32 Cdo 2926/2008
Datum rozhodnutí: 30.09.2009
Dotčené předpisy:





32 Cdo 2926/2008


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc., a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Č. r. Ú. p. z. s. v. v. m., proti žalované A. s.r.o., zastoupené Mgr. L.S., advokátkou o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 43/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2007, č.j. 22 Co 328/2007-48, takto:


I. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení se odmítá.


II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.


III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl rozsudkem ze dne 22. března 2007, č.j. 25 C 43/2006-32, tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem pozemků ve výroku popsaných, zapsaných na pro k. ú. C., P., u Katastrálního úřadu pro hl. m. P., katastrální pracoviště P. (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.


Soud prvního stupně vzal za prokázané, že předmětné pozemky byly v majetku bývalého S., v roce 1990 přešly do vlastnictví státu a po zřízení F. d. a m. (dále jen Fond ) byly svěřeny do jeho správy. Likvidátor přípisem ze dne 14.1.2004 adresovaným Katastrálnímu úřadu pro hl.m. P. ohlásil vznik správy a požádal o zápis těchto pozemků na pro Č. r.. Uvedené pozemky byly následně kupní smlouvou ze dne 9.11.2004 převedeny likvidátorem F. d. a m. na žalovanou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětné pozemky byly převedeny do správy Fondu až v červenci 2004, nebylo je tedy možno zařadit do III. kola výběrového řízení dle zákona č. 364/2000 Sb. a likvidátor ve vztahu k nim správně postupoval dle ustanovení čl. I. bodu 5 písm. f/ cit. zákona, když dne 5.10.2004 objednal zveřejnění vyhlášení veřejné soutěže o nejvhodnější návrh na uzavření kupní smlouvy. Likvidátor ve smyslu citovaného čl. I bodu 5 písm. c/ a f/ zákona č. 364/2000 Sb. mohl po schválení bezúplatných převodů Poslaneckou sněmovou převést předmětné pozemky úplatně a k tomuto úplatnému převodu vytvářel bez odkladu potřebné předpoklady. Usnesení Poslanecké sněmovny č. 1324 bylo přijato dne 2.11.2004, k úplatnému převodu dotčených nemovitostí došlo 9.11.2004. Jestliže likvidátor postupoval v mezích zák. č. 364/2000 Sb. a ust. § 70-75 obchodního zákoníku (dále též obch. zák. ), neměl dle čl. I. bodu 5 písm. a/ až f/, cit. zákona povinnost nechat si vládou či M. f. schvalovat každý úplatný či bezúplatný převod, stejně jako neměl povinnost postupovat v součinnosti s Poslaneckou sněmovnou; uvedený zákon pak ani nezakládá oprávnění Poslanecké sněmovny udělovat likvidátorovi příkazy. Likvidátor se pak při své činnosti nemohl řídit zák. č. 219/2000 Sb., neboť uvedený zákon vůbec neupravuje vyhlašování veřejných soutěží.


Odvolací soud k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že určil, že žalobkyně je vlastníkem předmětných nemovitostí (část první výroku), jakož i ve výroku o nákladech řízení (část druhá výroku), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (část třetí výroku).


Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně v otázkách věcné legitimace účastníků a naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, s výjimkou posouzení subjektu, jemuž ke dni 31.1.2004 svědčilo právo hospodaření ke sporným nemovitostem. Odvolací soud dovodil, že předmětné nemovitosti byly majetkem bývalého S., v roce 1990 přešly ústavním zákonem do vlastnictví státu a po zřízení Fondu byly svěřeny do jeho správy, na čemž nemůže ničeho změnit ani přetrvávající a chybný zápis v katastru nemovitostí, kde byla jako vlastník uvedena Č. r.a jako subjekt mající právo hospodaření k nim Městská část Praha 4 v působnosti Obvodního úřadu P. . Likvidátor Fondu si byl mimo vší pochybnost vědom uvedené skutečnosti, protože s tímto majetkem také takto nakládal . Ohledně posouzení splnění zákonných podmínek pro převod předmětných nemovitostí do vlastnictví žalované a o platnosti uzavřené kupní smlouvy však odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu závěru. Vzhledem k tomu, že sporný majetek nebyl přede dnem 1. října 2003 převeden podle písm. b/, c/, d/ nebo e/ ustanovení čl. I. bodu 5 písm. f/ zák. č. 364/2000 Sb., měl likvidátor při jeho vypořádání postupovat v součinnosti s vládou a Ministerstvem financí tak, že je bezúplatně převede na tam uvedené typově označené subjekty, a to v souladu s usnesením Poslanecké sněmovny přijatým na návrh vlády, pokud tyto osoby požádají likvidátora o převod tohoto majetku do 29.2.2004 a za tímto účelem měl vypsat nové výběrové řízení do 31.1.2004. Pro zbývající část majetku, se kterou příslušelo Fondu hospodařit, platilo po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech obdobně písmeno c/ zák. č. 364/2000 Sb. (úplatný převod na jiné osoby na základě veřejné soutěže). Předmětné nemovitosti nebyly navrženy ač tomu tak mělo být pro bezúplatný převod do III. kola výběrového řízení a následně pak likvidátor ač nebyl oprávněn s uvedenými pozemky do doby rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech takto disponovat uzavřel se žalovanou dne 9.11.2004 kupní smlouvu. Uvedená smlouva je absolutně neplatná ve smyslu § 39 obč. zák., neboť tento právní úkon odporoval zákonu, event. jej obcházel. Žalovaná proto nemohla na jeho základě nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem a jejich vlastníkem zůstala žalobkyně.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání v celém rozsahu , jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.


Dovolatelka akcentuje, že v posuzovaném případě ke dni vyhlášení výběrového řízení pro bezúplatné převody majetku byly předmětné nemovitosti zapsány v katastru nemovitostí jako vlastnictví státu s tím, že právo hospodaření s tímto majetkem svědčilo jinému subjektu než Fondu, a to M. č. P. v působnosti O. ú.P., proto s nimi nebyl likvidátor Fondu v rámci III. kola výběrového řízení pro bezúplatné převody majetku ve správě Fondu oprávněn jakkoli nakládat. Tyto nemovitosti tedy bylo nutné považovat za zbývající majetek ve smyslu čl. I bodu 5 písm. c/ zák. č. 364/2000 Sb., který měl být převeden na jiné osoby na základě veřejné soutěže. Zákonem stanovený postup likvidátor dodržel, když předmětné nemovitosti zařadil do veřejné soutěže pro úplatné převody, v rámci níž byla vybrána žalovaná a s ní následně 9.11.2004 uzavřena kupní smlouva. Vlastnické právo k těmto nemovitostem bylo v souladu se zněním zákona č. 364/2000 Sb. úplatně převedeno na žalovanou až po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech ze dne 2.11.2004. Ze znění ustanovení čl. I bodu 5 písm. c/ zák. č. 364/2000 Sb. v žádném případě nelze dovodit závěr, že by byla likvidátorovi Fondu stanovena zákonná povinnost činit veškeré právní kroky předcházející úplatnému převodu (jako např. vyhlášení veřejné soutěže atd.) až po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech. Povinnost likvidátora vyčkat rozhodnutí Poslanecké sněmovny se logicky týká pouze majetku, který byl k bezúplatným převodům schválen vládou a o němž Poslanecká sněmovna rozhodla. Opačný postup by podle názoru dovolatelky odporoval smyslu a účelu zákona.


Ze všech těchto důvodů je dovolatelka přesvědčena, že kupní smlouva ze 9.11.2004, uzavřená s likvidátorem Fondu, je platná, neodporuje zákonu a žalovaná se stala v dobré víře vlastníkem předmětných nemovitostí.


Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Na základě zákona č. 153/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 219/2000 Sb., o majetku Č.r. a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, dnem 1. července 2009 přešla z M. f. na Ú. p. z. s. v. v. m. (dále též Úřad ) příslušnost hospodařit s majetkem, ke kterému vznikla M. f. příslušnost hospodařit podle čl. I. bodu 6 zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení F. d. a m. a o změnách některých zákonů, ve znění zák. č. 428/2003 Sb. Úřad jako příslušná organizační složka státu počínaje dnem 1. 7. 2009 za stát vykonává práva a plní povinnosti a závazky týkající se předmětného majetku, anebo s tímto majetkem související a vystupuje za stát před soudy, které se tohoto majetku týkají anebo s ním souvisejí. Nejvyšší soud k uvedené nové právní úpravě přihlédl při označení účastníků řízení v záhlaví rozhodnutí.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatoval, že dovolání bylo podáno oprávněným účastníkem, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě zakotvené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání však není důvodné.


Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán uplatněný dovolací důvod, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.


Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


V posuzovaném případě dovolatelka napadla výklad ustanovení čl. I., bodu 5. písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení F.d. a m. a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen zákon ), jak jej provedl odvolací soud.


S tímto výkladem se dovolací soud ztotožňuje, poněvadž plně odpovídá pravidlům právního výkladu. Pro závěr odvolacího soudu svědčí v daném případě zvláště výklad gramatický a logický.


Oba soudy vyšly z nesporných zjištění, že předmětné nemovitosti byly na žalovanou úplatně převedeny smlouvou ze dne 9.11.2004, a to poté, co likvidátor Fondu dne 5.10.2004 objednal zveřejnění vyhlášení veřejné soutěže o nejvhodnější návrh na uzavření kupní smlouvy, týkající se předmětných nemovitostí, a kdy dopisem ze dne 1.11.2004 vyhodnotil soutěž s tím, že kupní smlouva bude uzavřena se společností T.R. s.r.o. (jež následně změnila obchodní firmu na A. s.r.o.). Poslaneckou sněmovnou přitom bylo ohledně všech bezúplatných převodů rozhodnuto až usnesením č. 1324 ze dne 2. 11. 2004.


Podle článku I. bodu 5 písm. f) poslední věty zákona v rozhodném znění (tj. ve znění zákona č. 428/2003 Sb. s účinností od 12. 12. 2003) pro zbývající část majetku tj. pro tu část, která nebyla převedena bezúplatně na v tomto písmenu vypočtené subjekty se kterou přísluší Fondu hospodařit, platí po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech písmeno c) obdobně. V čl. I. bodu 5 písm. c) zákona č. 364/2000 Sb. bylo stanoveno, že zbývající část majetku [po bezúplatných převodech na oprávněné subjekty vyjmenované pod písm. b) cit. ustanovení] ve správě Fondu a podíly Fondu v jiných právnických osobách, úplatně převede na jiné osoby na základě veřejné soutěže.


Ústavní soud ve svém stanovisku ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS st. 1/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 9, pod č. 1, vyslovil, že v případě aplikace právního ustanovení nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad ratione legis před výkladem jazykovým.


Nejvyšší soud se výkladem článku I bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb. zabýval již v rozhodnutí ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3140/2006, v němž uvedl, že argumentace směřující ke zpochybnění doslovného výkladu citovaného ustanovení nemůže obstát. Tato ustanovení podle jejich gramatického znění a v souvislosti s navazujícími ustanoveními cit. předpisů, nelze vyložit jinak, než že úplatné převody na základě veřejné soutěže mohly následovat až po usnesení Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech, přičemž je nerozhodné, zda o určitém majetku vláda podala příslušný návrh Poslanecké sněmovně. Zákon evidentně a jednoznačně přiznává Poslanecké sněmovně právo o bezúplatných a tedy vice versa o úplatných převodech rozhodnout. Tomu nasvědčuje i logický výklad nebylo možno provést jakýkoli úplatný převod před rozhodnutím Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech jako celku.


Jelikož Poslanecká sněmovna rozhodla usnesením ze dne 2. 11. 2004 č. 1324, byly až do tohoto data úplatné převody blokovány, pod sankcí neplatnosti. Kupní smlouva, uzavřená se žalovanou sice až 9.11.2004, avšak po výběrovém řízení, jehož jednotlivé kroky (objednání, zveřejnění vyhlášení veřejné soutěže o nejvhodnější návrh na uzavření kupní smlouvy, týkající se předmětných nemovitostí dne 5.10.2004, vyhodnocení výsledků soutěže dopisem ze dne 1.11.2004) byly uskutečněny přede dnem 2.11.2004, je tudíž pro rozpor se zákonem absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.) a vlastnictví k předmětným nemovitostem na žalovanou nemohlo přejít a nadále zůstalo Č. r..


Výklad rozhodných ustanovení provedl odvolací soud správně a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nelze vytknout nesprávné právní posouzení a proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).


Žalovaná podala dovolání rovněž proti výrokům odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Tyto výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v ustanoveních § 237, § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. Žádné z těchto ustanovení občanského soudního řádu však nezakládá přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, a proto Nejvyšší soud dovolání žalované, směřující proti výrokům o nákladech řízení, odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.


O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. U žalobkyně však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.


Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 30. září 2009


JUDr. František F a l d y n a, CSc.


předseda senátu