32 Cdo 2765/2016
Datum rozhodnutí: 24.01.2017
Dotčené předpisy: § 107a o. s. ř.



32 Cdo 2765/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce JUDr. Juraje Gajdošíka, se sídlem v Bratislavě, Miletičova 23, PSČ 821 09, Slovenská republika, správce úpadce OZ Energie, a. s. , se sídlem v Bratislavě, Štefanovičova 12, PSČ 811 04, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 46310720, proti žalované TRIOL CZ, a. s. , se sídlem v Praze 1 Novém Městě, Senovážné náměstí 978/23, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 46355863, zastoupené Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, PSČ 370 01, o zaplacení 181 879,55 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 17/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2015, č. j. 4 Cmo 214/2014-119, takto:

Dovolání se zamítá .
O d ů v o d n ě n í :

V souzené věci se původní žalobkyně OZ Energie, a. s., po žalované domáhala zaplacení částky 181 879,55 EUR s úrokem z prodlení, a to z titulu práva na zaplacení dlužné části ceny díla podle Smlouvy o dílo na výstavbu bioplynové stanice o výkonu 0,998 MW a 0,527 MW, uzavřené mezi účastníky dne 7. 11. 2011.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 5. 2014, č. j. 15 Cm 17/2013-86, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. 1. 2015, č. j. 15 Cm 17/2013-110, řízení pro nezaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 233 580 Kč zastavil a uložil původní žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 97 760 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 23. 6. 2014 odvolání, v jehož rámci učinila návrh, aby na její místo do řízení vstoupila společnost Henry Winterman Consulting Corporation se sídlem Top Floor Steward Building, Long Wall, P.O. BOX 1758, Kingstown, St. Vincent & Grenadines, West Indies.
Usnesením Okresního soudu v Bratislavě I ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 4K/8/2014, které nabylo právní moci dne 29. 8. 2014, byl na majetek původní žalobkyně (dále též úpadce ) prohlášen konkurs a správkyní úpadce byla ustanovena JUDr. Vlasta Klimentová. Ta byla posléze usnesením téhož soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 4K/8/2014, odvolána a správcem úpadce byl ustanoven JUDr. Juraj Gajdošík, se sídlem Miletičova 23, Bratislava, PSČ 821 09 (dále jen správce ).
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 4. 2015, č. j. 4 Cmo 214/2014-119, rozhodl tak, že se návrhu původní žalobkyně, aby na její místo do řízení vstoupila společnost Henry Winterman Consulting Corporation, nevyhovuje. Rozhodnutí bylo doručeno původní žalobkyni, která proti němu podala dne 29. 6. 2015 včasné dovolání, a to prostřednictvím advokáta Mgr. Ivana Mazance, se sídlem v Praze 1, Staré Město, Valentinská 92/3, jemuž dne 25. 6. 2015 udělila plnou moc.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 7. 2015, č. j. 15 Cm 17/2013-134, vyrozuměl účastníky řízení, že prohlášením konkursu na majetek původní žalobkyně bylo toto řízení přerušeno a že v řízení lze pokračovat na návrh správce úpadce. Správci stanovil pro podání návrhu na pokračování v řízení lhůtu 20 dnů a poučil účastníky, že nepodá-li správce v určené lhůtě návrh na pokračování v řízení, mohou návrh na pokračování v řízení podat dlužník, popřípadě ostatní účastníci řízení, s tím, že dlužník zůstává účastníkem řízení.
Toto usnesení, stejně jako usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 214/2014-119, bylo správci doručeno dne 30. 12. 2015. Podáním datovaným dnem 18. 1. 2016 správce navrhl, aby v řízení bylo pokračováno.
Na výzvu Městského soudu v Praze správce podáním ze dne 18. 4. 2016 sdělil, že souhlasí s podáním dovolání advokátem Mgr. Mazancem proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 214/2014-119. Na další výzvu, aby dovolání doplnil o řádnou plnou moc pro advokáta Mgr. Mazance, správce reagoval podáním ze dne 16. 5. 2016, jímž vzal zpět odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2014, č. j. 15 Cm 17/2013-86, ve výroku, jímž bylo řízení ve věci zastaveno, s tím, že nadále trvá na odvolání proti výroku tohoto usnesení, jímž bylo žalované přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Podle čl. 84 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848 ze dne 20. 5. 2015, o insolvenčním řízení, se ustanovení tohoto nařízení vztahují pouze na insolvenční řízení zahájená po 26. 6. 2017. Jednání dlužníka učiněná přede dnem použitelnosti tohoto nařízení se i nadále řídí právem, které se na ně vztahovalo v době, kdy byla učiněna (odstavec 1). Bez ohledu na článek 91 tohoto nařízení se nařízení (ES) č. 1346/2000 (jež bylo článkem 91 zrušeno) nadále použije na insolvenční řízení, která spadají do oblasti působnosti uvedeného nařízení a která byla zahájena před 26. 6. 2017 (odstavec 2).
Podle nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. 5. 2000, o úpadkovém řízení (dále též jen nařízení ), pokud toto nařízení nestanoví jinak, je právem rozhodným pro úpadkové řízení a jeho účinky právo členského státu, na jehož území bylo úpadkové řízení zahájeno (dále jen stát, který řízení zahájil ) [čl. 4 odst. 1]. Právo státu, který řízení zahájil, určuje podmínky pro zahájení tohoto řízení, jeho vedení a skončení. Určuje zejména (mimo jiné) účinky úpadkového řízení na řízení zahájená jednotlivými věřiteli, s výjimkou probíhajících soudních řízení [čl. 4 odst. 1 písm. f) ]. Účinky úpadkového řízení na probíhající soudní řízení týkající se majetku nebo práva náležejícího do majetkové podstaty se řídí právem členského státu, ve kterém se probíhající soudní řízení koná (čl. 15).
Nejvyšší soud České republiky (dále též je Nejvyšší soud ) v rozsudku ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2181/2008, uveřejněném pod číslem 95/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dostupném též (stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná) na http://www.nsoud.cz (dále jen R 95/2011 ), formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož podle článku 15 nařízení může dojít k přerušení probíhajícího soudního řízení, jestliže podle práva členského státu, v němž je toto řízení vedeno (lex fori processus), úpadkové řízení zahájené ve smyslu nařízení takový účinek vyvolává, bez ohledu na to, zda shodný účinek spojuje se zahájením úpadkového řízení právo státu, jehož soud toto úpadkové řízení zahájil (lex fori concursus). Podle lex fori processus lze zkoumat dopad účinků úpadkového řízení jen ve vztahu k těm soudním řízením, jež se týkají majetku nebo práva náležejícího do majetkové podstaty. Pro určení, zda o takový majetek nebo právo jde, je přitom ve smyslu článku 4 odst. 2 písm. b) nařízení rozhodné právo státu, který zahájil úpadkové řízení (lex fori concursus). Jestliže tedy slovenský soud prohlásí konkurs na majetek dlužníka, který je účastníkem soudního řízení v České republice, a týká-li se spor v České republice majetku náležejícího podle slovenského práva do konkursní podstaty takového dlužníka, přerušuje se řízení v České republice za stejných podmínek, za nichž by se v době prohlášení konkursu přerušilo, kdyby konkurs prohlásil český soud.
Tyto závěry se v plném rozsahu uplatní též v souzené věci.
Podle § 68 zákona č. 7/2005 Z. z., o konkurze a reštrukturalizácii a o zmene a doplnení niektorých zákonov, ve znění účinném do 31. 12. 2014 (dále též jen zákon č. 7/2005 Z. z. ), konkurzu podlieha a) majetok, ktorý patril úpadcovi v čase vyhlásenia konkurzu, b) majetok, ktorý úpadca nadobul počas konkurzu, c) majetok, ktorý zabezpečuje úpadcové záväzky, d) iný majetok, ak to ustanovuje tento zákon (odstavec 1). Majetok podliehajúci konkurzu tvorí konkurznů podstatu, která se člení na všeobecnú podstatu a jednotlivé oddelené podstaty zabezpečených veriateľov.
Podle § 263 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, není li v tomto zákoně stanoveno jinak, přerušují se soudní a rozhodčí řízení, která se týkají majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z majetkové podstaty, jejichž účastníkem je dlužník, prohlášením konkursu. V těchto řízeních lze pokračovat jen za podmínek stanovených tímto zákonem; možnost postupovat podle ustanovení § 141a tím není dotčena (odstavec 1). Je-li řízení podle odstavce 1 přerušeno, nekonají se jednání a neběží stanovené lhůty. Jestliže se v řízení pokračuje, počínají lhůty běžet znovu (odstavec 2). Jakmile se soud, rozhodce nebo stálý rozhodčí soud příslušný k projednání a rozhodnutí věci dozví o přerušení řízení podle odstavce 1, vyrozumí o tom účastníky řízení; současně je poučí, za jakých podmínek lze v řízení pokračovat (odstavec 4, věta první).
Podle § 264 insolvenčního zákona v přerušených řízeních, ve kterých v době prohlášení konkursu dlužník vystupoval jako žalobce nebo jiný navrhovatel, jakož i v dalších řízeních, ve kterých uplatňoval své pohledávky nebo jiná práva týkající se majetkové podstaty, lze pokračovat na návrh insolvenčního správce; dnem, kdy soudu, rozhodci nebo stálému rozhodčímu soudu, u kterého je řízení vedeno, došel jeho návrh na pokračování v řízení, se insolvenční správce stává účastníkem řízení místo dlužníka (odstavec 1). Jestliže insolvenční správce ve lhůtě určené mu soudem, rozhodcem nebo stálým rozhodčím soudem, u kterého je řízení vedeno, nepodal návrh na pokračování v řízení, mohou návrh na pokračování v řízení podat dlužník, popřípadě ostatní účastníci řízení s tím, že dlužník zůstává účastníkem řízení (odstavec 2).
Pokud proto pohledávka uplatněná v souzené věci existuje, pak podle právních předpisů Slovenské republiky jako státu, jenž zahájil úpadkové řízení, podléhá konkurzu a náleží do konkurzní podstaty úpadce. Účinky tohoto úpadkového řízení na řízení v souzené věci se však řídí předpisy České republiky, tj. ustanoveními § 236 a § 237 insolvenčního zákona. Prohlášením konkurzu na majetek úpadce usnesením Okresního soudu v Bratislavě I bylo tudíž toto řízení přerušeno; stalo se tak ještě předtím, než Vrchní soud v Praze vydal dovoláním napadené usnesení č. j. 4 Cmo 214/2014-119. Protože správce podal ve lhůtě mu určené návrh na pokračování v řízení, lze v řízení pokračovat a správce se v něm stal žalobcem namísto úpadce. Sdělením, že souhlasí s dovoláním, které podal úpadce v době, kdy bylo řízení přerušeno, vzal správce toto dovolání za své. V situaci, kdy poté sice správce vzal zpět odvolání proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 15 Cm 17/2013-86 ve výroku, jímž bylo řízení zastaveno, avšak nevzal zpět dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2015, č. j. 4 Cmo 214/2014-119, je třeba o tomto dovolání rozhodnout.
Dovoláním bylo napadeno rozhodnutí, jímž odvolací soud v průběhu odvolacího řízení rozhodl o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle § 107a o. s. ř., dovolání je proto přípustné podle § 238a o. s. ř.
Důvodné však dovolání není, neboť dovolateli nelze přitakat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že původní žalobkyně přes výzvu nepředložila smlouvu o postoupení pohledávky, na jejímž základě požaduje postup podle § 107a o. s. ř., a nedoložila ani souhlas postupníka, který by měl vstoupit do řízení na její místo. Odvolací soud dovodil, že taková procesní situace nedovoluje posoudit, zda byly splněny podmínky stanovené v § 107a odst. 1 o. s. ř., totiž zda nastala tvrzená právní skutečnost a zda postupník se svým vstupem souhlasí.
Dovolatel argumentuje ve prospěch názoru, že existence právní skutečnosti, s níž právní předpisy spojují převod práva, které je předmětem řízení, vyplývá z oznámení o postoupení pohledávky, které bylo k návrhu připojeno, a z absence smlouvy o postoupení pohledávky nelze tedy usuzovat na nesplnění podmínek dle § 107a o. s. ř. Stran chybějícího souhlasu postupníka má za to, že soud byl povinen si jeho vyjádření sám vyžádat.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil a návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř. vyhověl, popřípadě aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle § 107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec první). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce (odstavec druhý, část věty první před středníkem).
Z citovaného ustanovení se podává, že pro to, aby soud mohl návrhu na vstup nabyvatele práva nebo povinnosti do řízení podle § 107a o. s. ř. vyhovět, zákon v prvé řadě požaduje, aby byla prokázána skutečnost, se kterou právní předpisy spojují přechod nebo převod práva nebo povinnosti. Nejvyšší soud dovodil již v usnesení ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněném pod číslem 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněném pod číslem 37/2004 tamtéž, že v případě postoupení pohledávky je takovou skutečností smlouva o postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení § 524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen obč. zák. ). V navazujícím usnesení ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 901/2012, k němuž se přihlásil též např. v usnesení ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4576/2014, pak vysvětlil, že oznámení o postoupení pohledávky podle § 526 odst. 2 obč. zák. takovou právní skutečností není, neboť s ním přechod nebo převod práva nebo povinnosti spojen není, a převod práva ani neprokazuje, nepostačí proto ani pro účely § 107a o. s. ř. Uzavřel, že má-li být právní skutečností, s níž právní předpisy spojují převod práva nebo povinnosti, postoupení pohledávky, o niž v řízení jde, je žalobce povinen k prokázání této právní skutečnosti předložit smlouvu o postoupení.
Odvolací soud tedy v napadeném rozhodnutí řešil otázku procesních důsledků skutečnosti, že původní žalobkyně přes výzvu nepředložila smlouvu o postoupení pohledávky, v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Odkazy dovolatele na rozhodnutí, v nichž Nejvyšší soud dovozuje, že soud při posouzení podmínek pro vyhovění návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř. nezkoumá, zda tvrzené právo původnímu žalobci svědčí a zda bylo na základě označené právní skutečnosti skutečně převedeno, jsou nepřípadné, neboť úvahami, které by byly s těmito judikatorními závěry v rozporu, se odvolací soud v souzené věci vůbec nezabýval.
Závěr, podle něhož nebylo prokázáno, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod práva účastníka řízení, o něž v řízení jde, je sám o sobě postačujícím důvodem, pro nějž návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř. nemohlo být vyhověno. Je pak již nadbytečné zkoumat, zda tu byl vedle toho ještě i další důvod, jenž měl podle napadeného rozhodnutí spočívat v tom, že původní žalobkyně přes výzvu nedoložila souhlas označeného postupníka; výsledek takového přezkumu by nemohl přivodit rozhodnutí pro dovolatele příznivější.
Dovoláním zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy správné a dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není dán.
U přípustného dovolání dovolací soud z úřední povinnosti přihlíží též ke zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadou by mohlo být zatíženo odvolací řízení v souzené věci, neboť odvolací soud pokračoval v řízení a vydal rozhodnutí v době, v níž bylo řízení prohlášením konkursu přerušeno (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 32 Cdo 2584/98, uveřejněný pod číslem 74/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud však v R 95/2011 dovodil, že je-li v takové situaci v nalézacím řízení následně pokračováno s osobami k tomu oprávněnými a neodporují-li dosud provedené úkony úkonům oprávněných osob učiněným v době, kdy bylo v řízení již řádně pokračováno, nejde zpravidla o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí soudu ve věci. Tak je tomu i v souzeném případě. Poté, co vyšlo najevo, že řízení je přerušeno, a co správce navrhl pokračování v řízení, soud prvního stupně doručil správci napadené rozhodnutí odvolacího soudu a správce vzal podané dovolání za své. Tím bylo pochybení odvolacího soudu konvalidováno a není tedy v konečném důsledku důvod mít za to, že byl správce postupem soudů nižších stupňů zkrácen na svých procesních právech. Vadné označení strany žalující v napadeném rozhodnutí pak není samo o sobě důvodem, pro který by toto rozhodnutí nemohlo obstát (též v tomto ohledu srov. obdobně závěry R 95/2011).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243d písm. b) o. s. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 24. 1. 2017 JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu