/99-564, o náhradě nákladů řízení České republiky (výrok V.).
Odvolací soud rekapituloval zjištěný skutkový stav, z něhož vyplývá, že žalobkyně jako objednatelka uzavřela se žalovanou jako zhotovitelkou smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla komplexní plynofikace žalobkyně včetně zhotovení projektové dokumentace za dohodnutou cenu díla 4 998 000 Kč včetně daně z přidané hodnoty (dále též jen DPH ). Dodatkem ke smlouvě došlo k rozšíření díla a k úpravě jeho ceny na 13 524 000 Kč včetně DPH. Na realizaci díla žalovaná uzavřela smlouvu s obchodní společností JAKOST s.r.o., v níž byla jednatelkou a společnicí, přičemž tato společnost uzavřela dílčí smlouvy se subdodavateli, kteří dílo prováděli. Dílo nebylo podle smlouvy dokončeno, přičemž žalobkyně i žalovaná podle smlouvy částečně plnily. Vzhledem k tomu, že žalovaná neprovedla komplexní plynofikaci ani v dodatečně stanovené lhůtě, žalobkyně od smlouvy odstoupila.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že smlouva o dílo ve znění jejího dodatku je absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor s kogentní úpravou o zadávání veřejných zakázek podle zákona č. 199/1994 Sb., ve znění od 1. ledna 1995 do 30. dubna 2004. Podle odvolacího soudu postupoval soud prvního stupně rovněž správně, dovodil-li, že vypořádání mezi účastnicemi řízení je třeba provést podle ustanovení § 451 a § 457 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), jehož podstatou je vzájemné vrácení poskytnutých plnění, neztotožnil se však již s jím provedeným vypořádáním vzájemných plnění. Jestliže žalobkyně poskytla žalované plnění v celkové výši 2 348 330 Kč (zálohy ve výši 2 000 000 Kč, zemní a přípravné práce v hodnotě podle znaleckého posudku ve výši 67 980 Kč a částku 280 350 Kč na úhradu projektové dokumentace) a plnění žalované ve prospěch žalobkyně činilo 2 481 369 Kč (zhotovení projektové dokumentace ve výši 480 000 Kč a hodnota prací a výkonů při výstavbě regulační stanice a vysokotlaké přípojky ve výši 2 001 369 Kč), vychází rozdíl 133 039 Kč ve prospěch žalované, který by se v případě ohodnocení projektových prací žalované podle znaleckého posudku zvýšil o dalších 239 973 Kč.
Odvolací soud se dále zabýval důvodností námitky žalobkyně, že soud prvního stupně nezohlednil při rozhodování její plnění subdodavatelům. Podle jeho nového právního posouzení, při němž bral podle svého vyjádření v potaz i právní závěry Nejvyššího soudu ve zrušovacím rozhodnutí, nelze ani podle § 37 či § 39 obč. zák. dovodit neplatnost subdodavatelské smlouvy uzavřené žalovanou pro realizaci zakázky se společností JAKOST s.r.o., což platí i pro subdodavatelské smlouvy, které tato společnost uzavřela se společností Gascontrol s.r.o. a J. B. S ohledem na tento právní závěr proto neakceptoval názor žalobkyně, že v případě platby 402 344 Kč J. B. za provedení vysokotlaké přípojky a částky 511 250 Kč společnosti Gascontrol s.r.o. za zhotovení regulační stanice šlo o plnění za žalovanou, v jehož důsledku by tak vzniklo žalované na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení. Podle odvolacího soudu je třeba vzít v úvahu, že smlouvy s oběma uvedenými subdodavateli neuzavřela žalovaná, nýbrž společnost JAKOST s.r.o. jako samostatný právní subjekt, a proto i v případě plnění žalobkyně by tato neplnila za žalovanou, ale za společnost JAKOST s.r.o. Dospěl-li proto soud prvního stupně k závěru, že žalobkyni vůči žalované nárok na zaplacení částky 913 594 Kč nevznikl, tvrzeného právního pochybení se nedopustil. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno o tom, že by se žalovaná na její úkor obohatila.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu dále též jen o. s. ř. (ve vztahu k prvnímu výroku) a o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve vztahu k druhému výroku). Ohledně dovolacího důvodu odkazuje v případě prvního i druhého výroku na § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a v případě prvního výroku rovněž na § 241a odst. 3 o. s. ř.
Naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolatelka spatřuje v nesprávnosti skutkového zjištění odvolacího soudu o ceně zhotovené vysokotlaké přípojky a regulační stanice. Vytýká mu, že zcela opomenul její argumentaci o nutnosti zjišťování nejnižší možné ceny díla v daném místě a čase s tím, že tato cena nemůže být vyšší než je veškeré peněžní plnění vynaložené žalovanou na zhotovení této části díla. Dovolatelka uvádí jednotlivé finanční částky, které žalovaná reálně vynaložila, jakož i celkovou částku 1 568 042 Kč. Dovozuje, že znalec vycházel z nadsazených ceníkových cen a nikoli z ekonomické reality v daném místě a čase. Dovolatelka rovněž odvolacímu soudu vytýká, že v rozhodnutí zcela opomenul skutkové zjištění o odstoupení J. B. i společnosti Gascontrol, s.r.o. od subdodavatelských smluv se společností JAKOST s.r.o., přestože bylo toto zjištění v řízení prokázáno a má vliv i na právní posouzení věci.
V rámci ohlášeného dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka upozorňuje, že Nejvyšší soud ve zrušovacím rozhodnutí nevyslovil závazný právní názor o platnosti předmětných subdodavatelských smluv o dílo, nýbrž dal pokyn k provedení jejich důsledného právního posouzení.
Dovolatelka dále zastává a obhajuje názor, že pokud je neplatná smlouva mezi účastnicemi, musí být stejně hodnoceny i navazující subdodavatelské smlouvy, na čemž nic nemění ani případná dobrá víra některých subdodavatelů, která má podle jejího mínění vliv pouze na rozsah jejich nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Takto prosazovaný princip neplatnosti řetězu dalších smluv o dílo navázaných na absolutně neplatnou smlouvu o dílo mezi účastnicemi je podle dovolatelky v souladu s principem spravedlnosti, neboť při takto prosazovaném způsobu vypořádání obdrží každý z účastníků řetězu smluvních vztahů adekvátní náhradu. V opačném případě jak rozhodl odvolací soud by žalovaná v konečném důsledku získala majetkový prospěch v žalované výši.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve spojení s jeho opravným a doplňujícím usnesením a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná s rozhodnutím odvolacího soudu zcela ztotožňuje, přičemž nesouhlasí s názorem dovolatelky o absolutní neplatnosti smluv o dílo navazujících na neplatnost primární smlouvy o dílo uzavřené mezi účastnicemi. Zdůrazňuje, že neplatnost předmětné smlouvy o dílo způsobila výhradně žalobkyně, pokud nepostupovala při zadání veřejné zakázky v souladu s příslušnou právní normou, že se v souzené věci nejednalo o vzájemně závislé smlouvy a že přistoupit na právní teorii dovolatelky by znamenalo porušení zásady samostatnosti a stálosti právních vztahů jako jedné ze základních zásad smluvních vztahů a vznik totální právní nejistoty. Žalovaná navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Brojí-li dovolatelka proti skutkovému zjištění odvolacího soudu o ceně zhotovené vysokotlaké přípojky a regulační stanice a proti postupu znalce při zpracování posudku, z něhož soudy obou stupňů vycházely, je tato její námitka podřaditelná pod dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za svá) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod.
Pokud dovolatelka brojí proti zjištěnému skutkovému stavu, nevymezila, které skutečnosti, jež vyplynuly z provedených důkazů, odvolací soud při zjišťování rozsahu a výše vzájemných plnění pominul nebo které z nich neměly oporu v provedeném dokazování. Spatřuje-li dovolatelka pochybení soudu v hodnocení provedených důkazů, pak netvrdila žádný logický rozpor a dovolací soud žádný logický rozpor v hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu neshledává. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že v rozhodnutí zcela opomenul skutkové zjištění o odstoupení J. B. i společnosti Gascontrol, s.r.o. od subdodavatelských smluv uzavřených se společností JAKOST s.r.o., je tato její výtka bezpředmětná již z toho důvodu, že případné odstoupení uvedených osob od subdodavatelských smluv uzavřených se společností JAKOST s.r.o. je pro vzájemné majetkové vypořádání účastnic řízení zcela bez právního významu.
Lze proto uzavřít, že dovolatelkou ohlášený dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl uplatněn právem.
Dovolací soud se dále zabýval argumentací dovolatelky o absolutní neplatnosti řetězu dalších smluv o dílo navázaných na absolutně neplatnou smlouvu o dílo uzavřenou mezi účastnicemi, kterou v rámci ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. brojila proti právnímu závěru odvolacího soudu, že jí nárok ve výši 133 039 Kč s příslušenstvím vůči žalované nevznikl.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že vypořádání vzájemně poskytnutých plnění je třeba mezi účastnicemi provést podle ustanovení § 451 a § 457 obč. zák., která správně vyložil a aplikoval.
Podle ustanovení § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (první odstavec). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (druhý odstavec).
Podle ustanovení § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Z dikce § 457 obč. zák. nepochybně vyplývá, že vznik a rozsah povinnosti každého z účastníků vrátit druhému účastníku vše, co podle neplatné (či zrušené) smlouvy dostal, nečiní toto ustanovení závislým na tom, zda-li subdodavatelské smlouvy jsou či nejsou platné a zda-li některý z účastníků neplatné smlouvy plnil též třetím osobám. Nejvyšší soud již ve své dosavadní rozhodovací praxi (srov. například rozsudky ze dne 5. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 5170/2008, ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009, ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006, či usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. 32 Cdo 129/2012, jež jsou stejně jako níže uváděná rozhodnutí veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu) formuloval a odůvodnil právní závěr (od něhož nemá jakéhokoli důvodu odchýlit se ani v souzené věci ), že ustanovení § 457 obč. zák. se vztahuje pouze na poměry účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy, čímž je vymezen rovněž okruh účastníků soudního řízení o vydání bezdůvodného obohacení. Z uvedeného vyplývá, že pro majetkové vypořádání účastnic neplatné smlouvy o dílo, jak ji v souzené věci zhodnotily shodně soudy obou stupňů, jsou navazující subdodavatelské vztahy a případné plnění z nich nerozhodné. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil dovolatelce, dožadovala-li se posouzení absolutní neplatnosti smluv o dílo navazujících na neplatnost primární smlouvy o dílo uzavřené mezi účastnicemi, a uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn právem.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku pro nedůvodnost zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Dovolací soud se dále zabýval dovoláním v části, v níž směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho druhého, třetího a čtvrtého výroku.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř.) připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje § 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé (druhého výroku) není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) téhož ustanovení (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila. Proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, popřípadě jejichž řešení zpochybnila (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003). Tak tomu však v souzené věci není.
Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v rozsahu jeho druhého výroku v tom, že v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena otázka posuzování platnosti smluv o dílo navazujících ve vícečetném subdodavatelském řetězci, jakož i právních důsledků odstoupení některého z účastníků od některé z těchto smluv, jakož i právní otázka, zda vypořádání bezdůvodného obohacení takto vzniklého je třeba provádět samostatně u každé neplatné či odstoupené smlouvy o dílo bez zřetele na navazující smlouvy o dílo, či zda a jakým způsobem je třeba brát v úvahu celý komplex tohoto řetězce subdodavatelských smluv a to i s přihlédnutím k jejich smyslu. Dovolatelka však patrně přehlédla, že odvolací soud své rozhodnutí na takto vytčené otázce nezaložil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud svůj závěr o tom, že žalobkyně bezdůvodné obohacení na úkor žalované nezískala, odůvodnil tím, že platbu částek 402 344 Kč a 511 250 Kč nebylo možno považovat za plnění za žalovanou, nýbrž za společnost JAKOST s.r.o.
Za situace, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho druhého výroku není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pokud dovolatelka uvedla, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i třetí a čtvrtý výrok o nákladech řízení, není ani v tomto zbývajícím rozsahu dovolání přípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho druhého, třetího a čtvrtého výroku odmítl pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo zčásti zamítnuto a ve zbývajícím rozsahu odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 22 900 Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6. a 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2012, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 4 872 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 6. listopadu 2013

JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu