32 Cdo 2591/2007
Datum rozhodnutí: 22.10.2008
Dotčené předpisy: § 340 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb., § 345 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb., § 351 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb., § 458 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




32 Cdo 2591/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně P. A. spol. s r. o., nyní F. t. spol. s r. o., zastoupené JUDr. E. Š., advokátkou, proti žalované M. 3. a. s., , zastoupené JUDr. M. J., advokátem, o zaplacení 854.307,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 191/2001, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. srpna 2006, č. j. 8 Cmo 27/2006-170, ve znění opravného usnesení ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 8 Cmo 27/2006-177, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

II. Dovolání žalované se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. června 2004, č.j. 27 Cm 191/2001-91, rozhodl v předmětné věci, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 854.307,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 29. června 2000 do zaplacení a na nákladech řízení k rukám právního zástupce žalobkyně celkem částku 58.433,- Kč (výrok I.) a že žalovaná je povinna zaplatit státu soudní poplatek 34.180,-Kč (výrok II.).

Předmětem řízení je pohledávka ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. prosince 2003, jíž správkyně konkursní podstaty úpadce A. S. s. r. o. postoupila právní předchůdkyni žalobkyně S. C. spol. s r. o. celkovou pohledávku za žalovanou v nominální hodnotě 854.307,- Kč z titulu náhrady za plnění, představující cenu tří automobilů M. B., a to z neúčinného převodu těchto automobilů v období kratším než 6 měsíců před podáním návrhu na prohlášení konkursu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání č. 328/19991 Sb (dále též ZKV ).

Soud prvního stupně shledal žalobu důvodnou vzhledem k odstoupení správkyně konkursní podstaty úpadce od všech tří kupních smluv, uzavřených se žalovanou a se zřetelem k výše cit. ustanovení ZKV, přičemž vyšel z výše cen předmětných vozidel, stanovených znaleckým posudkem, jakož i z prokázané skutečnosti, že žalovaná sjednanou celkovou kupní cenu, splatnou v souladu s ust. § 14 odst. 1 písm. g) ZKV, nezaplatila, a vrácení vozidel již není možné.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem ve znění označeného opravného usnesení, rozhodl, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze se ve výroku I. mění co do přiznaného příslušenství z částky 854.307,- Kč tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni z této částky 8% úrok z prodlení a to ode dne 21. května 2001 do zaplacení a do zbytku vymáhaného úroku z prodlení tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá (písm. a), a ve zbylé části potvrzuje (písm. b). Ve výrocích II. a III. rozhodl odvolací soud o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek a náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud poté, kdy opakoval dokazování výzvou správkyně konkursní podstaty ze dne 23. října 2000, požadující po žalované vydání věcí do konkursní podstaty, zjistil, že součástí této výzvy je odstoupení správkyně konkursní podstaty od kupních smluv o prodeji automobilů podle § 345 obchodního zákoníku (dále též obch. zák. ), protože žalovaná cenu těchto automobilů nezaplatila.

Odvolací soud dospěl k závěru, že správkyně konkursní podstaty od předmětných smluv odstoupila právem v souladu s cit. ustanovením obch. zák. a nic na tom nemění speciální úprava odstoupení podle § 14 odst. 2 ZKV. S ohledem na ustanovení § 351 odst. 1 a 2 obch. zák. a § 451 odst. 2 a § 458 odst. 1 občanského zákoníku (dále též obč. zák. ) uzavřel, že žalovaná je povinna žalobkyni poskytnout peněžitou náhradu za automobily ve výši prokázané hodnoty automobilů, dané závěry znaleckých posudků, přičemž k cenám, uvedeným v kupních smlouvách, které zanikly odstoupením, nelze přihlížet. Co do jistiny tedy posoudil odvolací soud napadený rozsudek jako správný.

Ohledně části, v níž bylo rozhodnuto o příslušenství, vyšel odvolací soud z ustanovení § 340 odst. 2 obch. zák. Jelikož v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dřív, než byla žalované doručena žaloba, změnil odvolací soud výrok rozsudku soudu prvního stupně v části, týkající se úroků z prodlení tak, že je žalobkyni přiznal od 21. května 2001. Výši úroků stanovil na 8% s ohledem na úrokovou sazbu, platnou v době prodlení žalované, jak je odvolacímu soudu z jeho činnosti známa.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.

Žalovaná směřuje dovolání proti všem výrokům a jeho přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) s tím, že napadené rozhodnutí řeší právní otázky v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) a s poukazem na důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), popř. částečně též přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (částečná změna ve výroku I. a) napadeného rozsudku.)

Jako otázku zásadního právního významu, žalovaná označuje otázku kolize ustanovení § 345 obch. zák. a § 14 odst. 4 (původně odst. 2) ZKV. Jde o vztah obecné a zvláštní právní úpravy pro odstoupení od smlouvy a proto podle názoru dovolatelky při speciální úpravě nepřipadá v úvahu aplikace obecného ustanovení o odstoupení od smlouvy.

Při aplikaci § 345 obch. zák. odvolací soud dle názoru dovolatelky pominul, že se žalovaná k prodlení s placením kupních cen na základě uzavřených kupních smluv podle § 340 odst. 2 obch. zák. vůbec nedostala. Žalovaná jako kupující o zaplacení kupních cen nikdy požádána nebyla a tudíž jí ani nebyla poskytnuta lhůta k zaplacení. Kupní ceny se nestaly splatnými a žalovaná se nedostala do prodlení.

Dovolatelka se dále domnívá, že ani prohlášení konkursu, které mělo za následek, že ve smyslu § 14 odst. 1 písm. g) ZKV se považovala dosavadní nesplatná pohledávka úpadce za splatnou, nemohla přivodit obecnou splatnost pohledávky i ve vztahu ke třetím osobám, a vystavit tak žalovanou (bez výzvy k plnění) do prodlení a oprávnit tak správkyni konkursní podstaty k odstoupení od kupních smluv (pro neplacení kupních cen). I v tomto ohledu jde o otázku zásadního právního významu.

Dovolatelka má za to, že k platnému odstoupení od kupních smluv v daném případě nemohlo dojít ani v režimu ustanovení § 346 odst. 1 ve vazbě na ustanovení § 345 odst. 3 obch. zák., neboť tento režim předpokládá marné uplynutí dodatečně poskytnuté přiměřené lhůty k plnění, k čemuž v tomto případě nedošlo.

Podle názoru dovolatelky lze proto shrnout, že k odstoupení od kupních smluv v tomto případě nedošlo.

I kdyby však k takovému odstoupení ze strany správkyně konkursní podstaty došlo, bylo možné je vztáhnout k celkovým smluveným kupním cenám 645.000,- Kč, nikoliv však k celkové ceně 854.307,- Kč, k níž dospěl znalec jak dovodil odvolací soud neboť by došlo k bezdůvodnému obohacení na straně prodávajícího v částce 209.307,- Kč. Dovolatelka je toho názoru, že musí platit pravidlo, že pokud dojde k odstoupení od platné smlouvy, na jejímž základě si strany již poskytly vzájemná plnění, avšak vrácení plnění ve smyslu § 351 odst. 2 obch. zák. jednou ze stran již není možné, je pro určení výše peněžité náhrady ve smyslu § 458 odst. 1 obč. zák. rozhodující není-li mezi stranami smluveno něco jiného cena plnění, která byla mezi stranami ve smlouvě dohodnuta.

Dovolatelka dále vznáší výhrady i co do aplikace § 19 ZKV. Správkyně konkursní podstaty měla postupovat podle § 19 odst. 1 ZKV, neboť věděla o pochybnosti o zápisu předmětně zdánlivé pohledávky do soupisu podstaty a soud měl uložit žalované, aby podal žalobu proti správkyni podle odst. 2 cit. ustanovení v určené lhůtě. Správkyně konkursní podstaty tudíž nebyla oprávněna ve smyslu § 19 odst. 3 ZKV s předmětně zdánlivou pohledávkou nakládat. Pokud správkyně přesto s pohledávkou nakládala, šlo o právní úkon podle § 39 obč. zák. absolutně neplatný. Zdánlivá pohledávka nebyla ani platně postoupena, takže se majitelem pohledávky následně nestala ani žalobkyně. Tudíž žalobkyně není ve sporu věcně legitimována.

Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně podala dovolání výslovně do výroku I. písm. a) rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně co do přiznaného příslušenství.

Přípustnost dovolání dovozuje žalobkyně z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dovolací důvod spatřuje v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).

Žalobkyně uvádí, že uplatnila též nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Ze strany soudu prvního stupně jako soudu nalézacího se však žalobkyni nedostalo poučení podle § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. s upozorněním na důkazní nedostatek ve vztahu k nárokovanému příslušenství pohledávky. Počátek běhu prodlení soudy posoudily rozdílně, odvolací soud od doručení výzvy k placení (tj. od doručení žaloby) a proto zákonnou povinností odvolacího soudu bylo podle § 213b odst. 1 a § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. poučit žalobkyni o úmyslu soudu jinak posoudit počátek prodlení a vyzvat k předložení důkazů k této otázce. Přitom se na souzenou věc podle názoru žalobkyně vztahuje výluka, umožňující doplnění dokazování i v systému neúplné apelace před odvolacím soudem podle § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. Teprve po poučení žalobkyně a její reakci (ve smyslu § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř.) mohl odvolací soud posoudit, zda doplnit dokazování v odvolacím řízení anebo se zřetelem k ust. § 213 odst. 4 vrátit věc soudu prvního stupně. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud měl postupovat podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně co do posouzení příslušenství je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné.

Žalobkyně jako dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve výroku I. písm. a) a v souvisejícím výroku III. o nákladech řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalované žalobkyně popírá přípustnost podaného dovolání, neboť žádnou otázku zásadního právního významu žalovaná neotevřela.

Žalobkyně je toho názoru, že záleželo na volbě správkyně konkursní podstaty, zda odstoupí od smlouvy podle § 345 obch. zák. anebo podle § 14 odst. 2 (nyní odst. 4) ZKV a tudíž o žádnou kolizi nejde. Pro souzenou věc nemá případná kolize žádný význam.

Výklad žalované, týkající se § 14 odst. 1 písm. g) ZKV, že nastálá splatnost pohledávek v důsledku prohlášení konkursu nemá účinky vůči třetím osobám, žalobkyně odmítá jako nesprávný a odporující stávající judikatuře. Nejde proto o otázku zásadního právního významu.

Pokud žalovaná tvrdí, že odstoupení správkyně konkursní podstaty od kupních smluv bylo neplatné, protože nebylo ve smyslu § 345 odst. 1 obch. zák. vykonáno bez zbytečného odkladu (do 14 dnů), nýbrž opožděně po uplynutí čtyř měsíců, poukazuje žalobkyně na to, že ust. § 14 odst. 2 ZKV žádnou lhůtu nezná. Ani v tomto ohledu nejde o otázku zásadního právního významu.

Napadá-li žalovaná určení výše peněžité náhrady, považuje to žalobkyně za účelové. Žalovaná byla povinna primárně vrátit ve smyslu § 351 odst. 2 obch. zák. vozidla, což již nebylo možné a proto ji stíhala povinnost náhrady v penězích podle § 458 odst. 1 věty druhé obč. zák. Oba soudy posoudily výši náhrady na základě znaleckého posudku jako obvyklou cenu, což je v souladu i s judikaturou (rozsudek Nejvyššího soudu z 19. března 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2002). O otázku zásadního právního významu nejde.

Žalobkyně konečně odmítá též námitku absence její aktivní věcné legitimace. Vznikly-li pochybnosti o existenci předmětné pohledávky a o jejím zápisu do soupisu konkursní podstaty ze strany žalované, pak žalovanou nelze mít za osobu, uplatňující nárok na pohledávku. Tou by mohla být podle názoru žalobkyně pouze třetí osoba, která by pak byla legitimována k podání vylučovací žaloby dle § 19 odst. 2 ZKV. Žalobkyně zde poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu z 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 734/2006 judikující, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty, musí prokázat nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí. Jde-li o vyloučení pohledávky, nemá takové právo úpadcův dlužník.

Žalobkyně odmítá i námitku žalované, že postupní smlouvy jsou absolutně neplatné. Správkyně konkursní podstaty nebyla při cesi omezena ustanovením § 19 odst. 3 ZKV, které na souzenou věc vůbec nedopadá.

Žalobkyně uzavírá, že dovolání žalované je namístě jako nepřípustné odmítnout.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se nejprve zabýval dovoláním žalobkyně a konstatoval, že dovolání splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.) a že je v podaném rozsahu do výroku I. a) rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, jelikož směřuje do té části výroku, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Jako dovolací důvod uplatnila žalobkyně, že řízení je v této části co do rozhodnutí o úroku z prodlení jako příslušenství pohledávky postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Tuto vadu spatřuje v tom, že se jí nedostalo poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby předložila důkazy k okamžiku počátku běhu prodlení, nikoliv ve vztahu k okamžiku prohlášení konkursu, nýbrž k okamžiku doručení výzvy věřitele (žalobkyně) dlužníkovi (žalované).

Tato námitka žalobkyně není opodstatněná.

Odvolací soud stanovil počátek prodlení v návaznosti na ustanovení § 340 odst. 2 obch. zák. tak, že nebylo-li prokázáno, že žalobkyně žalovanou o plnění požádala, resp. ji vyzvala k plnění, pak počátek prodlení a tudíž vznik nároku na úrok z prodlení určil ode dne 21. 5. 2001, tj. na okamžik doručení žaloby. K tak jednoznačnému skutkovému stavu ani nebylo třeba provádět další dokazování, popř. k tomu zavazovat soud prvního stupně.

Rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru odůvodněné a tudíž ani v tomto ohledu námitka žalobkyně není oprávněná.

Ke skutkové otázce výzvy k plnění nebylo třeba, aby nalézací soud prováděl poučení podle § 118 odst. 2 a 3 o. s. ř., posun počátku běhu promlčení doby odvolacím soudem nebyl jiným právním posouzením této otázky a žalobkyně ani v odvolacím řízení učinění výzvy k plnění vůči žalovanému netvrdí a žádný důkaz k tomu neuvádí, takže její námitka ani v tomto smyslu neobstojí. Vytýkaný nedostatek poučení vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl, když naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. neshledal (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).

Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním žalované, které rovněž splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání je však z větší části objektivně a z menší části subjektivně nepřípustné (dovoláním lze podle § 236 odst. 1 o. s. ř. napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští).

Co do přiznané jistiny v částce 854.307,- Kč je rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. b) rozhodnutím potvrzujícím a v tomto rozsahu by proto mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) [a tak tomu v dané věci není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Této přípustnosti dovolání se žalovaný výslovně dovolává s odkazem na rozpor s hmotným právem u uváděných jednotlivých otázek, které pokládá za otázky zásadního právního významu a u nichž uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).

Otázku tvrzené kolize obecné úpravy (§ 345 obch. zák.) a zvláštní úpravy (§ 14 odst. 4 ZKV původně § 14 odst. 2 ZKV) odstoupení od smlouvy dovolací soud v daném případě nepokládá za otázku zásadního právního významu, resp. otázku řešenou odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem.

Zásadně má sice zvláštní právní úprava přednost před právní úpravou obecnou (poměr generality a speciality), pro řešení v dané věci je však rozhodné, že podle § 14 odst. 4 ZKV nebylo možné od smlouvy odstoupit, pokud již jedna strana plnila, a tak tomu v posuzovaném případě bylo. Toto ustanovení tedy není v tomto případě aplikovatelné a věc nutno posoudit podle obecného ustanovení § 345 obch. zák. o odstoupení od smlouvy.

Tuto otázku řešil odvolací soud správně, neboť správkyně konkursní podstaty ve výzvě z 23. října 2000 odstoupila od kupních smluv, výslovně podle ustanovení § 345 obch. zák, a splnění podmínek pro odstoupení podle cit. ustanovení odvolací soud shledal.

Názor dovolatelky, že k odstoupení od kupních smluv v daném případě nedošlo, není proto správný a odvolací soud v této otázce nerozhodl v rozporu s hmotným právem.

Nelze se ztotožnit ani s názorem dovolatelky, že po odstoupení od smlouvy je nutno vrácení poskytnutého plnění (kupní ceny) vztáhnout jen ke smluvené kupní ceně. Vrácení plnění ve smyslu § 351 odst. 2 obch. zák. ve vazbě na ust. § 458 odst. 1 obč. zák., o vydání bezdůvodného obohacení, představuje peněžní náhradu ve výši, která nemusí vždy přesně odpovídat původně smluvené kupní ceně u věcí, jejichž vrácení již není možné. Rozhodnou je zjištěná skutečná cena věci.

Nelze uznat ani námitku absence aktivní věcné legitimace žalobkyně pro tvrzenou neexistenci předmětné pohledávky, svědčící žalobkyni, a to z důvodu, že nebylo postupováno podle § 19 ZKV, ačkoli tu byly pochybnosti o tom, že pohledávka náleží do podstaty. Námitka žalované nemíří na procesní situaci, předvídanou v § 19 ZKV, neboť třetí osoba neuplatnila k předmětné pohledávce právo, které by mohlo vylučovat její zařazení do soupisu majetku konkursní podstaty a tudíž procesní postup dle cit. ustanovení. V souvislosti s tím nelze proto ani uvažovat o absolutní neplatnosti smlouvy (smluv) o postoupení pohledávky pro tvrzený rozpor s ust. § 19 odst. 3 ZKV.

Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem a proto v rozsahu potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně, tj. ve výroku I. písm. a) co do jistiny 854.307,- Kč a co do 8% úroku z prodlení ode dne 21. 5. 2001 do zaplacení, dovolání žalované jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. Stejně tak odmítl podle cit. ustanovení dovolání žalované do výroků II. a III. napadeného rozsudku o nákladech řízení, neboť takové dovolání je podle úpravy v občanském soudním řádu od 1. 1. 2001 nepřípustné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soud uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání žalované pak, pokud směřovalo i do té části výroku I. a) rozsudku odvolacího soudu, jíž byla zamítnuta žaloba v rozsahu do zbytku vymáhaného úroku z prodlení, je subjektivně nepřípustné, jelikož v tomto rozsahu bylo rozhodnuto ve prospěch žalované a dovolání tudíž bylo odmítnuto podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. jako podané někým, kdo k podání dovolání není oprávněn.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně jako dovolatelka neměla v řízení úspěch a dovolání žalované bylo jako nepřípustné odmítnuto. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. října 2008

JUDr. František F a l d y n a , CSc

předseda senátu