32 Cdo 2586/2009
Datum rozhodnutí: 14.12.2010
Dotčené předpisy: § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.







32 Cdo 2586/2009



U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně
České republiky - Ministerstva financí,
se sídlem v Praze 1, Letenská 15, identifikační číslo osoby 00 00 69 47, proti žalované
FAMKO, spol. s r. o.,
se sídlem v Brně, Preslova 2, identifikační číslo osoby 00 56 63 49, zastoupené Mgr. Zbyňkem Vančurou, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 23, PSČ 602 00, o žalobě na obnovu řízení podané žalovanou, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 216/2006, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. února 2009, č. j. 1 Cmo 189/2008-102, takto:


Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. února 2009, č. j. 1 Cmo 189/2008-102,
se zrušuje
a věc
se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í:


Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. prosince 2007, č. j. 19 Cm 216/2006-52, ve znění doplňujícího usnesení ze dne l. září 2008, č. j. 19 Cm 216/2006-94, povolil obnovu řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 13/14 Cm 147/2000, i obnovu odvolacího řízení vedeného u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 Cmo 190/2002.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovanou tvrzený důvod obnovy řízení, jímž je rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2006, č. j. 20 Cm 454/95-265, doručený žalované 19. října 1996 , je rozhodnutím, které nemohla ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) bez své viny použít v původním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 13/14 Cm 147/2000, v němž byla rozhodnutím odvolacího soudu zavázána k úhradě dlužné částky ze smlouvy o úvěru uzavřené 28. června 1990 (dále jen první smlouva ), a které pro ni může přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.

S ohledem na dobu doručení uvedeného rozsudku žalované byla žaloba o obnovu řízení (doručená soudu 3. listopadu 2006) podána včas, v tříměsíční lhůtě určené ustanovením § 233 odst. 1 o. s. ř., i tříleté lhůtě podle ustanovení § 233 odst. 2 o. s. ř., když rozsudek odvolacího soudu ve věci, jejíž obnova je navrhována, byl vyhlášen 6. listopadu 2003 (právní moci nabyl 15. prosince 2003).

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobu na obnovu řízení zamítl.

Odvolací soud rekapituloval, že žalovaná opírá žalobu na obnovu řízení o to, že je tu smlouva o úvěru z 29. prosince 1990 (dále též jen druhá smlouva ) uzavřená mezi právními předchůdci účastníků, z níž vyplývá, že dluh z první smlouvy byl uhrazen poskytnutým úvěrem z druhé smlouvy, a to 8. ledna 1991, a k tomuto datu zanikl. O existenci této druhé smlouvy žalovaná nevěděla, neměla ji ve svém držení, byla o ní informována a obdržela ji od bývalého ředitele svého právního předchůdce až v prosinci 2005, přičemž rozsudek Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 13/14 Cm 147/2000 byl vynesen 25. března 2002 a o odvolání proti němu rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. listopadu 2003. Důvod obnovy žalovaná tvrdí v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2006, č. j. 20 Cm 454/95-265, který jí byl doručen 19. září 2006 a kterým byla žaloba na plnění z první smlouvy (tedy ze stejného právního důvodu jako v původním řízení) zamítnuta proto, že soud vycházel ze zjištění, že novým úvěrem poskytnutým podle druhé smlouvy byl uhrazen dluh z první smlouvy. V tomto řízení bylo rozhodnuto o jiné části již splatného dluhu z první smlouvy.

Závěr soudu prvního stupně, podle něhož je právě rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2006, č. j. 20 Cm 454/95-265, důvodem pro obnovu řízení a žaloba na obnovu řízení byla podána včas v tříměsíční lhůtě, považoval za nesprávný.

S odkazem na ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) a § 135 o. s. ř. uzavřel, že skutečným důvodem obnovy řízení je ona nová smlouva o úvěru uzavřená 29. prosince 1990, kterou žalovaná podle výpovědi svědka J. K. od něj obdržela v prosinci roku 2005 a mohla ihned poté podat žalobu na obnovu řízení. Doba, kdy žalovaná druhou smlouvu obdržela, nebyla mezi účastníky ani sporná. Žalovaná předložila druhou smlouvu k důkazu v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 20 Cm 454/95 a neměla důvod vyčkávat, jak toto řízení dopadne, aby teprve poté podala žalobu na obnovu řízení. Tříměsíční lhůta k podání žaloby na obnovu řízení jí proto uplynula v březnu 2006. Podala-li žalobu 3. listopadu 2006, podala ji opožděně.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) [správně písm. a)] o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení § 24l a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatelka namítá, že teprve doručením rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Cm 454/95-265 dne 19. září 2006 se dozvěděla, že tu je rozhodnutí, které bez své viny nemohla použít v původním řízení a které pro ni může přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, neboť skutečnosti zjištěné z obsahu tohoto rozsudku ji přesvědčily o tom, že kdyby měla důkazy předložené v tomto řízení, jež vedly k zamítnutí žaloby proti ní, i v řízení, jehož obnovy se domáhá, vedla by skutková zjištění z nich učiněná rovněž k zamítnutí žaloby v původním řízení. Má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil počátek běhu subjektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení od doby, kdy obdržela druhou smlouvu, zastávaje názor, že důvodem obnovy mohla být pouze tato listina. Tvrdí, že důvodem obnovy pro ni bylo citované rozhodnutí Krajského soudu v Brně, které vycházelo z druhé smlouvy, a nikoliv samotná druhá smlouva. Zdůrazňuje, že v původním řízení soud vyřešil předběžnou otázku platnosti smluv o postoupení pohledávky z první smlouvy tak, že šlo o platné smlouvy. Ve světle druhé smlouvy však Krajský soud v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 20 Cm 454/95 tuto otázku vyřešil opačně, když dovodil, že postoupení neexistentní pohledávky nemůže být platné .

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) a § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 228 odst. 1 o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé: a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v § 205a a § 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a § 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.

Podle zjištění soudů obou stupňů dovolatelka uplatnila jako důvod obnovy řízení rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2006, č. j. 20 Cm 454/95-265, který jí byl doručen 19. září 2006. Soud prvního stupně posuzoval žalobu podle tohoto uplatněného důvodu, odvolací soud však dospěl k jinému závěru, a to že skutečným důvodem obnovy je druhá smlouva, když citovaný rozsudek není ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 135 odst. 1 a 2 o. s. ř. tím rozhodnutím, které by mohlo být důvodem obnovy.

Otázkou, zda soud je vázán uplatněným důvodem obnovy, se Nejvyšší soud již zabýval v usnesení ze dne 30. června 2010, sp. zn. 21 Cdo 1268/2009, v němž dovodil, že žalobu na obnovu řízení lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 228 odst. 1 o. s. ř. Důvod žaloby - důvod obnovy řízení - může být měněn podle ustanovení § 232 odst. 2 o. s. ř. jen po dobu trvání lhůt k žalobě. Uplatněným důvodem žaloby - důvodem obnovy řízení - je soud vázán a nemůže napadené rozhodnutí posuzovat z jiného důvodu, než který byl označen v žalobě nebo který byl uplatněn dodatečně v době, kdy ještě běžela lhůta k žalobě. Neuvede-li ten, kdo podává žalobu na obnovu řízení, v žalobě důvod obnovy řízení nebo označí-li v žalobě za důvod obnovy řízení něco jiného, než co je uvedeno v ustanovení § 228 odst. 1 o. s. ř., jde o takovou vadu žaloby, která brání pokračování v řízení a žalobce je nutno vyzvat k doplnění nebo opravě.

Vycházeje z výše uvedeného shledává Nejvyšší soud závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatelce uplynula lhůta uvedená v ustanovení § 233 odst. 1 o. s. ř. k podání žaloby na obnovu řízení, neboť její počátek byl určen datem, kdy dovolatelka obdržela druhou smlouvu, a žaloba tak byla podána opožděně, nesprávným, v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Jestliže je soud vázán uplatněným důvodem, pak závěr o skutečném důvodu obnovy se projeví nikoliv v úvaze o zachování lhůty k podání žaloby na obnovu řízení, nýbrž až v úvaze o tom, zda dovolatelkou uplatněný důvod obnovy řízení je skutečně oním důvodem, pro který lze obnovu řízení povolit.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 14. prosince 2010

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu