32 Cdo 2618/2015
Datum rozhodnutí: 30.11.2015
Dotčené předpisy: § 84 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 85 odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, čl. 6 odst. 1 Nařízení (ES) č. 44/2001



32 Cdo 2618/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně NLB Factoring, a. s. v likvidaci , se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Gorkého 3037/2, identifikační číslo osoby 47 67 78 81, zastoupené Mgr. Markem Indrou, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, proti žalovaným 1) DETRANGE Stock a. s. , se sídlem v Praze 1, Petrská 1426/1, identifikační číslo osoby 24 14 28 24 a 2) Tarling Financial Consulting Limited , se sídlem v Londýně, Ascot House, 2 Woodberry Grove, N12 0FB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 05939982, zastoupené JUDr. Liborem Konečným, advokátem se sídlem v Brně, Ptašínského 307/4, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 113/2014, o dovolání žalované 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2015, č. j. 64 Co 436/2014-82, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 25. září 2014, č. j. 42 C 113/2014-59, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl námitku místní nepříslušnosti vyslovenou žalovanou 1) [výrok I.] a zamítl námitku místní nepříslušnosti vyslovenou žalovanou 2) [výrok II.].
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že předmětem řízení je určení vlastnického práva k pohledávce, která byla smlouvou o postoupení pohledávky postoupena žalobkyní žalované 1), vlastnické právo k pohledávce uplatňuje též žalovaná 2). Je proto účelné a hospodárné, aby soudy rozhodly o žalobě proti oběma žalovaným ve společném řízení v souladu s čl. 6 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen nařízení Brusel I ), aby se zabránilo případným protichůdným rozhodnutím v oddělených řízeních.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné, navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou, stejně jako níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).
Dovolatelka předně namítá, že žalovaná 1) není ve věci pasivně legitimovaná a na základě tohoto tvrzení má za to, že nelze uplatnit čl. 6 odst. 1 nařízení Brusel I, k čemuž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 589/2004 (jde o usnesení ze dne 10. května 2005). Tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání, poněvadž na řešení předkládané otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud se otázkou věcné legitimace žalovaných nezabýval, stran této otázky neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení.
Přípustnost dovolání nezakládají ani otázky zda je postupitel věcně pasivně legitimován v žalobě na určení vlastnického práva k pohledávce za situace, kdy předmětnou pohledávku již postoupil na jiného, a tudíž k ní vlastnické právo pozbyl a zda lze v případě, že postupitel jako ústřední žalovaný od počátku věcně pasivně legitimován není, aplikovat při určování místní příslušnosti soudu čl. 6 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 , které by měly být podle názoru dovolatelky předmětem dovolacího přezkumu, protože rovněž tyto otázky odvolací soud neřešil, když své rozhodnutí založil na posouzení souvislosti uplatněných nároků. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud dopustil procesní obstrukce, čímž se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2012, sp. zn. 21 Nd 299/2012 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 13/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka vady řízení relevantní, neboť podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatelkou tvrzené předpoklady přípustnosti nejsou dány.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, když nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. listopadu 2015
JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu