32 Cdo 2767/2009
Datum rozhodnutí: 08.09.2009
Dotčené předpisy:





32 Cdo 2767/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně O. P., a.s., zastoupené JUDr. L. H., advokátem proti žalované C.-C. s.r.o., zastoupené Mgr. V. V., advokátem o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 186/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2007, č. j. 30 Co 197/2007-283, takto:





Dovolání se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. března 2007, č. j. 28 C 186/2006-210, ve vyhovujícím výroku III. tak, že zamítl návrh na nařízení předběžného opatření a potvrdil ho ve zbývajících výrocích I., II. a IV., jimiž bylo návrhům na nařízení předběžného opatření rovněž vyhověno (první odstavec výroku). Odvolací soud dále žalované uložil, aby ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení podala u příslušného soudu žalobu o uložení povinnosti strpět užívání nebytových prostor specifikovaných ve výroku rozhodnutí (druhý odstavec výroku).


Usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a rovněž namítla, že napadené usnesení vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka snesla ze svého pohledu argumenty na podporu jí uplatněných dovolacích důvodů a navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Ve vyjádření k dovolání žalovaná navrhla, aby dovolací soud odmítl dovolání žalobkyně pro nepřípustnost.


Dovolání v dané věci není přípustné.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až 239 o. s. ř.


Usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno (případně změněno) usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení předběžného opatření, nelze podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.


Dovolání není přípustné ani podle § 237 o. s. ř., upravujícího přípustnost dovolání rovněž proti usnesení odvolacího soudu, ovšem pouze za podmínky, že jde o usnesení ve věci samé. Protože usnesení o nařízení předběžného opatření, které zpravidla meritornímu rozhodnutí soudu předchází, nemůže mít (již s ohledem na svůj účel) povahu rozhodnutí ve věci samé, není dovolání přípustné ani podle § 237 o. s. ř., a to bez ohledu na to, zda odvolací soud usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na předběžné opatření, změnil či potvrdil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 62/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.], aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek v něm uplatněných a aniž rozhodl o nákladech dovolacího řízení, jelikož jeho rozhodnutím řízení nekončí (§ 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 8. září 2009


JUDr. Miroslav Gallus


předseda senátu