32 Cdo 2801/2007
Datum rozhodnutí: 21.02.2008
Dotčené předpisy:





32 Cdo 2801/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce JUDr. P. K., zastoupeného JUDr. V. P., advokátem proti žalované V. p., a.s., zastoupené Mgr. J. M., advokátem o zaplacení 50 885 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 12/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2006, č.j. 11 Cmo 111/2006-278, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 257 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. J. M., advokáta.


O d ů v o d n ě n í:


Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. prosince 2006, č.j. 11 Cmo 111/2006-278, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. října 2005, č.j. 34 Cm 12/2004-216, v napadeném výroku II., kterým byla žaloba na zaplacení 50 885 000 Kč s 13% úrokem z prodlení od 26. 1. 1994 do zaplacení zamítnuta, a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení (výrok I.); zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce není ve věci aktivně legitimován, neboť nemůže po žalované uplatňovat nárok na zaplacení požadované částky z titulu postoupení pohledávky na základě smlouvy ze dne 21. 1. 2004, uzavřené mezi žalobcem, jako postupníkem, a Č. T., s.p., jako postupitelem, podle níž měla být postoupena pohledávka za žalovanou úplatně za cenu 50 885 000 Kč, jestliže pohledávka neexistuje. Odvolací soud dovodil neexistenci pohledávky od skutečnosti, že tato pohledávka vzešla z dohody o dodávce a odběru zemního plynu pro rok 1993, kterou bývalý státní podnik Č. p. p. uzavřel se svým odštěpným závodem, jako svou organizační složkou, která neměla právní subjektivitu, takže z této dohody nemohly vyplývat žádné závazky, když na obou stranách dohody byl jeden a tentýž subjekt; nemohlo dojít k platně uzavřenému dvoustrannému právnímu úkonu. Pokud odvolatel vznesl námitku týkající se uznání dluhu, odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že připomínané uznání dluhu ze dne 14. 11. 2001 nemůže nic změnit na nedostatku aktivní legitimace žalobce, jestliže byla žalobci postoupena pohledávka z neplatné smlouvy, z níž žádný závazek nevznikl, a uvedené uznání závazku předsedy představenstva žalované bylo adresováno náměstku ministerstva financí, nikoliv věřiteli. Tím, že se odvolací soud ztotožnil plně s právními závěry soudu prvního stupně, ztotožnil se i se závěrem, že pokud podle smlouvy o postoupení pohledávek chtěl postupitel nepochybně postoupit pohledávku z dohody o dodávce a odběru zemního plynu a nikoliv nárok podle § 451 a násl. občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), nenáleží žalobci právo domáhat se vydání bezdůvodného obohacení.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního významu a je proti němu dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Dovolává se důvodu nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že není ve věci aktivně legitimován, jestliže odvolací soud dovozoval svůj závěr z neplatnosti postupní smlouvy, kterou měla být postoupena neexistující pohledávka. Podle názoru dovolatele odvolací soud pochybil, jestliže nevyložil právní úkon - postoupení pohledávky podle skutečné vůle stran, kterou byla snaha cedovat pohledávku za žalovanou žalobci a kdy vznik pohledávky nebyl zpochybňován ani žalovanou. Dále se domnívá, že odvolací soud rozhodl i v rozporu s dosavadní judikaturou, jestliže k platnému postoupení pohledávky postačuje, aby byla dostatečně identifikována a postupovaná pohledávka je identifikována i tím, že žalobce neměl za žalovanou v době postoupení pohledávky jinou zaměnitelnou pohledávku. Za nesprávný považuje rovněž závěr, že absence postupované pohledávky způsobuje absolutní neplatnost postupní smlouvy. Poukazuje přitom na § 527 odst. 1 obč. zák., z něhož dovozuje, že i když by postupovaná pohledávka v době uzavření smlouvy neexistovala, nezpůsobuje neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky, nýbrž pouze zákonnou odpovědnost postupitele vůči postupníkovi. Dále poukazuje na § 526 odst. 2 obč. zák. s tím, že dlužník je povinen splnit svůj dluh označenému postupníkovi i v případě, kdyby nebyla smlouva o postoupení platná. Namítá, že odvolací soud v dané věci rovněž nesprávně vyhodnotil uznání závazku ze dne 14. 11. 2001, což vytváří vyvratitelnou právní domněnku o existenci uznaného závazku v době jeho uznání, a jehož existenci navíc žalovaná v řízení ani nevyvrátila. Dovolatel má zato, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nepoučil-li soud a nevyzval žalobce ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. že je možné věc po právní stránce posoudit jinak, aby žalobce mohl doplnit svá skutková tvrzení a důkazy potřebné pro posouzení uplatněného nároku jeho práva na bezdůvodné obohacení. Navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce navrhla odmítnutí dovolání, neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Poukazuje na to, že odvolací soud své rozhodnutí založil na skutkovém zjištění, že žádný nárok žalobce vůči žalované neexistoval, a nikoliv na posouzení platnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Pokud dovolatel namítá nesprávné právní posouzení otázky platnosti smlouvy o postoupení pohledávky a nedůležitosti takového posouzení, nejedná se o otázku, na níž by odvolací soud své rozhodnutí založil. Vyplynulo-li ze skutkových zjištění, že poskytovatelem i příjemcem plnění je jeden a tentýž subjekt, odvolací soud učinil podle žalované správný závěr, že nemůže existovat plnění v právním smyslu, že žádný závazek z takového úkonu nemohl vzniknout a nemohl vzniknout ani závazek z bezdůvodného obohacení. Žalovaná v dovolání dále uvedla, že závazek, který je předmětem daného řízení, vůči věřiteli nikdy neuznala. Za takové uznání nelze považovat dopis ze dne 14. 11. 2001 adresovaný náměstku ministerstva financí, když ministerstvo nikdy nemohlo být věřitelem.


Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.


Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.


V dané věci je nutno především konstatovat, že neexistence postupované pohledávky nemá za následek neplatnost postupní smlouvy, ale (při úplatné cessi) odpovědnost postupitele podle § 527 odst. 1 písm. a) obč. zák., podle něhož, bylo-li sjednáno postoupení pohledávky za úplatu, odpovídá postupitel postupníkovi, jestliže se postupník nestal místo postupitele věřitelem pohledávky s dohodnutým obsahem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004). V tomto směru je tedy třeba vytknout odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, dospěl-li k závěru o neplatnosti postupní smlouvy z důvodu neexistence pohledávky. Přesto je však závěr odvolacího soudu o tom, že žalobci nesvědčí hmotné právo, správný, neboť žalobce, jako postupník, se nestal věřitelem vymáhané pohledávky, protože jakákoli dohoda mezi státním podnikem a vnitřní složkou podniku, v daném případě dohoda o dodávce a odběru zemního plynu pro rok 1993, uzavřená mezi Č. p. p. a jeho odštěpným závodem, jako jeho organizační složkou, nemohla založit závazkový právní vztah (§ 488, § 499 obč. zák.), není-li taková dohoda skutečností, s níž zákon vznik závazku spojuje.


Námitky dovolatele týkající se určitosti postoupení pohledávky nejsou z hlediska výše uvedeného významné, proto se jimi dovolací soud dále nezabýval.


Uvádí-li žalobce v dovolání skutkové tvrzení, že pohledávka přešla na žalobce na základě privatizace, je toto tvrzení novou skutečností, kterou žalobce uvedl až v dovolacím řízení. Toto skutkové tvrzení v průběhu řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím neuváděl a nenavrhl k tomuto tvrzení ani žádné důkazy, tudíž se touto tvrzenou skutečností soudy nezabývaly. V této souvislosti je nutno připomenout, že z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován, nemohou být uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy. Sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly provedeny v nalézacím řízení (viz § 241a odst. 4 o. s. ř.).


Napadené rozhodnutí nemá tedy v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., jestliže odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.


Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není přípustné, proto - aniž by mohl věc dále posuzovat je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 957 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 12 257 Kč.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.


V Brně dne 21. února 2008


JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á


předsedkyně senátu