32 Cdo 2576/2015
Datum rozhodnutí: 06.10.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 2576/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně CIUR a.s. , se sídlem v Praze 1, Malé náměstí 142/3, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 40612724, zastoupené Mgr. Martou Janouškovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Malátova 645/18, proti žalovanému J. S. , se sídlem v Praze 4 - Záběhlicích, Severní I 2912/6, PSČ 698 01, identifikační číslo osoby 10135316, zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o zaplacení 871 803 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 270/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2015, č. j. 4 Cmo 74/2014-410, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně podanou žalobou domáhala zaplacení částky 871 803 Kč s příslušenstvím představující doplatek ceny díla bez DPH a DPH z celkové ceny díla zhotoveného P. T. na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi žalovaným jako objednatelem a P. T. jako zhotovitelem. Zhotovitel před podáním žaloby postoupil pohledávku za žalovaným žalobkyni.
Městský soud v Praze rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 13 Cm 270/2004-362, žalobě vyhověl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Žalovaný podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 13 Cm 270/2004-362 (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.
Žalovaný jako objednatel a P. T. jako zhotovitel uzavřeli dne 9. července 2003 smlouvu o dílo č. 101603, jejímž předmětem bylo dodání a montáž vzduchotechnického zařízení v provozovně žalovaného za cenu ve výši 1 362 860 Kč bez DPH. Před zhotovením díla zaplatil žalovaný zálohu ve výši 750 000 Kč. Žalovaná částka představuje doplatek ceny díla bez DPH a DPH z celkové ceny díla a byla žalovanému vyúčtována fakturou č. 1020/2004 ze dne 11. listopadu 2004 splatnou podle čl. V předmětné smlouvy o dílo do 14 dnů ode dne jejího doručení; faktura byla žalovanému doručena 1. prosince 2004. P. T. postoupil pohledávku za žalovaným žalobkyni smlouvou ze dne 12. listopadu 2004, o čemž byl žalovaný informován dopisem z téhož dne.
Podle odvolacího soudu, stejně jako podle soudu prvního stupně, není pochyb o tom, že P. T. vzduchotechnické zařízení skutečně zhotovil a že toto zařízení bylo funkční. Nebylo však možno zjistit, zda dosahovalo požadovaných výkonů, a to vlivem okolností ležících na straně žalovaného, který svým jednáním zmařil možnost přezkoumat výkonnost zhotoveného zařízení. Následky takového jednání jdou proto k tíži žalovaného.
Dílo mělo být podle smlouvy splněno jeho protokolárním předáním objednateli žalovanému, jemuž měla vzniknout povinnost zaplatit zhotoviteli doplatek ceny díla po oboustranně podepsaném protokolu o předání díla. Zhotovitel dopisem ze dne 16. června 2004 vyzval žalovaného k převzetí díla, ke kterému však nedošlo, neboť žalovaný zhotoviteli sdělil, že dílo má nedostatky, pro něž je odmítá převzít. K převzetí díla nedošlo ani později. Sjednané dílo mělo být zhotoveno do 39. týdne roku 2004 a prodlení zhotovitele s dodáním díla bylo podle čl. VIII odst. 1 smlouvy o dílo možno považovat za její podstatné porušení. Přestože žalovaný vytýkal zhotoviteli prodlení s předáním řádně dokončeného díla již 3. února 2005, od smlouvy odstoupil až 31. července 2006. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaný neodstoupil od smlouvy bez zbytečného odkladu, jak stanoví § 345 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), a proto nelze jeho odstoupení považovat za platné.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v celém rozsahu dovoláním a navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatel opírá přípustnost dovolání o ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neboť podle něj napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Těmito otázkami jsou podle dovolatele otázky, zda lze za řádně provedené dílo považovat dílo, které není složeno (zhotoveno) z konkrétních částí, které byly přesnou specifikací ve smlouvě výslovně vymíněny a sjednány smluvními stranami (otázka první); zda lze za řádně provedené dílo považovat dílo, které je úmyslně a cíleně naprogramované tak, aby fungovalo jen po dobu několikanásobně kratší, než je záruční doba díla (otázka druhá); a zda je soud prvního stupně vázán závazným právním názorem odvolacího soudu a zda je tímto názorem vázán i sám odvolací soud (otázka třetí).
Rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatele spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), neboť odvolací soud pominul, že součástí díla byla dvě tepelná čerpadla, která však byla odlišná od těch, jež byla smluvními stranami vymíněna ve smlouvě, což vyplývá jak z tvrzení účastníků, tak ze znaleckého posudku Ing. Ledeckého. Podle dovolatele použití jiných tepelných čerpadel způsobilo, že dílo nebylo provedeno řádně.
Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že výměnou řídící jednotky znemožnil přezkoumání, zda bylo předmětné dílo provedeno řádně. Samotná skutečnost, že dovolatel musel řídící jednotku vyměnit, svědčí podle dovolatele o tom, že dílo nebylo řádně provedeno. Za řádně zhotovené totiž nelze považovat takové dílo, které je úmyslně zhotoveno tak, aby fungovalo jen po krátkou dobu, a to dobu několikanásobně kratší, než je záruční doba díla.
Rovněž údajná stavební nepřipravenost provozovny dovolatele nemohla mít podle něj vliv na povinnost zhotovitele předat mu řádně zhotovené dílo. Dovolatel se ve smlouvě nezavázal, že zajistí, aby jeho provozovna dosahovala tepelných ztrát předepsaných normami ČSN a EN, proto mu tuto skutečnost nemůže odvolací soud vytýkat. Bránil-li stav provozovny dovolatele řádnému provedení díla, měl zhotovitel odstoupit od smlouvy. Jelikož tak neučinil, nemůže být údajná stavební nepřipravenost provozovny přičítána k tíži dovolatele.
Dovolatel rovněž namítl, že soud prvního stupně nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 25. ledna 2012, č. j. 4 Cmo 146/2011-300, jímž odvolací soud zrušil první rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel se domnívá, že odvolací soud v tomto rozhodnutí zavázal soud prvního stupně, aby účastníkům uložil uvést dílo do stavu, v jakém bylo v době, kdy na něm zhotovitel ukončil práce, aby mohlo být předmětem znaleckého zkoumání za účelem zjištění, zda bylo zhotoveno v souladu se smlouvou. To se však nestalo. Ani odvolací soud však posléze svůj vlastní právní názor nerespektoval a toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázky, zda lze za řádně provedené dílo považovat dílo, které není složeno (zhotoveno) z konkrétních částí, které byly přesnou specifikací ve smlouvě výslovně vymíněny a sjednány smluvními stranami (otázka první) a zda lze za řádně provedené dílo považovat dílo, které je úmyslně a cíleně naprogramované tak, aby fungovalo jen po dobu několikanásobně kratší, než je záruční doba díla (otázka druhá), zakládá dovolatel na skutkových okolnostech, které nejsou zahrnuty ve skutkových zjištěních odvolacího soudu. Skutečnosti, které dovolatel v dovolání uvádí, ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývají, a proto nemohou být rozhodné pro formulaci právní otázky způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Ani správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. ledna 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Stran třetí otázky vymezené dovolatelem (zda je soud prvního stupně vázán závazným právním názorem odvolacího soudu a zda je tímto názorem vázán i sám odvolací soud), dovolací soud uvádí, že ani tato otázka nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se jí nezabýval a na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil.
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení § 238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho výrok o nákladech řízení.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výroku o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.) již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. října 2015
JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu