32 Cdo 2782/99
Datum rozhodnutí: 20.06.2000
Dotčené předpisy:




32 Cdo 2782/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Kateřiny Hornochové, JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně: B. B. a.s., zast. advokátem, proti žalovaným: 1) J. S. 2) S. F., 3) S. F., zast. advokátem, o 759.239,- Kč, vedené u Krajského obchodního soudu v Brně pod sp. zn. 29 Cm 74/95, o dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 1999 čj. 4 Cmo 703/97 - 124, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací shora uvedeným napadeným rozsudkem rozhodl v předmětné věci, že rozsudek Krajského. obchodního soudu v Brně ze dne 6. 11. 1996 čj. 29 Cm 74/95 - 90, se v napadené části, to je v odstavci 3 a 4, mění takto: Žalovaný č. 2 a žalovaná č. 3 jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s žalovaným č. 1 částku 759.239,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných. Žalovaní č. 2 a 3 jsou povinni společně a nerozdílně s žalovaným č. 1 zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně částku 43.377,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet zástupce žalobkyně. Žalovaní č. 2 a 3 jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 46.202,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet zástupce žalobkyně.

Soud prvního stupně uložil žalovanému č. 1 povinnost zaplatit žalobkyni 759.239,- Kč a nahradit jí náklady řízení, kdežto proti žalovaným č. 2 a 3 žalobu zamítl s tím, že tito žalovaní nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání žalobkyně. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které předcházelo jeho vydání v mezích podaného odvolání (ust. § 206, § 212 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Odvolací soud částečně zopakoval provedené důkazy a ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně uzavřela s žalovaným č. 1 smlouvu o úvěru ze dne 9. 8. 1993 č. 502058/93 na úvěr v celkové výši 800.000,- Kč, od kteréžto smlouvy žalobkyně k datu 31. 1. 1995 odstoupila a že s žalovanými č. 2 a 3 byla uzavřena smlouva ze dne 9. 8. 1993 o zástavním právu k nemovitosti - rodinný dům v T. čp. 89, k zajištění pohledávky žalobkyně z poskytnutého úvěru. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvého stupně, že žalobkyně od úvěrové smlouvy platně odstoupila podle ust. § 506 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též obch. zák."), neboť dlužník byl v prodlení s vrácením více než dvou splátek.

Odvolací soud však nesdílí právní názor soudu prvního stupně o důsledcích odstoupení do úvěrové smlouvy na závazek žalovaných č. 2 a 3. Odvolací soud odkázal na ustanovení § 351 odst. 1 a 2 obch. zák. o odstoupení od smlouvy a o nároku na vrácení poskytnutého plnění a dále zejména na ust. § 497, § 505, § 506 a § 507 o smlouvě o úvěru a o odstoupení od této smlouvy a položil si otázku, zda odstoupením věřitele od smlouvy o úvěru dochází k zániku jeho pohledávky zajištěné ručením resp. zástavním právem.

Z ustanovení § 497 obch. zák. odvolací soud vyvodil, že povinnost dlužníka vrátit poskytnutí peněžní prostředky a zaplatit úroky není důsledkem odstoupení od smlouvy o úvěru. Pokud se v § 506 obch. zák. stanoví, že věřitel v případě odstoupení od smlouvy o úvěru je oprávněn požadovat, aby mu dlužník vrátil dlužnou částku s úroky, nejedná se o nový závazek dlužníka, který tu předtím, nebyl, nýbrž se pouze mění podmínky, za nichž je dlužník věřitelovu pohledávku vzniklou z úvěrové smlouvy, povinen uspokojit. Ustanovení § 506 má ve vztahu k ust. § 351 obch. zák. povahu zvláštního ustanovení v poměru k ustanovení obecnému. Navíc ani podle ust. § 351 by se nemohlo jednat o zánik dluhu, neboť smluvní ujednání, jímž se dlužník zavazuje v úvěrové smlouvě vrátit věřiteli poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky, je s ohledem na svou povahu ujednáním, které má nepochybně trvat i po ukončení smlouvy a odstoupení od smlouvy se jej nemůže dotýkat (odst. 1 cit. ustanovení).

Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud proto dospěl k závěru, že nedošlo k zániku závazku, který byl zajištěn závazky žalovaných č. 2 a 3 a nezanikly proto ani závazky těchto žalovaných. Přitom tito žalovaní své závazky nesplnili ani po písemné výzvě věřitele a proto žaloba vůči nim byla oprávněná (ust. § 306 odst. 1 obch. zák.).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní č. 2 a 3 dovolání s tím, že jej napadají v plném rozsahu. Odkazují na přípustnost podle ust. § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a na důvod podle ust. § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., spočívající v nesprávném právním názoru resp. posouzení odvolacího soudu.

Dovolatelé poukazují na rozdílný právní názor soudu prvního stupně a soudu odvolacího, obsáhle citují odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a na závěr dovozují, že věc měla být po právní stránce posouzena v intencích ustanovení § 311 odst. 1 obch. zák.

Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že podané dovolání splňuje stanovené náležitosti (ust. § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a že je přípustné, poněvadž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (ust. § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.), došel k závěru, že dovolání není důvodné.

V posuzovaném případě vyplývá ze zjištěného skutkového stavu, který dovolatelé z hlediska jeho správnosti nenapadají, že k zajištění závazků žalovaného 1) ze smlouvy o úvěru s žalobkyní ze dne 9. 8. 1993 byla zřízena zástavní práva k nemovitosti ve spoluvlastnictví žalovaných 2) a 3) ve smlouvě, uzavřené se žalobkyní téhož dne 9. 8. 1993, a že žalobkyně od úvěrové smlouvy odstoupila ke dni 31. 1. 1995 podle ust. § 506 obch. zák., když žalovaný 1) své závazky ze smlouvy o úvěru řádně neplnil (úvěr spolu s úroky řádně nesplácel).

Smyslem a účelem ustanovení § 506 obch. zák. je poskytnout věřiteli právní instrument proti dlužníku, který neplní závazek vrátit věřiteli poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky ve sjednaných splátkách a je v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. Věřitel může od smlouvy o úvěru odstoupit a tím způsobit, že zaniknou jeho povinnosti, které má podle smlouvy vůči dlužníku. Jde o právní institut, který je určen na ochranu práv věřitele a jeho využitím se proto věřitel nemůže ocitnout v horším právním postavení, než v jakém byl před odstoupením od smlouvy.

Jak judikoval Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 15. 3. 2000 čj. 31 Cdo 2851/99 - 58, ve vztahu k dlužníku se v ustanovení § 506 obch. zák. uvádí oprávnění věřitele spolu s odstoupením od smlouvy o úvěru požadovat, aby vrátil dlužnou částku s úroky", takže cit. ustanovení upravuje účinky odstoupení od smlouvy o úvěru odlišným, jiným způsobem, než jak jsou uvedeny v obecném ustanovení § 351 obch. zák. (tj. že dlužník je povinen - po odstoupení od smlouvy - vrátit věřiteli na jeho požádání dlužnou částku s úroky). Ve svých důsledcích to znamená, že při odstoupení od smlouvy o úvěru se neuplatní nejen ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák., které už podle svého znění nemůže vedle ustanovení § 506 obch. zák. obstát, ale ani úprava účinků odstoupení od smlouvy, obsažená v ustanovení § 351 odst. 1 obch. zák. Ustanovení § 506 obch. zák. představuje v tomto smyslu k ustanovení § 351 obch. zák. speciální právní úpravu.

Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že odstoupením od smlouvy o úvěru podle ust. § 506 obch. zák. nezanikají všechna práva a povinnosti účastníků z této smlouvy. Zanikají pouze práva, která měl dlužník podle smlouvy vůči věřiteli, a jim odpovídající povinnosti věřitele. Povinnost dlužníka vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky odstoupením od smlouvy nezaniká a věřiteli tedy z tohoto důvodu nemůže vzniknout nová pohledávka podle ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. Odstoupením se mění pouze podmínky, za nichž je dlužník povinen uvedenou povinnost splnit; dlužník nadále není povinen splnit dluh ve lhůtách a za podmínek sjednaných ve smlouvě, ale na požádání věřitele a v plném rozsahu - celou dlužnou částku s úroky. Povinnost dlužníka vrátit věřiteli dlužnou částku s úroky po odstoupení od smlouvy o úvěru podle ust. § 506 obch. zák. tudíž nepředstavuje sekundární" závazek, nýbrž závazek původní", jenž se odstoupením od smlouvy modifikoval" ve své splatnosti (na požádání věřitele se stává splatnou celá pohledávka).

Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené (§ 151a odst. 1 obch. zák. ve znění účinném do 31. 8. 1998). Zástavní právo je právem subsidiárním. Znamená to mimo jiné, že zástavní právo je podpůrným zdrojem uspokojení pohledávky zástavního věřitele, který se může uplatnit jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Není-li k uspokojení pohledávky zástavního věřitele potřebná realizace zástavního práva, neboť zajištěná pohledávka zanikla, zaniká rovněž zástavní právo.

Odstoupením od smlouvy o úvěru podle ust. a § 506 obch. zák. pohledávka věřitele nezaniká a bylo-li k zajištění této pohledávky zřízeno zástavní právo - jak tomu bylo v předmětné věci - nezaniká odstoupením od úvěrové smlouvy ani zástavní právo. Po odstoupení od smlouvy o úvěru podle ust. § 506 obch. zák. proto zástavní právo může sloužit k uspokojení pohledávky zástavního věřitele na vrácení dlužné částky s úroky ze zástavy (z předmětu zástavy).

Dovolací soud podotýká, že na daný případ nedopadá ustanovení § 311 odst. 1 obch. zák., jehož se dovolatel dovolává, protože cit. ustanovení se týká ručení, nikoli zástavního práva, které je odlišným právním institutem od institutu ručení.

Z uvedeného vyplývá, že nelze dovodit, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ust. § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.), toto rozhodnutí je věcně správné a dovolací soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (ust. § 243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ust. § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o.s.ř. Žalovaní 2) a 3) jako dovolatelé neměli úspěch, ostatním účastníkům podle spisu náklady v řízení o dovolání, na jejichž náhradu by měli právo, nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 20. června 2000

JUDr. František F a l d y n a , CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová