32 Cdo 2626/2009
Datum rozhodnutí: 18.05.2011
Dotčené předpisy: § 107 odst. 1 obč. zák., § 451 obč. zák., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.







32

Cdo 2626/2009


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce
J. S.
, zastoupeného JUDr. Jiřím Oulíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Salvátorská 8, PSČ 110 00
,
proti žalovanému
Ing. K. K.
, zastoupenému JUDr. Ivanem Hanovským, advokátem, se sídlem v Praze 4, V Lískách 1782, PSČ 142 00, o zaplacení částky 1,520.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 210/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2009, č. j. 13 Co 500/2008-94, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2009, č. j. 13 Co 500/2008-94,
se zrušuje
a věc
se vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 31. ledna 2008, č. j. 43 C 210/2006-47, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu o zaplacení částky 1,520.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši a z částek uvedených ve výroku a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní závěr, že smlouva uzavřená účastníky 11. prosince 1996 a označená jako smlouva o tichém společenství (dále též jen smlouva ), není smlouvou o tichém společenství podle ustanovení § 673 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ). Ačkoli mají ustanovení § 673 a násl. obch. zák. s ohledem na ustanovení § 263 obch. zák. (v rozhodném znění, tedy ve znění k 11. prosinci 1996), dispozitivní povahu, musí smluvní vztah splňovat alespoň základní znaky, které pro tu kterou smlouvu stanoví zákon. Pojmovým znakem smlouvy o tichém společenství je to, že smlouva musí být uzavřena mezi tichým společníkem na straně jedné a podnikatelem ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 obch. zák. na straně druhé. V daném případě tomu tak nebylo, neboť žalovaný nebyl podnikatelem, nýbrž společníkem společnosti HENAKO, spol. s r. o. (dále jen společnost ). Vzhledem k tomu, že nešlo o smlouvu mezi podnikateli uzavřenou při jejich podnikatelské činnosti a nebylo výslovně písemně sjednáno, že se závazkový právní vztah vyplývající z této smlouvy bude řídit obchodním zákoníkem, jde o nepojmenovanou smlouvu podle ustanovení § 51 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ).

Ze smlouvy o převodu obchodního podílu uzavřené 9. prosince 1996 mezi Ing. P. N. a Ing. P. H. jako prodávajícími a žalovaným jako kupujícím, ze smlouvy o tichém společenství , z dokladů o předání peněz v hotovosti žalobcem jednateli společnosti a z příkazů k bezhotovostním převodům vzal odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, za prokázané, že žalobce na základě smlouvy poskytl žalovanému příspěvek ve výši 20.000,- Kč na úhradu části jeho vkladu do společnosti a plnil za žalovaného jeho závazek vůči společnosti ve výši 1,500.000,- Kč. V souladu s ujednáním obsaženým v bodech 8 a 9 byla smlouva zrušena okamžikem, kdy došlo k převodu obchodního podílu žalovaného ve společnosti na třetí subjekt (14. května 2003), tím byla ukončena účast žalovaného ve společnosti a žalobci vzniklo právo na vrácení plnění ze zrušené smlouvy. V důsledku zániku smlouvy jejím zrušením, když podmínky zrušení byly ve smlouvě dohodnuty, nabyl majetkový prospěch žalovaného získaný tím, že žalobce za něj plnil to, co měl po právu plnit sám, charakteru bezdůvodného obohacení, neboť se stal plněním z právního důvodu, který odpadl podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák., a žalobci vzniklo právo na jeho vydání. S ohledem na to, že se jednalo o závazkový vztah podle ustanovení § 51 obč. zák., posuzuje se též bezdůvodné obohacení podle příslušných ustanovení občanského zákoníku, stejně tak jako vznesená námitka promlčení. Lhůta k vydání bezdůvodného obohacení počala běžet okamžikem prodeje obchodního podílu žalovaným, tedy 14. květnem 2003. Ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. upravuje pro případ bezdůvodného obohacení tzv. subjektivní promlčecí dobu. Tvrdil-li žalobce, že se o převodu obchodního podílu žalovaného dozvěděl od svého právního zástupce až před zasláním poslední předžalobní výzvy k úhradě dluhu a následným podáním žaloby, není tato okolnost rozhodná. S ohledem na zásadu materiální publicity odvolací soud dovodil, že žalobce se dozvěděl o této skutečnosti, resp. měl možnost se o ní dozvědět při zachování elementární míry opatrnosti, nejpozději v okamžiku, kdy byla tato skutečnost zapsána do veřejně přístupného obchodního rejstříku, tedy dne 22. října 2003. Od tohoto data počala nejpozději běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. Byla-li žaloba podána 11. května 2006, je námitka promlčení vznesená žalovaným důvodná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ).

Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož se dozvěděl o skutečnosti, na základě které začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák., nejpozději okamžikem zápisu této skutečnosti do obchodního rejstříku. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudků ze dne 26. září 2002, sp. zn. 33 Odo 877/2001, ze dne 29. října 2002, sp. zn. 33 Odo 702/2002 a ze dne 10. října 2004, sp. zn. 33 Odo 83/2004) je při posuzování otázky, kdy začíná běžet promlčecí doba podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák., rozhodný den, kdy se oprávněný skutečně dozví, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Není přitom rozhodné, že oprávněný měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve, či jestli se o svém právu nedozvěděl vlastním zaviněním nebo se při vynaložení potřebné péče mohl nebo měl o svém právu dozvědět. Provedení určitého zápisu do obchodního rejstříku neznamená, že se skutečně subjektivně dozvěděl o tam zapsaných skutečnostech. Podotýká, že zápis určitých skutečností v obchodním rejstříku chrání důvěru osob jednajících ve víře v uvedený zápis, ale sám o sobě nemá rozhodný význam z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Závěr vyslovený odvolacím soudem by znamenal, že u veškerých osob by platila nevyvratitelná právní domněnka, že se subjektivně a skutečně dozvěděly o všech zápisech obsažených ve veřejně dostupných rejstřících, u nichž platí princip publicity v materiálním smyslu. Důsledky takového výkladu principu publicity v materiálním smyslu by z hlediska ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. byly nedozírné. Proto nestačí právní domněnka dozvědění se, ale je třeba vycházet ze subjektivního a skutečného nabytí vědomosti. Závěr odvolacího soudu, že jakmile byl žalovaný vymazán z obchodního rejstříku, dovolatel se o této skutečnosti vzhledem k zásadě materiální publicity dozvěděl, pomíjí, že subjektivní stránka (nabytí vědomosti) musí být skutečně naplněna. Tento závěr je rovněž v rozporu s uvedenými rozhodnutími dovolacího soudu, podle nichž při posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí doby není rozhodující, jestli se o skutečnosti zakládající vznik práva na vydání bezdůvodného obohacení nedozvěděl vlastním zaviněním, ani jestli se o ní dozvědět při vynaložení potřebné péče mohl nebo měl dozvědět. Okolnost, že dovolatel se o skutečnostech rozhodných pro vrácení plnění dozvěděl až v březnu roku 2006, vyplývá z listinných důkazů, jež v průběhu řízení předložil. Toto tvrzení žalovaný nezpochybnil.

Dovolatel zdůrazňuje, že rejstříkové soudy provádějí výmaz celého zápisu společníka i při změnách jednotlivých údajů týkajících se této osoby. Skutečnost, že žalovaný převedl celý svůj obchodní podíl ve společnosti na třetí osobu vyplynula a dovolatel se o ní subjektivně dozvěděl až na základě nahlédnutí jeho právního zástupce do sbírky listin vedené rejstříkových soudem.

Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že v případě, kdy je zákonné právo oprávněného na vrácení plnění ze zrušené smlouvy (§ 451 odst. 2 a § 457 obč. zák.) zároveň sjednáno účastníky přímo ve smlouvě jako právo na vrácení plnění pro případ zrušení smlouvy, jde o dva právní tituly a žalobou uplatněné právo na vrácení plnění ze zrušené smlouvy nemůže být posouzeno jako promlčené, jestliže není promlčeno alespoň na základě jednoho ze zmíněných právních titulů. Podle ustanovení § 101 obč. zák. není právo na vrácení plnění dohodnuté ve smlouvě pro případ jejího zrušení promlčeno.

Dovolatel rovněž podotýká, že námitka promlčení vznesená žalovaným se netýkala plynutí doby od zrušení smlouvy, nýbrž uplynutí lhůty tří let ke splacení půjčky dohodnuté v bodě 2 smlouvy.

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným podle písmene c), neboť odvolací soud posoudil námitku promlčení vznesenou žalovaným v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Podle ustanovení § 107 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odstavec 2).

Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož dvouletá subjektivní promlčecí doba pro vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. počala běžet nejpozději v okamžiku, kdy rozhodná skutečnost byla zapsána do obchodního rejstříku, tedy dne 22. října 2003.

Otázkou počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. pro vydání bezdůvodného obohacení se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval a dovodil, že pro posouzení počátku běhu této doby je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, přičemž není podstatné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod číslem 6, ročník 2008, dále dovolatelem zmíněné rozsudky ze dne 26. září 2002, sp. zn. 33 Odo 877/2001, ze dne 29. října 2002, sp. zn. 33 Odo 702/2002 a ze dne 20. října 2004, sp. zn. 33 Odo 83/2004, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Touto vědomostí se rozumí znalost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98). Ke stejnému závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku, vydaném po rozhodnutí odvolacího soudu, ze dne 15. června 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008, 21 Cdo 3434/2008, v němž uzavřel, že při posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí doby je nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoli tedy jen předpokládané vědomosti oprávněného o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal; touto vědomostí ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit.

V projednávané věci však odvolací soud skutečné nabytí vědomosti dovolatelem nezkoumal, neboť závěr o počátku běhu promlčecí doby založil na okolnosti, že dovolatel se o tom, že žalovaný přestal být společníkem společnosti HENAKO, spol. s r. o. dozvěděl, resp. měl možnost se o ní dozvědět, nejpozději v okamžiku, kdy tato skutečnost byla zapsána do obchodního rejstříku, tj. 22. října 2003. Odvolací soud pominul, že význam principu materiální publicity vyjádřeného v ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák. (v rozhodném znění) je v tom, že poskytuje ochranu tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 285/96). Z principu materiální publicity však nelze dovodit, jako učinil odvolací soud, že provedením zápisu v obchodním rejstříku se dovolatel o zapsané skutečnosti opravdu dozvěděl, resp. měl možnost se dozvědět. Předpokládaná vědomost nemá vliv na počátek běhu subjektivní promlčecí doby.

Námitku, podle níž bylo-li právo dovolatele na vrácení plnění ze zrušené smlouvy sjednáno ve smlouvě a současně toto právo vyplývá z ustanovení § 451 odst. 2 a § 457 obč. zák., a že jde tedy o dva právní tituly a námitka promlčení tak měla být ve vztahu k titulu založenému smlouvou posouzena podle ustanovení § 101 obč. zák. jako nedůvodná, nepovažuje dovolací soud za opodstatněnou, protože o dva právní tituly k vydání bezdůvodného obohacení nejde. Byla-li v bodě 9 smlouvy uzavřena dohoda o vypořádání bezdůvodného obohacení pro případ zrušení smlouvy, jde o ujednání, jímž jen bylo deklarováno právo na vypořádání bezdůvodného obohacení v případě zrušení smlouvy.

Stejně tak není opodstatněná ani výhrada, podle níž žalovaný vznesl námitku promlčení jen ve vztahu k ujednání pod bodem 2 smlouvy, odvolací soud se jí však zabýval ve vztahu k nároku vyplývajícímu z ustanovení bodu 8 a 9 smlouvy. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 13/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že důvodnost námitky promlčení soud zkoumá ve vztahu k nároku uplatněnému žalobou; není významné, jak účastníci nárok kvalifikovali po právní stránce a z jakých právních důvodů byla námitka promlčení vznesena. Právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku je výhradně věcí soudu a není rozhodné, jak tvrzené skutečnosti kvalifikuje účastník řízení. Dospěje-li soud k závěru, že skutková zjištění učiněná v řízení lze subsumovat pod jinou hypotézu právní normy, než tu, jejíhož naplnění se dovolává účastník řízení, je povinen prověřit důvodnost takovým účastníkem vznesené námitky promlčení i z pohledu těchto závěrů. To znamená, že důvodnost uplatněné námitky promlčení soud zkoumá ve vztahu k žalobním tvrzením, případně ve vazbě na zjištěný skutkový stav věci (v rozsahu, v němž skutková zjištění opodstatňují přiznání nároku - lhostejno z jakého titulu).

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 18. května 2011


JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu