32 Cdo 2572/2013
Datum rozhodnutí: 23.11.2015
Dotčené předpisy: § 15 odst. 3 předpisu č. 92/1991Sb. ve znění od 06.12.1994




32 Cdo 2572/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, zastoupené Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1046/24, PSČ 110 00, proti žalované České republice Ministerstvu financí , se sídlem v Praze Malé Straně, Letenská 525/15, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení částky 10 359 380,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 141/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2013, č. j. 29 Co 449/2012-152, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2013, č. j. 29 Co 449/2012-152, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. května 2012, č. j. 65 C 141/2010-126, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

V souzené věci se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 10 359 380,52 Kč s úrokem z prodlení z titulu jejího ručení za závazky státního podniku Agrokombinát Aš, s. p. (dále jen státní podnik ), podle § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen zákon č. 92/1991 Sb. ).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 17. května 2012, č. j. 65 C 141/2010-126, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 10 359 380,52 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 10. listopadu 2009 do zaplacení a nahradit jí náklady řízení. Odvolací soud rozhodl zároveň o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně na základě smlouvy o úvěru č. 224-05/03/92 uzavřené dne 5. března 1992 (dále jen úvěrová smlouva ) poskytla státnímu podniku úvěr ve výši 28 800 000 Kč. Státní podnik ke dni 18. září 1992 uhradil žalobkyni jistinu ve výši 1 800 000 Kč. Usnesením vlády České republiky ze dne 10. dubna 1994 byl schválen privatizační projekt státního podniku a nabyvateli vybraných částí státního podniku se stali KLAS Hazlov s. r. o., Zvon Hranice s. r. o. a M, M,, kteří převzali závazky státního podniku vůči žalobkyni plynoucí z úvěrové smlouvy. Smlouvou uzavřenou mezi Pozemkovým fondem České republiky (dále jen Pozemkový fond ) a M. M. (dále jen nabyvatel ) dne 30. listopadu 1995 s účinností k 1. prosinci 1995 došlo k prodeji části státního podniku nabyvateli a současně k přechodu části závazku vůči žalobkyni ve výši 10 876 875 Kč na nabyvatele. Nabyvatel neuhradil kupní cenu, proto Pozemkový fond od kupní smlouvy odstoupil, avšak smlouvou o narovnání ze dne 30. srpna 1999 přešel veškerý majetek vztahující se ke kupní smlouvě do vlastnictví nabyvatele, včetně všech práv a povinností k němu se vážících . Nabyvatel závazky ze smlouvy o úvěru na něho připadající řádně neplnil, žalobkyně proto svou pohledávkou proti němu uplatnila dne 5. června 1997 žalobou. Dříve, než bylo ve věci rozhodnuto, byl na majetek nabyvatele dne 20. března 2000 prohlášen konkurs, do něhož žalobkyně pohledávku přihlásila a pohledávka v něm byla uspokojena co do částky 514 901,61 Kč. K zaplacení tak zbývá částka 10 359 380,52 Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně v otázce, že ručení žalované za závazky nabyvatele části privatizovaného státního podniku je třeba posoudit podle znění § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., platného v době, kdy na nabyvatele přešel privatizovaný majetek a závazky s ním související, tedy ve znění zákona č. 244/1994 Sb. (míněn zjevně zákon č. 224/1994 Sb.), účinném v době od 6. prosince 1994 do 31. prosince 2005. Shodně se soudem prvního stupně pak uzavřel, že v souzené věci byly splněny předpoklady pro ručení Fondu národního majetku České republiky (dále též jen Fond národního majetku či FNM ) podle citovaného ustanovení, protože je vymáhán závazek nabyvatele privatizovaného majetku vzniklý před 13. srpnem 1993, a to poté, co žalobkyně vyčerpala všechny právní prostředky vůči nabyvateli.
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podle obsahu dovolací argumentace však toliko ve výroku o věci samé, napadla žalovaná dovoláním. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, případně rozhodované nejednotně, a to otázky výkladu § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 544/1992 Sb., v tom ohledu, zda žalovaná ručí za závazky vzniklé před 13. srpnem 1993, které přešly na nabyvatele privatizovaného majetku v době účinnosti tohoto ustanovení.
Nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu dovolatelka spatřuje v chybném výkladu uvedeného ustanovení. Poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2007, sp. zn. 32 Odo 199/2005 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz ), podle nichž není pro ručení FNM rozhodné, kdy vznikla splatná pohledávka věřitele, respektive okolnost, zda vznikla před 13. srpnem 1993, nýbrž kdy byla uzavřena smlouva o převodu privatizovaného majetku. Předkládá rekapitulaci vývoje právní úpravy obsažené v § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. a prosazuje názor, že § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., se nevztahuje ke všem závazkům, jež přešly v rámci privatizace, nýbrž pouze k těm z nich, které před datem 13. srpna 1993 nejen vznikly, ale také přešly na nabyvatele, takže toto ustanovení nezaložilo nově její ručení, nýbrž pouze zpřísnilo možnost uplatnění již existujících závazků (míněny zjevně pohledávky z titulu ručení).
Dovolatelka argumentuje materiálem ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 14. června 1994, kterým byla předložena vládě k projednání třetí novela zákona č. 92/1991 Sb. a podle něhož navrhované doplnění § 15 odst. 3 změkčuje ručení FNM v případech, kdy FNM jako ručitel vystupuje, tedy u závazků, které přešly na nabyvatele privatizovaného majetku do dne poslední novely (tj. novely provedené s účinností od 13. srpna 1993 zákonem č. 210/1993 Sb.). Zdůrazňuje závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 14. září 1999, sp. zn. II. ÚS 401/97, podle nichž zákonodárce postupně snižoval rozsah ručení Fondu národního majetku za závazky nabyvatele privatizovaného majetku, až je s účinností od 6. prosince 1994 zrušil zcela.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žaloba se v celém rozsahu zamítá, případně aby toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření především zpochybňuje přípustnost dovolání; argumentuje, že napadené rozhodnutí je v souladu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2009, sp. zn. 33 Cdo 75/2008, a ze dne 8. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 601/2008, a že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 199/2005, jež shledává chybným a protiústavním, bylo překonáno novějším rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 601/2008, uveřejněným se Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž tu není důvod, proč by rozhodná otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Žalobkyně má dovolání též za nedůvodné, neboť podle jejího mínění je právní posouzení odvolacího soudu správné. Ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. v příslušném znění považuje ze zcela jednoznačné a jiný výklad než ten, že ručení FNM je jím vyloučeno jen ohledně závazků, které vznikly po 13. srpnu 1993, považuje za chybný a co do důsledků za absurdní a ústavně nekonformní. S odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu zdůrazňuje povinnost preferovat v případě konfliktu dvou možných výkladů ten z nich, který je ve prospěch soukromé osoby.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen o. s. ř. ).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Nevyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky výkladu § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Především je třeba zdůraznit, že v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 601/2008 Nejvyšší soud tuto otázku neřešil, neboť vzhledem k procesním poměrům tam souzené věci nebyla otevřena dovolacímu přezkumu, a že oproti přesvědčení dovolatelky není pro změnu v rozhodovací praxi dovolacího soudu určeno zveřejňování rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nýbrž rozhodnutí velkého senátu podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).
Dosavadní nejednotná rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení předmětné otázky hmotného práva byla sjednocena rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2015, sp. zn. 31 Cdo 2459/2012. Velký senát se v tomto rozhodnutí nepřiklonil k závěrům rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 75/2008, jímž argumentuje žalobkyně, nýbrž navázal na výklad přijatý v rozsudku sp. zn. 32 Odo 199/2005 a v dalších z tohoto rozsudku vycházejících rozhodnutích a formuloval a odůvodnil závěr, že oproti doslovnému znění § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., účinného od 6. prosince 1994 do 31. prosince 2005, je závazky vzniklými před 13. srpnem 1993, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace , třeba rozumět ručitelské závazky Fondu národního majetku vzniklé před uvedeným datem, a větu Za závazky vzniklé po uvedeném dni Fond neručí je třeba chápat jako zdůraznění, že po datu 13. srpna 1993, k němuž bylo ustanovení o ručení FNM ze zákona vypuštěno, již ručení Fondu národního majetku nevzniká . Na základě toho velký senát uzavřel, že novela zákona č. 92/1991 Sb. provedená zákonem č. 224/1994 Sb. nezaložila znovu ručení FNM za závazky, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, nýbrž toliko vázala na další podmínky splatnost těch pohledávek věřitelů vůči FNM z titulu ručení, které vznikly před 13. srpnem 1993, avšak nestaly se splatnými před 6. prosincem 1994. Tento výklad velký senát s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu, vztahující se k otázce zákonného ručení FNM podle § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., neshledal ústavně nekonformním.
Tyto závěry, stran jejichž důvodů lze pro stručnost odkázat na podrobné odůvodnění rozsudku velkého senátu, se beze zbytku uplatní též v poměrech souzené věci. Protože k přechodu práv a závazků na nabyvatele došlo až po rozhodném datu 13. srpna 1993, ručení Fondu národního majetku (ani žalované jako jeho právní nástupkyně) za závazky privatizovaného státního podniku podle zákona č. 92/1991 Sb. nevzniklo a rozhodnutí odvolacího soudu tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné a nejsou podmínky ani pro jeho změnu (rozhodnutím otázky vyhrazené v této věci dovolacímu přezkumu nemusí být vyřešeno právní posouzení věci v jeho úplnosti), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. listopadu 2015

JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu