32 Cdo 2860/2010
Datum rozhodnutí: 26.07.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.



32 Cdo 2860/2010
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce J. P. zastoupeného JUDr. Karlem Zachem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, třída Legií 876, proti žalovaným 1) RNDr. V. Č., Ph.D. , 2) RNDr. M. Č., Ph.D. , oběma zastoupeným Mgr. Ing. Petrou Fifkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 17 a 3) Procházka borotínská s.r.o. , se sídlem v Borotíně 189, PSČ 391 35, identifikační číslo osoby 26079143, zastoupené JUDr. Pavlem Bredou, advokátem se sídlem v Táboře, Palackého 357, o 71 605,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 8 C 201/2008, o dovolání žalované 3) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 25. března 2010, č. j. 15 Co 167/2010-160, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná 3) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 204 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Karla Zacha.
Odůvodnění:

Dovolání žalované 3) proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 3. prosince 2009, č. j. 8 C 201/2008-121, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 13. ledna 2010, č. j. 8 C 201/2008-134, v rozsahu, jímž bylo žalované 3) uloženo zaplatit žalobci 71 605,50 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 3) a ve vztahu mezi Českou republikou a žalovanou 3) (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem a žalovanou 3) (výrok II.), není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc, neboť v ní jde o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého ze vztahu mezi dvěma podnikateli [žalobcem a žalovanou 3)] při jejich podnikatelské činnosti (srov. § 261 odst. 1 obchodního zákoníku), když při posuzování otázky, zda jde o obchodní závazkový vztah, je právně nerozhodné, zda je hmotněprávní úprava obsažena v obchodním zákoníku či občanském zákoníku, jak tomu je v případě úpravy bezdůvodného obohacení. Bylo-li proto dovoláním dotčeným potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění ve výši 71 605,50 Kč s příslušenstvím, jedná se ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle již citovaného § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v § 237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003). Odvolací soud při poučování účastníků o možnosti podat dovolání proti jím vydanému rozhodnutí patrně přehlédl, že s ohledem na znění bodu 12 (části věty před středníkem) čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se s účinností od 1. července 2009 změnil zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů , se dovolání (včetně posouzení otázky jeho přípustnosti) proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému dne 25. března 2010 projedná a rozhodne podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1. a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná 3), jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Náklady žalobce sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 4 870 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 1 034 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. července 2011

JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu