32 Cdo 2679/2008
Datum rozhodnutí: 27.10.2008
Dotčené předpisy: § 440 odst. 3 předpisu č. 513/1991Sb.




32 Cdo 2679/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně M. č. P.-L., zastoupené JUDr. A. Z., advokátem, proti žalované E. a.s., o zaplacení 924 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 288/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2007, č.j. 11 Co 342/2007-113, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 3. května 2007, č.j. 10 C 288/2003-95, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 924 000 Kč s 2% úrokem z prodlení z této částky od 15.10.2003 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na náhradu škody ve smyslu § 380 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) ve výši požadované žalobou, spočívající v nákladech jí vynaložených na dokončení díla jiným subjektem, když žalovaná předala jen část díla o kapacitě 1 250 EO, byť podle vzájemně uzavřené smlouvy o dílo se zavázala ke zhotovení biologické čistírny odpadních vod s kapacitou 2 500 EO a přijala cenu za zhotovení celého díla. Soud přitom vyšel ze zjištění, že podle § 272 odst. 2 obch. zák. nedošlo ke změně smlouvy, tudíž žalovaná porušila závazkový vztah a je podle § 373 obch. zák. povinna nahradit škodu vzniklou žalobkyni. Vzal v úvahu, že žalovaná po předání díla nereagovala na výzvy k odstranění závady, proto žalobkyni nezbylo jinak, než si zajistit dokončení díla jiným subjektem. Žalované uložil i povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z přiznané částky podle § 369 odst. 1 obch. zák., neboť žalovaná se vůči žalobkyni dostala do prodlení s plněním peněžitého závazku.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. listopadu 2007, č.j. 11 Co 342/2007-113, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na základě skutkového zjištění soudem prvního stupně o převzetí částečného smluvního plnění žalobkyní od žalované, učinil na rozdíl od soudu prvního stupně závěr, že tímto částečným plněním došlo k vadnému plnění a žalobkyně mohla za použití § 564 obch. zák. uplatnit některý z nároků podle § 436 obch. zák., tedy odstranění vady doplněním chybějící kapacity čistírny odpadních vod nebo uplatnit přiměřenou slevu z ceny díla, popřípadě mohla od smlouvy odstoupit. Odvolací soud konstatoval, že tak žalobkyně neučinila, přestože podle § 440 odst. 2 obch. zák. uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad zboží podle § 436 a 437 obch. zák., nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu, tedy v daném případě z titulu na náhradu škody a ani z titulu bezdůvodného obohacení. Za situace, kdy nebyla dohodnuta změna závazku a závazek žalované trval podle § 324 odst. 3 obch. zák. v původním rozsahu, neodůvodňuje skutečnost, že si žalobkyně nechala zhotovit zbývající část díla jiným subjektem, závěr o vzniku škody, neboť žalobkyně za vynaložené prostředky získala dokončené dílo, tudíž ji žádná škoda nevznikla. Uzavřel, že pokud chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže být uplatněný nárok na náhradu škody uznán oprávněným.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Dovolatelka nesouhlasí s argumentací soudu ustanovením § 440 odst. 2 obch. zák. a odvolacímu soudu vytýká pominutí ustanovení § 422 odst. 2 obch. zák., stanovící, že jestliže z přepravního dokladu, dokladu o předání zboží nebo z prohlášení prodávajícího vyplývá, že dodává zboží v menším množství nebo jen část zboží, nevztahují se na chybějící zboží ustanovení o vadách zboží. Nesouhlasí ani se skutkovým závěrem soudu, že žalobkyni nevznikla škoda a domnívá se, že toto zjištění nemá oporu v provedeném dokazování a není ani náležitě odůvodněno. Poukazuje na to, že ji škoda vznikla dvojím zaplacením části díla, jestliže žalovaná přes výzvy žalobkyně dodávku další části díla neprovedla a z důvodu hrozby sankcí ze strany příslušného orgánu životního prostředí si žalobkyně musela zajistit provedení díla u jiného subjektu a zaplatit za již žalované zaplacené dílo tomuto subjektu podruhé. Namítá, že v důsledku závěru odvolacího soudu o tom, že návrh nelze v dané věci posoudit ani jako bezdůvodné obohacení žalované, jestliže veškeré plnění vychází z platně uzavřené smlouvy, se soud již nezabýval dalším dokazováním o bezdůvodném obohacení, v čemž dovolatelka spatřuje vadu řízení. Dovolatelka se dále domnívá, že názor odvolacího soudu, kterým uzavírá věc tak, že žalobkyně měla uplatnit za situace, kdy žalovaná předala žalobkyni jen část díla, nárok z titulu vadného plnění a nikoliv z titulu náhrady škody, je překvapivý, je v rozporu s právním názorem v předešlém zrušovacím usnesení odvolacího soudu a řízení je tak postiženo další vadou. Navíc je přesvědčena, že ze strany odvolacího soudu došlo k porušení zásady dvouinstančnosti, jestliže bez jakéhokoliv doplnění dokazování a poučení ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. změnil odvolací soud překvapivě právní názor. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř.

Směřuje-li žalobkyně svým dovoláním k uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) tím, že namítá nepředvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, když nebyla během soudního řízení nikdy poučena ze strany soudu o jiném právním názoru na věc, než který jí byl znám z předešlých rozsudků vydaných v dané věci, je třeba konstatovat, že vadou řízení ve smyslu citovaného ustanovení a z pohledu dovolací námitky - porušení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení je však skutečnost, že odvolací soud nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nahradí vlastním doplněním dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř. a poté učiní právní závěr odlišný od právního závěru soudu prvního stupně. V posuzovaném případě ale taková skutečnost nenastala. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, který mu umožnil správně zjistit skutkový stav věci (viz č.l. 114), a odvolací soud na základě totožného skutkového zjištění se soudem prvního stupně pouze dospěl k jinému právnímu posouzení. Irelevantní je i námitka žalobkyně, že jí nebyla dána možnost vylíčit rozhodné skutečnosti s ohledem na posléze přijatý právní názor odvolacího soudu a že ji soud nepoučil podle § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť aplikace tohoto ustanovení nepřicházela v úvahu, jestliže ani z tvrzení obsažených v dovolání by nebylo možno věc posoudit jinak, resp. by bylo třeba tvrzení žalobkyně doplnit.

V daném případě tedy řízení není postiženo vadou spočívající v porušení zásady dvouinstančnosti, jestliže odvolací soud v souladu s dikcí § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodl-li tento soud nesprávně, ač správně zjistil skutkový stav věci, a nedošlo ani k porušení poučovací povinnosti, protože aplikace § 118a odst. 2 o. s. ř. v posuzované věci nepřicházela v úvahu.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. uplatněný žalobkyní nebyl tedy naplněn, když ani nebylo zjištěno, že by řízení trpělo vadami uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.

Dovolací soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Dovolací soud neshledal v dovolatelkou napadeném v právním závěru odvolacího soudu, že v daném případě nejsou splněny předpoklady odpovědnosti za škodu, žádné pochybení.

Při přezkoumání uvedeného závěru bylo nutno vyjít ze skutkových zjištění soudů, z nichž vyplývá, že žalobkyně nechala dílo, které měla zhotovit žalovaná, dokončit jiným subjektem, ačkoliv zaplatila sjednanou cenu díla žalované, jako zhotovitelce díla, která však žalobkyni sjednané dílo ve sjednané kapacitě řádně nepředala. Namítá-li dovolatelka, že ji vznikla škoda tím, že dokončení díla zaplatila dvakrát, a to žalobkyni a dalšímu subjektu, který dílo dokončil, není její námitka důvodná, neboť odvolací soud správně dovodil, že tento nárok nelze vůči zhotovitelce díla požadovat z titulu práva z odpovědnosti za škodu, ale z titulu odpovědnosti za vady. Závěr odvolacího soudu je v souladu s § 440 odst. 2 obch. zák., podle něhož uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad zboží podle § 436 a 437 obch. zák., nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu. Závěr odvolacího soudu je i v souladu s dosavadní judikaturou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.4.2001, sp. zn. 29 Cdo 1180/2000 a ze dne 17.12.2003, sp. zn. 32 Odo 230/2003, publik. v Soudní judikatuře pod označením SJ 34/2004, v němž bylo judikováno, že rozlišování mezi vadami a nedodělky /rozuměj ve smyslu nedokončení díla/ je z pohledu podmínek odpovědnosti za vady /srov. ustanovení § 560 odst. 1 obchodního zákoníku/ bez právního významu, tudíž i ve vztahu k vadám spočívajícím v nedokončení díla nutno aplikovat, pokud jde o práva objednatele, příslušná ustanovení obchodního zákoníku o odpovědnosti za vady, a to včetně jeho ustanovení § 440 odst. 2. obch. zák.).

Je třeba shrnout, že i kdyby se nejednalo o vadné plnění, ale pouze o částečné plnění, jak namítá dovolatelka, žalobkyně měla i za této situace pouze právo na splnění závazku, měla požadovat reálné splnění smlouvy o dílo, resp. v případě, že by žalovaná svůj závazek nesplnila, měla možnost od smlouvy odstoupit a požadovat vrácení poměrné části ceny nedokončeného díla. Pokud v době trvání závazku ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, žalobkyně uzavřela smlouvu na dokončení díla s dalším subjektem, nemohla sjednanou cenu díla s dalším subjektem za dokončení díla oprávněně požadovat z titulu náhrady škody po žalované, která měla povinnost, jako zhotovitelka, dílo dokončit sama. Správný je tedy závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě nebyly splněny předpoklady odpovědnosti za škodu, tj. příčinná souvislost s porušením povinnosti dokončit dílo a žalobkyní tvrzenou majetkovou újmou, tudíž nelze uzavřít, že by se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení.

Nesouhlasí-li dovolatelka s uvedeným právním závěrem odvolacího soudu, je tato její námitka podřaditelná dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., poukazující na nesprávné právní posouzení věci.

Z pohledu uvedeného správného právního závěru odvolacího soudu o nesplnění předpokladů pro uplatnění odpovědnosti za škodu v posuzované věci již pak bylo bezpředmětné se zabývat dovolacím důvodem uplatněným podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., kterým dovolatel namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobkyni škoda nevznikla, jestliže v posuzovaném případě ze skutkových zjištění vyplývá, že neexistuje příčinná souvislost s porušením povinnosti žalované dokončit dílo a žalobkyní tvrzenou majetkovou újmou.

S ohledem na výše uvedené, že žádné námitky dovolatelky nebyly shledány oprávněnými, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalobkyně nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalované v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. října 2008

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu