32 Cdo 2622/2008
Datum rozhodnutí: 22.04.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.







32 Cdo 2622/2008


U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně
Českomoravská investiční a.s.
, se sídlem v Brně, Bartošova 1833/6, PSČ 602 00, IČ 49969854, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem se sídlem v Ostravě-Mariánských Horách, ul. 28. října 219/438, PSČ 709 00, proti žalovaným
1)

TOBA TRADE s.r.o.
, se sídlem v Ostravě-Radvanicích, Ludvíkova 1351/16, PSČ 716 00, IČ 26860414, zastoupené JUDr. Světlanou Vargovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Musorgského 14, PSČ 702 00 a
2)

Správa železniční dopravní cesty, státní organizace
, se sídlem v Praze 1, Novém Městě, Dlážděná 1003/7, PSČ 110 00, IČ 70994234, o určení neplatnosti kupních smluv a určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 6/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. března 2008, č. j. 15 Co 35/2008-326, takto:


I. Dovolání
se odmítá.

II. Žalobkyně
je povinna
zaplatit žalované 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, k rukám zástupkyně žalované 1) JUDr. Světlany Vargové do tří dnů od právní moci usnesení.

III. Ve vztahu žalobkyně a žalované 2)
nemá
žádný z účastníků
právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. června 2007, č. j. 8 C 6/2007-262, kterým byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti smluv o převodu nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 79 vedeném pro obec a katastrální území Horažďovice, na listu vlastnictví č. 9703 vedeném pro obec a katastrální území Klatovy a na listu vlastnictví č. 190 vedeném pro obec a katastrální území Pačejov, blíže označených v rozsudku, uzavřených mezi první a druhou žalovanou, a určení, že vlastníkem uvedených nemovitostí je Česká republika s právem hospodaření s majetkem pro druhou žalovanou, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), jelikož ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další souvisící zákony), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z vylíčení v dovolání uplatněného dovolacího důvodu (jehož doplněním ze dne 7. července 2009 a 1. listopadu 2009 se dovolací soud nemohl s ohledem na ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř. zabývat) je zřejmé, že dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky možnosti přímé aplikace komunitárního práva Evropské unie, a to článků 87 až 89 Smlouvy o založení Evropských společenství, a posouzení dopadu ustanovení § 38a zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění pozdějších předpisů, ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích a zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, na prodej majetku státu uvedeného pod bodem 3 přílohy zákona č. 266/1994 Sb., tvrdíc, že odvolací soud příslušná ustanovení těchto norem při právním posouzení věci neaplikoval, ač tak učinit měl, popř. je vyložil chybně, a dospěl tak k nesprávnému závěru, že na požadovaném určení nemá žalobkyně naléhavý právní zájem. S ohledem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/2001 [dále jen R 9/2001 (jakož i dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu v dovolání zmíněných)], je podle ní nesprávný právní názor odvolacího soudu, že jí nemůže svědčit naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože i v případě procesního úspěchu by se nemohla stát účastnicí nového výběrového řízení. Podle jejího přesvědčení došlo uzavřením kupní smlouvy k porušení předpisů upravujících veřejnou podporu (čl. 87 odst. 1 Smlouvy o založení Evropských společenství) a žádá proto, aby dovolací soud zahájil u Evropského soudního dvora řízení o předběžné otázce, spočívající v možnosti přímé aplikace komunitárních předpisů. Tím, že se odvolací soud omezil jen na posouzení otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a odmítl se zabývat právním posouzením okolností, za nichž byl majetek státu prodáván, jí odepřel spravedlnost, což musí být jako akt soudcovské libovůle považováno za protiprávní a protiústavní postup.

Takto vymezený dovolací důvod však zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (a tím i přípustnost dovolání) nemůže založit.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soud dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Je nutno předeslat, že platnost kupních smluv uzavřených na základě stejného výběrového řízení byla opakovaně předmětem soudních sporů s totožným okruhem účastníků, jež dospěly do fáze dovolacího řízení. Právní otázky vymezené dovoláním byly tedy již opětovně (a vždy shodně) dovolacím soudem vyřešeny (naposled v usnesení ze dne 23. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1317/2008) a ani v této věci nemá dovolací soud důvod se od závěrů svých předchozích rozhodnutí odchýlit.

Právní závěr, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť určením, že smlouva je neplatná, by se její právní postavení nezměnilo, ani není splněna podmínka, že bez tohoto určení by se její právní postavení stalo nejistým, neboť jí žádné vynutitelné právo nesvědčí, a že nemovitosti nebyly převáděny za podmínek zákona č. 219/2000 Sb., ale na základě rozhodnutí vlády ČR ze dne 19. července 2006, č. 870, jímž byly vyňaty z režimu zákona č. 92/1991 Sb., na němž odvolací soud své rozhodnutí založil, je v souladu s hmotným právem i s rozhodovací praxí soudů.

Otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení odvolací soud posuzoval na základě skutkových zjištění, podle nichž výběr kupujícího nebyl obchodní veřejnou soutěží upravenou v § 281 a následujících ustanoveních obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), ani jinou soutěží s pravidly upravenými právními předpisy. Bylo tedy pouze na společnosti, která výběr realizovala, jakým postupem určí subjekt splňující žalovanou 2) stanovená kritéria, s nímž žalovaná 2) uzavře kupní smlouvy. Vyhověla-li žalovaná 1) těmto kritériím, nemůže žalobkyně výběr zpochybňovat, zejména pokud sama požadavky nesplnila. Nepřípadný je proto její odkaz na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozhodnutí R 9/2001, řešícím situaci, kdy nabídkové řízení, z něhož vzešly smlouvy, jejichž platnost byla zpochybněna, bylo upraveno zákonem, takže nesplnění zákonných podmínek určujících jeho průběh vedlo k neplatnosti smluv uzavřených na základě jeho výsledků.

Soulad rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaných v předchozí době s ústavním pořádkem se stal předmětem přezkumu Ústavním soudem již v případě usnesení ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 28 Cdo 913/2008, jímž Nejvyšší soud v obdobné (skutkově shodné) věci mezi stejnými účastníky dovolání žalobkyně odmítl s poukazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR z 1. listopadu 2005, Pl. ÚS st. 21/05 (uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb., v částce 166 Sbírky zákonů), podle něhož tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není dána ani naléhavost právního zájmu na podání žaloby o určení . Ústavní stížnost dovolatelky proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením ze dne 7. června 2009, sp. zn. III. ÚS 1817/2008, v němž Ústavní soud dospěl k názoru, že porušení vlastnického práva v daném případě vůbec v úvahu nepřipadá, a uzavřel, že je-li ustanovením čl. 11 Listiny základních práv a svobod chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, včetně situace, kdy právnická či fyzická osoba má stran určitého majetku tzv. legitimní očekávání. Stěžovatelka (tj. žalobkyně) však nejen že v ústavní stížnosti netvrdí, že by byla vlastnicí předmětných nemovitostí, ale dokonce ani, že by na ně měla nárok; naopak tvrdí (a v řízení před obecnými soudy se domáhala určení), že vlastníkem předmětného majetku je osoba od ní odlišná . Na závěry uvedeného rozhodnutí lze i nyní odkázat.

Argumentace dovolatelky podle článku 87 až 89 (zejména pak článku 87 odst. 1) Smlouvy o založení Evropských společenství o možné veřejné podpoře se zcela míjí se zjištěným skutkovým stavem. Bylo-li provedeným dokazováním zjištěno, že nemovitosti měly být prodány předem neurčenému subjektu za částku nejméně ve výši obecné ceny určené znaleckými posudky, nelze o veřejné podpoře uvažovat. Z toho vyplývá i nedůvodnost návrhu na předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k řízení o předběžné otázce.

Ani dovolací důvod, v němž dovolatelka tvrdí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyla-li žaloba projednána věcně, přípustnost dovolání nezakládá. Nelze totiž v případě dovolání podaného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Není však vadou řízení, jestliže odvolací soud žalobu věcně neprojednal, protože zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není [§ 80 písm. c) o. s. ř.], pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, nepřichází v úvahu její přezkoumání po stránce věcné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, číslo 21).

Pro úplnost lze dodat, že nemá-li žalobkyně naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy, jíž byl převeden majetek České republiky, nemůže jej mít ani na určení vlastnictví České republiky k tomuto majetku.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř, protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalované 1) náklady řízení, sestávající z odměny advokátky za zastoupení v řízení v jednom stupni (dovolací řízení), v němž zástupkyně žalované 1) učinila jediný úkon, a to vyjádření k dovolání, v němž žalovaná 1) navrhla dovolání odmítnout, určené podle ustanovení § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006 částkou 10.000,- Kč (předmětem řízení bylo jednak určení neplatnosti kupní smlouvy, jednak určení vlastnictví státu k jejímu předmětu), z paušální náhrady ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, a z náhrady 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč, celkem tedy částku ve výši 12.360,- Kč. Protože podle obsahu spisu žalované 2) náklady dovolacího řízení nevznikly, bylo rozhodnuto, že ve vztahu žalobkyně a žalované 2) nemá žádná z nich právo na jejich náhradu.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat

výkonu rozhodnutí.


V Brně dne 22. dubna 2010


JUDr. Miroslav G a l l u s

předseda senátu