32 Cdo 2697/2007
Datum rozhodnutí: 21.02.2008
Dotčené předpisy:





U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce J. R., zast. advokátem, proti žalované M., s. a d. u. o. s., zast. advokátem, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 11 C 106/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 7. prosince 2006, č. j. 20 Co 385/2006-80, takto:


Dovolání se odmítá.


Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.034,50 Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v P. jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. prosince 2006, č. j. 20 Co 385/2006-80, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro P. ze dne 27. 6. 2006, č. j. 11 C 106/2005-54, jímž tento soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zrušení nálezu R. s. při H. k. Č. a A. k. Č. ze dne 23. 6. 2004, RSP 107/04, včetně návrhu na odklad vykonatelnosti tohoto nálezu, kterým byla žalobci (žalovanému v rozhodčím řízení) uložena povinnost zaplatit částku 1.432.276,40 Kč, smluvní pokutu ve výši 658.892,30 Kč, poplatek za rozhodčí řízení ve výši 63.545,- Kč a náhrada nákladů rozhodčího řízení ve výši 37.931,25 Kč a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu stanoveném v § 212 a § 212a o.s.ř., avšak odvolání neshledal opodstatněným. Odvolací soud se při posuzování toho, zda mezi stranami byla v článku 16 dodatku č. 2 nájemní smlouvy ze dne 3. 11. 1998 sjednána platná rozhodčí doložka, resp. zda formulace smluvní strany berou na vědomí, že případné spory, které by mohly vzniknout z této smlouvy a v souvislosti s ní mohou být mimo jiné řešeny i v řízení u R. s. při H. k. ČR a A.k. podle jeho řádu je dostatečně určitá, ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dle § 2 a § 3 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZRŘ ) není vyloučeno sjednání rozhodčí doložky alternativně tak, že účastníci právního vztahu se dohodnou na možném řešení sporu, podléhajícího jinak pravomoci soudu, v rozhodčím řízení před rozhodcem, přičemž takové ujednání neodporuje ani účelu rozhodčího řízení. Právo volby má pak dle odvolacího soudu žalobce a podáním žaloby u příslušného rozhodce (rozhodčího soudu) je založena jeho pravomoc a zároveň vyloučena pravomoc obecného soudu. Alternativní rozhodčí doložka byla v daném případě dle odvolacího soudu sjednána účastníky svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, přičemž formulace smluvní strany berou na vědomí neznamená nic jiného, než že se zavazují akceptovat sjednané řešení sporů. Odvolací soud shledal správným názor soudu prvního stupně rovněž v tom, že se žalobce nemůže v obecné rovině dovolávat neposkytnutí možnosti věc projednat před rozhodčím soudem ve smyslu § 31 písm. e) ZRŘ, jestliže sám účast na jeho jednání bez relevantního důvodu dopisy ze dne 24. 5. 2004 a 3. 6. 2004 odmítl, a to přes poučení, kterého se mu dostalo v dopise rozhodčího soudu ze dne 8. 6. 2004. Odvolací soud dále neshledal důvodným žalobcovo tvrzení, že mu nebyla doručena změna žaloby. Dle jeho názoru k žádné změně žaloby v řízení před rozhodčím soudem nedošlo, neboť o částce 685.892,30 Kč rozhodčí soud při jednání dne 16. 6. 2004 sice formálně rozhodl jako o připuštění změny žaloby , obsahově se však o změnu žaloby nejednalo, poněvadž (v rozhodčím řízení) žalobkyně (v projednávané věci před obecnými soudy žalovaná ) nežádala nic, co by již nebylo obsahem její žaloby, a proto nelze v posuzované věci aplikovat ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ. Odvolací soud dovodil, že žalobcem namítaný důvod, že rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které ve smyslu § 31 písm. f) ZRŘ nebylo oprávněným žádáno, není dán, jelikož částka 751.900,10 Kč, do níž měl být zahrnut tvrzený dluh z jiného vztahu, byla žalovanou uplatněna a zahrnuta do celé požadované částky jistiny 1.432.276,40 Kč, jak plyne z čl. VI. rozhodčí žaloby a bodu 13 části II. rozhodčího nálezu. K okolnosti, že se mělo jednat zčásti o dluh z jiného vztahu, na který se rozhodčí smlouva nevztahovala, odvolací soud přihlížel jen podle § 31 písm. b) ZRŘ, přičemž odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, jenž dle jeho názoru správně poukázal na ust. § 33 ZRŘ s tím, že žalobce neexistenci rozhodčí smlouvy pro daný vztah v rozhodčím řízení neuplatnil.


Dovoláním ze dne 21. 2. 2007 napadl žalobce rozsudky soudů obou stupňů s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ), neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a své dovolací námitky podřadil důvodům uvedeným v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


V odůvodnění dovolání žalobce soudům obou stupňů vytkl zejména to, že nesprávně vyhodnotily, zda mezi účastníky byla platně uzavřena dohoda, že o majetkových sporech mezi nimi, vyplývajících z nájemní smlouvy ze dne 20. 4. 1998 ve znění 9 dodatků, má rozhodovat stálý rozhodčí soud, přičemž se domnívá, že z formulace dodatku č. 2 k této nájemní smlouvě ze dne 24. 5. 2000 žádná taková povinnost nevyplývá, zejména ne uzavření jakékoli dohody či vyjádření projevu vůle smluvních stran. Dle dovolatele v rozhodčí doložce chybí určitý projev vůle účastníků směřující k uzavření rozhodčí doložky, neboť pouhé vzetí na vědomí neznamená, že se účastník podřídil pravomoci rozhodčího orgánu. Znamená pouze to, že účastník nevyloučil uzavření takové dohody v budoucnu. Dovolatel zastává názor, že podstatou rozhodčího řízení je, jak plyne z ust. § 2 odst. 1 a § 7 odst. 1 ZRŽ, vyloučení působnosti státní justice. Protože ani velmi extenzivním jazykovým a logickým výkladem předmětné smlouvy ve znění 9 dodatků nelze dospět k závěru, že by strany pro své spory vyloučily působnost státní justice, je rozhodčí doložka neplatná. Dále namítl, že z žalované částky 751.900,10 Kč se částka 737.759,20 Kč týkala nájemní smlouvy na pronájem objektu Sněžník, jež neobsahovala žádnou rozhodčí doložku, a proto nemohla být žaloba projednána před rozhodčím soudem. Dovolatel upozornil, že tento důvod neplatnosti rozhodčí smlouvy před rozhodčím soudem neuplatnil, neboť pravomoc rozhodčího soudu od počátku odmítal a ve věci samé v rozhodčím řízení ani nikdy jednat nezačal. Dovolatel je tedy přesvědčen, že mu nebyla dána možnost celý předmět sporu projednat v rozhodčím řízení a že mu nebylo doručeno rozšíření rozhodčí žaloby o částku 685.892,30 Kč při ústním jednání dne 16. 6. 2004.


Ze shora uvedených důvodů dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, zrušil ve smyslu § 243b odst. 3 o.s.ř. rozsudky soudů obou stupňů a ve svém rozhodnutí vyslovil porušení zákona v ust. § 2 /1zák. č. 216/1994 Sb. a ustanovení § 7/1 o.s.ř. .


Podáním ze dne 24. 5. 2007 se k dovolání vyjádřila žalovaná.


V obsáhlém vyjádření žalovaná zejména uvedla, že považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za správné. Zdůraznila, že podstatou rozhodčí doložky je dohoda stran a její formulace je plně v rukou smluvních stran, přičemž zákon nezakazuje uzavřít alternativní rozhodčí doložku tak, že by jí nebyla vyloučena rozhodovací pravomoc obecného soudu s tím, že by volba rozhodovacího orgánu příslušela straně, která se řízení rozhodne zahájit. Žalovaná zastává názor, že z předmětné rozhodčí doložky jednoznačně vyplývá možnost obrátit se na rozhodčí soud a obě strany pravomoc tohoto soudu akceptovaly, dovolatel dodatek č. 2 nájemní smlouvy vlastnoručně podepsal, a proto za situace, kdy předmětná rozhodčí doložka byla smluvními stranami sjednána svobodně a vážně, určitě a srozumitelně a neodporuje ani ZRŘ, nemůže být tato doložka neplatná. Žalovaná se dále ztotožnila s názory soudů obou stupňů v tom, že se žalobce nemůže po skončení rozhodčího řízení zpětně dovolávat své nečinnosti ve smyslu § 33 ZRŘ, pokud se rozhodčího řízení nezúčastnil z vlastního rozhodnutí, ačkoli byl řádně rozhodčím soudem předvolán a na možnost jednání v jeho nepřítomnosti upozorněn. Žalovaná konstatovala, že námitku, že částka 737.759,20 Kč se vztahuje k jiné nájemní smlouvě, jež neobsahovala žádnou rozhodčí doložku, žalobce poprvé uplatnil až v soudním řízení, ačkoli ji měl uplatnit již v řízení rozhodčím, a proto není právně relevantní. Dále uvedla, že oprávněnost částky, ohledně které se konalo rozhodčí řízení, plyne z dodatku č. 3 nájemní smlouvy ze dne 26. 3. 2001, v němž žalobce svůj dluh vůči žalované ve výši 751.900,- Kč výslovně uznal a zavázal se jej uhradit. Pokud dovolatel tvrdí, že mu nebylo doručeno rozšíření žaloby o 685.892,30 Kč, odkázuje žalovaná na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, jež správně dovodily, že nešlo o rozšíření žaloby, nýbrž pouze o specifikaci již v žalobě požadované smluvní pokuty.


S ohledem na výše uvedené žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, popř. jej zamítl, a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám jejího právního zástupce.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o.s.ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o.s.ř.).


O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (§ 243 o.s.ř.) dovolací soud nerozhodoval.


Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.


V posuzované věci není dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.


Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.


Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.


V projednávané věci dovolatel v dovolání výslovně neformuloval otázku, se kterou by spojoval zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí, ovšem je toho názoru, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily platnost dohody, v níž se smluvní strany zavázaly, že o majetkových sporech mezi nimi, vzniklých z nájemní smlouvy ze dne 20. 4. 1998 ve znění 9 dodatků, má rozhodovat stálý rozhodčí soud, jelikož z formulace rozhodčí doložky je zřejmé, že v ní chybí určitý projev vůle účastníků směřující k uzavření rozhodčí doložky, neboť vzetí na vědomí neznamená, že se účastník podřídil pravomoci rozhodčího orgánu.


Dle článku XVI dodatku č. 2 k nájemní smlouvě ze dne 3. 11. 1998 smluvní strany berou na vědomí, že případné spory, které by mohly vzniknout z této smlouvy v souvislosti s ní mohou být mimo jiné řešeny i v rozhodčím řízení u R. s. při H. k. ČR a A. k. ČR podle jeho řádu. Pro tento případ se smluvní strany zavazují splnit všechny povinnosti uložené jim v rozhodčím nálezu ve lhůtách v něm uvedených .


Nejvyšší soud České republiky ve svých rozhodnutích vyřešil otázku výkladu výslovného projevu vůle tak, že se vykládá především podle použitého slovního vyjádření (podle smyslu, které požité slovní vyjádření obvykle znamená). Současně je třeba přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní vyjádření učiněno (zejména ke skutečné vůli jednajícího účastníka); rozhodné jsou přitom jen okolnosti existující v době, v níž byl projev vůle učiněn. Celkové zhodnocení všech rozhodných okolností pak musí odpovídat pravidlům slušnosti a občanského soužití. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou jednající účastníci v rozhodné době neměli nebo kterou sice měli, ale kterou neprojevili (srov. obdobně rozsudek NS ČR ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1997, pod č. 29).


Pokud soud prvního stupně i soud odvolací při posuzování rozhodčí doložky obsažené v článku XVI dodatku č. 2 k nájemní smlouvě ze dne 3. 11. 1998 vycházely z ust. § 35 odst. 2 obč. zákoníku, které upravuje výklad právních úkonů, při posuzování formulace rozhodčí doložky obsažené v čl. XVI dodatku č. 2 ze dne 24. 5. 2000 a dovodily, že její jazykové vyjádření směřovalo k tomu, aby měly strany možnost obrátit se při řešení případného vzniklého sporu na R. s. p. H. k. ČR a A. k. Č. podle jeho řádu, přičemž přihlédly i ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní vyjádření učiněno, není jejich právní posouzení nesprávné. Ujednali-li si totiž účastníci, že případné spory mohou být řešeny i v rozhodčím řízení u R. s. p. H. k. Č. a A. k. Č., přičemž se pro tento případ zavázaly splnit všechny povinnosti uložené jim v rozhodčím nálezu ve lhůtách v něm uvedených, projevil žalobce (v rozhodčím řízení žalovaný ) nepochybně svou vůli založit pravomoc R. s. p. H. K. Č. a A. k. Č.pro řešení případných sporů vzniklých na základě nájemní smlouvy ze dne 3. 11. 1998 ve znění jejích 9 dodatků.


Pokud dovolatel dále namítl, že rozhodčí doložka není platná, jelikož v ní absentuje jednoznačné stanovení pravomoci rozhodčímu orgánu a vyloučení projednání sporu obecnými soudy, je třeba uvést, že základem pravomoci rozhodců, resp. stálého rozhodčího soudu (§ 13 ZRŘ), k rozhodování sporu je rozhodčí smlouva. Rozhodčí doložka uvedená v čl. XVI dodatku č. 2 k nájemní smlouvě ze dne 3. 11. 1998 je doložkou alternativní, jež dává (jelikož nebylo stranami dohodnuto jinak) volbu alternativy zahájit řízení u rozhodčího soudu nebo obecného soudu straně zahajující řízení. Dovolatel se tedy mýlí, pokud se domnívá, že z ust. § 2 odst.1 ZRŘ vyplývá povinnost jednoznačného stanovení pravomoci rozhodčímu soudu vedle obecného soudu, neboť v tomto ustanovení je účastníkům dána toliko možnost domáhat se svého práva tam, kde by jinak byla dána pravomoc soudu, a to za předpokladu, že spor je v souladu s ust. § 2 odst. 1 až 5 ZRŘ arbitrabilní, u jednoho nebo více rozhodců anebo stálého rozhodčího soudu, a to na základě rozhodčí smlouvy.


Vzhledem k výše uvedenému je třeba dodat, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, že z předmětné rozhodčí doložky lze jednoznačně logickým i jazykovým výkladem dospět k závěru, že projevem vůle stran je zde možnost obrátit se v případě vzniku sporu na rozhodčí soud a nikoliv na soud obecný (č. l. 56), není náležité, jelikož v posuzovaném případě straně zahajující řízení přísluší volba alternativy, tj. zda se obrátí na stálý rozhodčí soud či soud obecný, avšak v konečném výsledku je dle dovolacího soudu toto rozhodnutí správné.


K námitce dovolatele, že část rozhodčím soudem přisouzeného dluhu se netýkala nájemního vztahu, na který se rozhodčí smlouva nevztahovala, je třeba uvést, že dovolatel, jak správně uvedly soudy obou stupňů, tento důvod pro zrušení rozhodčího nálezu soudem dle § 31 odst. b) ZRŘ v rozhodčím řízení neuplatnil, neboť z jím uváděného přípisu ze dne 2. 6. 2004 a nedatovaného přípisu, doručeného R. s. p. H. k. Č. a A. k. Č. dne 24. 5. 2004, vyplývá pouze námitka nedostatku pravomoci stálého rozhodčího sodu z důvodu neurčitosti rozhodčí doložky uvedené v čl. XVI dodatku č. 2 ze dne 24. 5. 2000.


Namítl-li dovolatel, že mu nedoručením rozšířením změny žaloby o 685.892,30 Kč při ústním jednání dne 16. 6. 2004 nebyla dána možnost celý předmět sporu řádně projednat, dovolací soud uvádí, že dovolatel polemizuje s právním závěrem odvolacího soudu. Odvolací soud ze spisu R. s. p. H. K. Č. a A. k. Č.zjistil, že o částce 685.892,30 Kč rozhodčí soud při jednání ze dne 16. 6. 2004 rozhodl jako o připuštění změny žaloby , ovšem obsahově však o změnu žaloby nešlo. Žalovaná (v rozhodčím řízení žalobkyně ) nežádala nic, co by již nebylo obsahem žaloby, neboť se jednalo pouze o vyčíslení již uplatněné smluvní pokuty (viz přípis z 31. 3. 2004 v rozhodčím řízení žalující strany). Sluší se dodat, že právní posouzení odvolacího soudu není nesprávné, když uvedl, že ust. § 31 písm. e) ZRŘ nelze v posuzovaném případě aplikovat, jelikož dovolatel sám účast na jednání rozhodčího soudu přípisem ze dne 2. 6. 2004 a nedatovaným přípisem, doručeným R. s. p. H. k. Č. a A. k. Č. dne 24. 5. 2004, odmítl, ačkoli byl rozhodčím soudem dopisem ze dne 8. 6. 2004 obeznámen s tím, že účast na nařízeném ústním jednání dne 16. 6. 2004 je Vaším právem a je na Vašem rozhodnutí, zda se předmětného jednání zúčastníte , a že jeho účast na tomto jednání nemůže být považována za podřízení se mlčky pravomoci rozhodčího soudu, přičemž byl zároveň poučen o tom, že při tomto ústním jednání bude jako první projednána námitka nedostatku pravomoci rozhodčího soudu a upozorněn na to, že pokud se k jednání dovolatel (v rozhodčím řízení žalovaný ) nedostaví, bude jednáno v jeho nepřítomnosti podle § 26 odst. 3 Řádu R. s.


Nejvyšší soud České republiky s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a dovolání proto podle ust. § 243b odst. 5 věty první a odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., tak, že dovolatel, který po procesní stránce zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalované k rukám jejího advokáta částku 3.034,50 Kč (§ 2 odst. 1, § 8 ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), a dále náhradu hotových výdajů ve výši 1 x 300,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a 19% DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř., ve znění pozdějších předpisů.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně 21. února 2008


JUDr. Ing. Jan H u š e k


předseda senátu