32 Cdo 2722/2011
Datum rozhodnutí: 16.10.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




32 Cdo 2722/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce M. R. , zastoupeného Mgr. Jiřím Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Jungmannova 852, proti žalované WESTPOINT a. s. , se sídlem v Praze 3, Slezská čp. 2530, č.or. 65/a, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 25635603, zastoupené JUDr. Miroslavem Cejnarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Novotného lávka 5, o zaplacení 1 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C 174/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2011, č. j. 39 Co 353/2010-163, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil mezitímní rozsudek ze dne 16. června 2010, č. j. 8 C 174/2009-147, jímž Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl tak, že nárok na náhradu věcné škody na odcizeném pracovním stroji je co do základu zcela opodstatněn s tím, že o výši nároku žalobce, jeho splatnosti a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (které bylo zrušeno uplynutím 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Otázku vymezenou dovolatelkou, zda z porušení smluvní povinnosti vzniká žalované odpovědnost podle § 373 a násl. obchodního zákoníku vůči osobě, která není účastníkem předmětného smluvního vztahu, nelze považovat za zásadně právně významnou, neboť ji odvolací soud řešil v souladu s konstantní soudní judikaturou, na kterou i v napadeném rozhodnutí odkázal (srov. právní závěr v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například rozsudky téhož soudu ze dne 20. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1673/2005 nebo ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 254/2006) a od níž nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani v posuzované věci.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí neotvírá ani další otázka dovolatelky, zda lze dovozovat odpovědnost za porušení povinnosti ze smlouvy, která trpí právními vadami spočívajícími v neurčitém a nesrozumitelném vymezení prostoru střežení, neboť ji odvolací soud v rozsudku neřešil a ani řešit nemusel, dospěl-li k posouzení, že smlouva o poskytnutí ochranné a bezpečnostní služby ze dne 5. dubna 2007 platně vznikla a že netrpí vadami, které by zakládaly její neplatnost (a neplatnost smlouvy dovolatelka nenamítala). Kromě toho však ani jeden ze soudů obou stupňů neučinil zjištění, na kterém zakládá dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, že prostor střežení nebyl ve smlouvě určitě a srozumitelně vymezen.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. října 2012

JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu