32 Cdo 2731/2009
Datum rozhodnutí: 25.05.2010
Dotčené předpisy: § 11 odst. 1 písm. b) předpisu č. 95/1999Sb.




32 Cdo 2731/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobce Pozemkového fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 45797072, proti žalovanému J. Č. , zastoupenému JUDr. Jiřím Lehečkou, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Sokolovská 980, PSČ 386 01, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 3 C 256/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 3. prosince 2008, č. j. 59 Co 28/2008-163, takto:

I. Dovolání proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 3. prosince 2008, č. j. 59 Co 28/2008-163, se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 3. prosince 2008, č. j. 59 Co 28/2008-163, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem uvedeným v záhlaví Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně rozhodl, že pozemky zapsané na listu vlastnictví č. 1633 pro obec Tupesy a katastrální území Tupesy na Moravě, na listu vlastnictví č. 944 pro obec Uherské Hradiště a katastrální území Mikovice nad Olšavou a na listu vlastnictví č. 3138 pro obec Uherské Hradiště a katastrální území Sady, které jsou v něm konkrétně uvedeny (dále rovněž jen předmětné pozemky ) jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě žalobce (první výrok). Dalšími dvěma výroky rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a nákladech řízení státu. Změnil tím rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 6. listopadu 2007, č. j. 3 C 256/2006-82 ve znění opravného usnesení ze dne 27. listopadu 2007, č. j. 3 C 256/2006-92, jímž byla žaloba zamítnuta.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž mezi Fondem národního majetku ČR (správně žalobcem) a žalovaným byly uzavřeny dne 22. října 2002 tři kupní smlouvy, jimiž byly na žalovaného převedeny předmětné pozemky. Žalovaný předložil při té příležitosti žalobci potvrzení ze dne 11. června 2002, že není dlužníkem FNM. Toto potvrzení však bylo v rozporu se skutečností, protože žalovaný byl od 1. srpna 2002 v prodlení se zaplacením kupní ceny podle smlouvy o prodeji zdravotnického zařízení ze dne 2. prosince 1997, uzavřené mezi ním a FNM.
Uvedený skutkový stav odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) posoudil tak, že žalovaný ke dni 22. října 2002, kdy byly uzavřeny smlouvy o převodu předmětných pozemků, nesplňoval podmínku uvedenou v ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož (ve znění účinném ke dni uzavření smluv) kupní smlouvu nebo smlouvu o převodu zemědělských pozemků s Pozemkovým fondem může uzavřít pouze osoba, která prokáže potvrzením, že není v prodlení s plněním svého dluhu vůči České republice za privatizovaný majetek, který byl na ni převeden na základě rozhodnutí o privatizaci. Uzavřené smlouvy jsou tudíž neplatné pro rozpor s uvedeným zákonem (§ 39 občanského zákoníku).
Odvolací soud neakceptoval procesní obranu žalovaného, který tvrdil, že dlužníkem FNM v době uzavření smluv nebyl, protože podle smlouvy ze dne 2. prosince 1997 měl na něj FNM převést zdravotnické zařízení (lékárnu v Chebu). Předmět smlouvy mu měl být předán do 30-ti dnů od účinnosti smlouvy, zatímco k zaplacení kupní ceny mělo dojít až poté, a to do 90-ti dnů od její účinnosti. Předmět smlouvy mu však FNM nebyl předán a tudíž nemůže být v prodlení se zaplacením kupní ceny. Podle názoru odvolacího soudu nepřicházelo v úvahu použití ustanovení § 325 obchodního zákoníku (dále rovněž jen obch. zák. ), podle něhož mají-li strany vzájemné závazky, může se splnění závazku druhou stranou domáhat jen ta strana, která svůj závazek již splnila nebo je připravena a schopna jej splnit současně s druhou stranou, ledaže ze smlouvy, ze zákona nebo z povahy věci vyplývá něco jiného. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1257/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2008, uzavřel, že uvedené ustanovení je ve věci nepoužitelné, protože jednak není splněn předpoklad věcné a zejména časové koincidence vzájemných závazků účastníků, jednak úprava obsažená v zákoně č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, aplikaci obchodního zákoníku nepřipouští, již proto, že tato norma nabyla účinnosti dříve, než obchodní zákoník.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v plném rozsahu (ve všech jeho výrocích) dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v závěru, že žalovaný byl v době uzavření smluv o převodu předmětných nemovitostí dlužníkem FNM. Ze zjištěného skutkového stavu podle něj jednoznačně vyplývá, že první stranou, která nedodržela závazek ze smlouvy ze dne 2. prosince 1997, byl FNM, který nebyl schopen předat její předmět žalovanému po dobu více než čtyř let. I kdyby žalobce prokázal, že FNM byl od 2. května 2002 schopen předmět smlouvy žalovanému předat, nebyly převáděné nemovitosti již ve stavu, v němž byly v době uzavření smlouvy, což je zřejmé z toho, že poté, co FNM dne 12. února 2004 od smlouvy odstoupil, byly prodány dalšímu zájemci za podstatně nižší cenu. Toto tvrzení stejně jako důkazy k jeho prokázání nadto žalobce uplatnil v rozporu se zásadou neúplné apelace teprve v průběhu odvolacího řízení, a pokud se jimi odvolací soud zabýval, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalovaný proto navrhuje, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření shrnul důvody, které vedly k tomu, že FNM nebyl schopen žalovanému nemovitosti předat, napadený rozsudek označil za správný a navrhl dovolání zamítnout.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání je vymezena v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř., z nichž je zřejmé, že dovolání není přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (toto rozhodnutí v taxativním výčtu uvedeném ve zmíněných ustanoveních není obsaženo), jak uzavřel Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003. Dovolací soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl [§ 218 písm. c) a § 243b odst. 5 věta první o. s. ř.] v části, v nichž směřovalo proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu.
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože je jím napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a je rovněž důvodné.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009 (dále též o. s. ř. )

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.) jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), tedy jeho právní posouzení platnosti kupních smluv uzavřených mezi účastníky dne 22. října 2002 s ohledem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 95/1999 Sb.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Spory o určení vlastnictví mezi týmiž účastníky řízení s obdobně zjištěným skutkovým stavem v minulosti opětovně dospěly do fáze dovolacího řízení a v nich vydané rozsudky byly přezkoumávány dovolacím soudem. Ten již v rozsudku ze dne 26. května 2008, sp. zn. 28 Cdo 936/2008, uzavřel, že nebyl-li FNM schopen ani připraven poskytnout plnění z předchozí smlouvy o převodu privatizovaných nemovitostí, pak nabyvateli z takové smlouvy nelze přičíst k tíži nesplnění podmínky neexistence prodlení s plněním dluhu vůči němu [§ 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 95/1999 Sb.], bránící platnosti následného převodu pozemků na něj podle citovaného zákona. Stejné stanovisko zaujal ve svých dalších rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 4410/2008, v němž dovodil, že nabyvatel pozemků, převedených podle zákona č. 95/1999 Sb., není ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) tohoto zákona v prodlení s plněním dluhu vůči ČR, jestliže v rámci jiné smlouvy o privatizaci (objektu lékárny) nebyl v rozhodné době Fond národního majetku připraven ani schopen plnit. V takovém případě nebylo povinností nabyvatele zaplatit kupní cenu v privatizačním vztahu; § 325 obch. zák. je zde aplikovatelný. V rozsudku ze dne 3. června 2009, sp. zn. 28 Cdo 713/2009, zaujal právní názor, že ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 95/1999 Sb. má za cíl zabránit uzavření smlouvy o převodu zemědělských pozemků ve vlastnictví státu na jinou osobu v případě, že tato osoba je v prodlení s plněním dluhu vůči státu za privatizovaný majetek. Tento dluh však neexistuje, jestliže zmíněná osoba sice dříve sjednala s Fondem národního majetku smlouvu o privatizaci, ale ani jedna ze stran ze smlouvy neplnila (Fond nebyl schopen nemovitost předat). Od právních závěrů vyjádřených uvedenými rozhodnutími nemá dovolací soud ani v této věci důvod se odchýlit.
Lze tak uzavřít, že nebyl-li - podle skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a převzatého odvolacím soudem jako základ pro jeho právní posouzení - FNM schopen předat žalovanému předmět kupní smlouvy uzavřené mezi nimi dne 2. prosince 1997, nebyl žalovaný jeho dlužníkem, byť splatnost kupní ceny stanovená dodatky ke smlouvě na 31. července 2002 v době uzavření smluv o převodu předmětných pozemků uplynula. Odlišné právní posouzení věci odvolacím soudem je proto nesprávné a uplatněný dovolací důvod tím naplněn.
Vzhledem k přípustnosti dovolání zkoumal dovolací soud, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), však neshledal, byť dovolatel tvrdí, že odvolací soud jimi řízení zatížil. Namítá-li žalovaný, že odvolací soud v rozporu se zásadou neúplné apelace (§ 205a odst. 1 o. s. ř.), připustil v odvolacím řízení nová tvrzení a nové důkazy ze strany žalobce, jeho výtka není důvodná, protože odvolací soud své rozhodnutí na skutkových zjištěních z nich vyplývajících nezaložil, ale převzal skutkový stav zjištěný v rozsudku soudu prvního stupně. Z téhož důvodu nelze akceptovat ani dovolací námitku podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (kterou žalovaný navíc výslovně neodůvodnil a lze ji pouze odhadnout z obsahu dovolání).
Dovolací soud proto poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) v souladu s ustanovením § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. května 2010

JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu