32 Cdo 2631/2007
Datum rozhodnutí: 08.04.2008
Dotčené předpisy: § 86 předpisu č. 99/1963Sb.




32 Cdo 2631/2007

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobců a) F. H., b) J. H., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) V. S., 2) M. S., oběma zastoupeným advokátem, 3) A. P., zastoupenému advokátem a 4) J. S., o zaplacení částky 307 673,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ú. n. O. pod sp. zn. 8 C 25/2001, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v H. K. ze dne 16. ledna 2007, č.j. 19 Co 28/2006-298, takto:

Rozsudek Krajského soudu v H. K. ze dne 16. ledna 2007, č.j. 19 Co 28/2006-298, a rozsudek Okresního soudu v Ú. n. O. ze dne 29. září 2005, č.j. 8 C 25/2001-249, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v H. K. ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 29. září 2005, č.j. 8 C 25/2001-249, jímž Okresní soud v Ú. n. O. uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobcům 307 673,20 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že žaloba na zaplacení částky, jíž se žalobci domáhali jako bezdůvodného obohacení po žalovaných z titulu jejich ručení společníků za závazky veřejné obchodní společnosti D. v.o.s. (dále též jen společnost ) podle § 86 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), je důvodná. Odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně, podle něhož je smlouva o provedení prací uzavřená mezi žalobci a uvedenou společností neplatná, a proto jsou její účastníci povinni z titulu bezdůvodného obohacení vrátit vzájemně vše, co podle ní dostali. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nijak nepochybil ani v otázce ručení žalovaných. Vycházeje z ustanovení § 303 a násl. obch. zák. a dále § 76 a 310 obch. zák. akcentoval, že nedosáhli-li žalobci na vydání bezdůvodného obohacení vůči společnosti (později zaniklé v důsledku její likvidace), byli oprávněni požadovat plnění po jejich společnících, což také učinili. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se soudem prvního stupně, pokud určil počátek běhu promlčecí lhůty od 1. září 1996. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který žalovanými vznesenou námitku promlčení žalobního nároku posuzoval podle občanského zákoníku (dále též jen obč. zák."), však dovodil, že na případné promlčení žalobního nároku na vydání bezdůvodného obohacení je třeba v posuzované věci aplikovat § 387 a násl. obch. zák. Vycházeje proto ze čtyřleté promlčecí doby uvedl, že promlčecí doba, která počala žalobcům plynout dne 23. července 1994, kdy poskytli první zálohu společnosti na provedení prací a výkonů, skončila dne 23. července 1998, přičemž podle § 394 odst. 2 obch. zák. přestala plynout dnem 3. prosince 1996, kdy bylo žalobci zahájeno řízení vůči společnosti. Na stavění běhu promlčecí lhůty mělo podle odvolacího soudu vliv i to, že před jejím skončením byli žalovaní písemně vyrozuměni o probíhajícím soudním řízení a vyzváni k plnění, neboť žalobci věděli, že společnost zanikla. Pakliže řízení proti společnosti skončilo právní mocí usnesení o zastavení řízení dne 19. září 2001, ale žaloba byla ve věci podána již 30. července 2001, promlčecí doba neuplynula, neboť během soudního řízení k promlčení uplatněného nároku dojít nemůže.

Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podali žalovaní 1) a 2) společným podáním dovolání. Napadené rozhodnutí pokládají ve věci samé ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) za zásadně právně významné, majíce za to, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem.

Dovolatelé oponují odvolacímu soudu, pokud na rozdíl od soudu prvního stupně podřadil vztah mezi účastníky obchodnímu zákoníku. Byla-li smlouva kvalifikována jako neplatná od počátku, pak je nutné podle dovolatelů posuzovat vzájemné závazky smluvních stran podle § 451 a násl. obč. zák., a to i s ohledem na běh promlčecích dob dle § 107 obč. zák. Na tom podle jejich názoru nemění ani nic skutečnost, že otázku ručení společníků veřejné obchodní společnosti za její závazky upravuje obchodní zákoník, a to konkrétně v §§ 86 a 311 odst. 2, jelikož tato ustanovení řeší pouze otázku, kdo ručí za závazky veřejné obchodní společnosti, ale nikoliv to, pod kterou právní normu je podřazen právní vztah, za jehož závazky se ručí. Z těchto důvodů, jakož i proto, že obchodní zákoník nemá výslovné ustanovení o délce promlčecí doby u bezdůvodného obohacení, podle názoru dovolatelů odvolací soud pochybil, vyšel-li při posuzování nároku na vydání bezdůvodného obohacení ze čtyřleté promlčecí doby podle § 397 obch. zák., a to na rozdíl od soudu prvního stupně, který aplikoval dvouletou promlčecí dobu.

Další námitky dovolatelé směřují do otázky, od kdy začala promlčecí doba běžet. Podle jejich názoru pochybil již soud prvního stupně, pokud v rozporu s výsledky provedeného dokazování dospěl k závěru, že se tak stalo od 1. září 1996. Odvolací soud pak bez jakéhokoliv komentáře v odůvodnění rozhodnutí nejprve konstatoval, že s tímto závěrem soudu prvního stupně souhlasí, aby pak v další části rozsudku bez jakékoliv další souvislosti uvedl, že promlčecí doba počala plynout dne 23. července 1994, kdy žalobci poskytli první zálohu. To podle dovolatelů znamená, že v takto posléze určeném počátku běhu promlčecí doby jim dal odvolací soud za pravdu a že při použití správných právních norem o běhu a délce promlčecí doby je třeba dovodit, že nárok žalobců je promlčen. Správné posouzení předestřených otázek dovolatelé pokládají za zásadně právně významné nejen v posuzované věci, nýbrž i pro sjednocení aplikační praxe soudů, které zaujímají odlišný právní názor na problematiku bezdůvodného obohacení tam, kde za závazky veřejné obchodní společnosti ručí její společníci.

Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření žalobci navrhli, aby dovolání dovolací soud odmítl pro nepřípustnost. Napadené rozhodnutí nemá podle jejich názoru potřebný judikatorní přesah, jelikož odvolací soud rozhodl zcela v souladu s hmotným právem, posuzoval-li otázku promlčení žalobního nároku vůči žalovaným podle obchodního zákoníku.

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v otázce promlčení práva žalobců (věřitelů) na plnění proti žalovaným (ručitelům), kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.

Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). Tyto vady však dovolatelé netvrdili a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).

Námitky dovolatelů lze podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 86, věty druhé, obch. zák. platí, společníci ručí za závazky veřejné obchodní společnosti veškerým svým majetkem společně a nerozdílně.

Podle § 303 obch. zák. platí, že kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se dlužníkovým ručitelem.

Podle § 546 obč. zák. lze dohodou účastníků zajistit pohledávku ručením. Ručení vzniká písemným prohlášením, jímž ručitel bere na sebe vůči věřiteli povinnost, že pohledávku uspokojí, jestliže ji neuspokojí dlužník.

Podle § 451 obč. zák. platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).

Podle § 454 obč. zák. se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.

Zásadní právní pochybení odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) spočívá v tom, že žalobní nárok žalobců jako věřitelů po žalovaných jako ručitelích posuzoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, tedy shodně jako nárok, který vznikl žalobcům proti dlužníku (D. v. o. s.). Skutečnost, že ručitel se zavazuje věřiteli, že uspokojí jeho pohledávku za dlužníkem, jestliže ji neuspokojí dlužník, neznamená, že ručitelský závazek je totožný (identický) se závazkem dlužníka a že tutéž pohledávku v té podobě, kterou má věřitel vůči dlužníku, uplatňuje i vůči ručiteli. Obě pohledávky se liší důvodem svého vzniku i splatností. Ručitelský závazek, na rozdíl od závazku dlužníka, vzniká prohlášením ručitele nebo ze zákona (§ 546 obč. zák., §§ 86 a 303 obch. zák.) a je splatný později (s výjimkami uvedenými v ustanovení § 306 odst. 1, druhé větě, obch. zák.) až poté, kdy dlužník nesplní svůj dluh ani na výzvu věřitele. Rozdílnost závazků ručitele a dlužníka vyplývá též z toho, že ručitelský závazek je ve vztahu k závazku dlužníka akcesorický a subsidiární a že se nejedná o závazky solidárního charakteru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 1967, sp. zn. 4 Cz 78/67, uveřejněný pod číslem 2/1968 Sbírky rozhodnutí a oznámení soudů ČSSR). V řešené věci tudíž nárok žalobců (věřitelů) proti žalovaným (ručitelům) není nárokem z bezdůvodného obohacení, nýbrž nárokem ze zákonného ručení žalovaných za závazky veřejné obchodní společnosti (§ 86 obch. zák.). Tento závěr má zásadní význam též pro posouzení otázky promlčení žalobního nároku, jak bude vysvětleno níže.

Akcesorická a subsidiární povaha ručitelského závazku ve vztahu k závazku hlavnímu (závazku dlužníka vůči věřiteli) je určující rovněž v řešení otázky, zda ručení žalovaných za závazek dlužníka se řídí občanským nebo obchodním zákoníkem. Zásada, že práva a povinnosti ze zajištění plnění závazků v závazkových vztazích jsou podřízeny režimu téhož kodexu, kterým se řídí hlavní závazkový vztah, je vyjádřena výslovně v ustanovení § 261 odst. 4 obch. zák., podle kterého touto částí zákona se řídí i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích, jež se řídí touto částí zákona podle předchozích odstavců (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v P. ze dne 23. listopadu 1998, sp. zn. 5 Cmo 625/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 3, ročník 1999, str. 161). V dané věci žalobci nevystupovali jako podnikatelé a rovněž nešlo o závazkový vztah uvedený v ustanovení § 261 odst. 3 obch. zák., který by se řídil obchodním zákoníkem. Podléhal-li závazkový vztah z bezdůvodného obohacení vzniklý mezi žalobci a dlužníkem (společností) režimu občanského zákoníku, řídí se i ručení žalovaných za závazek dlužníka (společnosti) ustanoveními občanského zákoníku (§ 546 a násl. obč. zák.). Skutečnosti, zda jde o smluvní či zákonné ručení, resp. že vznik zákonného ručení společníků veřejné obchodní společnosti za závazky společnosti upravuje obchodní zákoník, jsou bez významu, neboť na nich uplatnění režimu toho kterého kodexu obchodní ani občanský zákoník nezakládají.

Řídí-li se právo žalobců na plnění proti žalovaným občanským zákoníkem, pak je třeba v otázce promlčení tohoto práva rovněž aplikovat příslušná ustanovení občanského zákoníku. Protože u tohoto práva občanský zákoník nestanoví zvláštní promlčecí dobu ani zvláštní okamžik, od kdy počíná běžet, platí podle ustanovení § 101 obč. zák. tříletá promlčecí doba a běží ode dne, kdy právo žalobců proti žalovaným ručitelům mohlo být vykonáno poprvé.

Posuzoval-li odvolací soud žalobní nárok žalobců jako věřitelů po žalovaných jako ručitelích jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, ačkoli na straně žalovaných o žádný ze způsobů bezdůvodného obohacení nešlo, a v otázce promlčení práva žalobců aplikoval příslušná ustanovení obchodního zákoníku, lze uzavřít, že jeho právní posouzení je nesprávné a že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v souzené věci naplněn.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí částečně i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 8. dubna 2008

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senát