32 Cdo 2711/2016
Datum rozhodnutí: 14.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 24 odst. 8 předpisu č. 168/1999Sb. ve znění od 29.09.2005 do 31.12.2007



32 Cdo 2711/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně Česká kancelář pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 70099618, zastoupené Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem, se sídlem v Berouně, Husovo nám. 82/10, PSČ 266 01, proti žalovanému Ing. J. P. , zastoupenému Mgr. Alešem Dufkem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Tyršovo nábřeží 401, PSČ 760 01, o zaplacení částky 1 371 900 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 8 C 127/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. 1. 2016, č. j. 60 Co 485/2015-584, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 16 988,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení § 241a o. s. ř. určuje, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2].
Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání trpí vadou, neboť dovolatel v dovolání oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Dovolatel, odkazuje co do přípustnosti dovolání na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a co do jeho důvodnosti na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) občanského soudního řádu, zřejmě přehlédl novelizaci občanského soudního řádu provedenou s účinností k 1. 1. 2013 zákonem č. 404/2012 Sb., v důsledku níž předpoklady přípustnosti dovolání a možný důvod dovolání doznaly podstatných změn.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení téhož soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, či usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl a které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ).
Tomuto požadavku však dovolatel nedostál, odvozuje-li přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, jež bylo účinné toliko do 31. 12. 2012 (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4345/2013).
Argumentaci, jež by splňovala kriteria stanovená v § 237 o. s. ř., nelze nalézt ani v rámci obsahového vymezení uplatněných dovolacích důvodů. Dovolatel sice v rámci polemiky se závěry odvolacího soudu stran své pasivní věcné legitimace namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou, žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, jenž je dovolacím soudem (srov. § 10a o. s. ř.), však neoznačil. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Vytčený nedostatek obligatorní náležitosti dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), již uplynula (§ 57 odst. 2 věta první a druhá o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že dovolatel při argumentaci judikatorními závěry Ústavního soudu přehlédl, že oproti případům v nich posuzovaným se v této věci uplatní § 24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném od 29. 9. 2005 do 31. 12. 2007, v němž byl okruh osob, vůči nimž má žalobkyně postižní právo, oproti předchozí právní úpravě precizován, a to tak, že je zde výslovně uveden též řidič nepojištěného vozidla, pokud za škodu hrazenou z garančního fondu odpovídá.
Napadá-li pak dovolatel rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu , tj. i ve druhém výroku, jímž odvolací soud rozhodl v jeho prospěch, není splněna také podmínka tzv. subjektivní přípustnosti dovolání [§ 243c odst. 3 věta první a § 218 písm. b) o. s. ř.]. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku totiž plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (z rozhodnutí Nejvyššího soudu srov. např. usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, a usnesení ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2000, pod číslem 7). Navíc bylo druhým výrokem napadeného rozsudku rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč, přičemž nejde o žádný z případů, jež by v intencích § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vylučovaly aplikaci tam nastaveného omezení, takže v této části je dovolání nepřípustné také podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (ke kritériím přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. ve spojení s omezením dle § 238 o. s. ř. srov. v podrobnostech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 14. 11. 2016
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu
předseda senátu