32 Cdo 2802/2011
Datum rozhodnutí: 22.11.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




32 Cdo 2802/2011

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Stavební společnost RBK a.s., se sídlem v Praze-Bubenči, Podbabská 81/17, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 25030884, zastoupené Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 193/20, proti žalované INDESTA, spol. s r.o. , se sídlem v Rumburku, Stanko Vodičky 15, identifikační číslo osoby 47283602, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, o 171 071,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 267/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2011, č. j. 1 Cmo 98/2010-394, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek (v pořadí druhý ve věci) Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. prosince 2009, č. j. 19 Cm 267/2000-359, v zamítavém výroku ve věci samé a v obou výrocích o nákladech řízení (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.), není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně rozhodl uvedeným rozsudkem stejně jako v pořadí prvním rozsudkem ze dne 22. května 2002, č. j. 19 Cm 267/2000-91, který Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. února 2004, č. j. 4 Cmo 10/2003-118, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení zamítl žalobu). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
V posuzované věci však dovolatelka výslovně nevymezuje žádnou otázku ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení by Nejvyšší soud mohl dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, a nečiní tak ani prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítá-li, že žalovaná neuvedla odpovídající skutková tvrzení ke své procesní obraně stojící na tom, že předmět bezdůvodného obohacení odstranila, a že odvolací soud při posouzení bezdůvodného obohacení na straně žalované vyšel ze závěru, že pokud žalovaná nemohla použít základové pasy pro výstavbu rodinného domu systémem Velox, pak na její straně nedošlo k bezdůvodnému obohacení. Zpochybnit skutkové zjištění odvolacího soudu v otázce, zda a jakou hodnotu měl předmět bezdůvodného obohacení v době jeho získání žalovanou, popřípadě v otázce, že důvodem demolice u základových pasů přitom byly nepřesnosti ve vodorovném směru i v úhlech pasů, přičemž pro tyto vady byly pasy nepoužitelné pro realizovanou výstavbu domu systémem Velox , a že důvodem demolice opěrné zdi pak byl výskyt zeminy a betonového mléka ve spáře mezi základem zdi a její nadzemní částí, když za opěrnou zdí měla být zemina a zeď v této kvalitě by ji neudržela, by bylo možné pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolatelka nemá k dispozici a jehož prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalované podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. listopadu 2011

JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu