32 Cdo 2565/2008
Datum rozhodnutí: 28.07.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Cdo 2565/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně M. E., s.r.o., zastoupené JUDr. V. V., advokátem proti žalované E., spol.s.r.o., zastoupené Mgr. F. M., advokátem o zaplacení 289 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 164/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2007, č.j. 3 Cmo 421/2006-138, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:



Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2007, č.j. 3 Cmo 421/2006-138, do části rozsudku, jíž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2005, č.j. 14 Cm 164/2002-110, v části o zamítnutí žaloby co do částky 226 800 Kč s příslušenstvím, jako rozdílu mezi žalovanou částkou 289 800 Kč s příslušenstvím, soudem prvního stupně zamítnutou, a částkou 63 000 Kč s příslušenstvím, odvolacím soudem žalobkyni přiznanou, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).

Dovolatelka napadá právní posouzení obou soudů ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v jejich závěru, že neprokázala vznik nároku na zaplacení smluvní odměny podle § 571 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) ve výši 94 500 Kč, 53 550 Kč a 78 750 Kč (celkem ve výši 226 800 Kč) za zprostředkování pracovníků k přijetí do pracovního poměru u žalované podle mandátní smlouvy uzavřené mezi účastníky podle § 566 a násl. obch. zák. dne 7. 12. 1999. Je přesvědčena, že nárok na zaplacení uvedených částek, jako odměny za zprostředkování pracovníků k přijetí do pracovního poměru, jí podle smlouvy vznikl uzavřením pracovního poměru s pracovníky p. H., p. Š. a p. K. v září 2000. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, z něhož vycházel i odvolací soud, však vyplývá, že žalobkyně neprokázala odůvodněnost požadovaných odměn zahrnutých do faktury č. 8 ve výši 94 500 Kč, faktury č. 9 ve výši 53 550 Kč a faktury č.10 ve výši 78 750 Kč, když neprokázala, za jaké zprostředkování přijetí do pracovního poměru je odměna požadována, za jaké konkrétní pracovníky, a ani netvrdila, jak dospěla k požadované výši odměny za situace, kdy smluvní odměny žalobkyně měly podle předmětné smlouvy vycházet z trojnásobku hrubého měsíčního platu přijatého pracovníka.

Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že její případná požadovaná smluvní odměna je zahrnuta v ujednání účastníků ze dne 7. 11. 2000. V tomto směru je nutno vyjít ze skutkových zjištění, které však nelze v dovolacím řízení zpochybňovat, že žalovaná vyslovila souhlas s obsahem dopisu ze dne 7. 11. 2000, v němž sama dovolatelka přijala v zájmu řešení sporných plateb za zprostředkované pracovníky návrh žalované, požadující zápočet uhrazených plateb za žalobkyní zprostředkované pracovníky, kteří ukončili pracovní poměr, a to tak, že žalovaná zaplatí žalobkyni do 10. 11. 2000 částku 22 050 Kč a v dohodnuté 30-ti denní lhůtě splatnosti žalovaná zaplatí žalobkyni další dvě faktury za nově přijaté pracovníky. V dopise bylo mimo jiné i uvedeno, že pokud další dvě faktury nebudou zaplaceny ve lhůtě splatnosti, žalobkyně má právo na anulování dohody o narovnání s tím, že bude uplatňovat veškerá práva z uzavřené mandátní smlouvy. Ze skutkových zjištění vyplývá, že mezi účastníky je nesporné zaplacení částky ve výši 22 050 Kč, jako vyrovnání minulých závazků účastníků, ale žalobkyně neprokázala, že by žalovaná nezaplatila další dvě faktury ve smluvené lhůtě. Odvolacímu soudu nelze proto vytknout, že by na základě uvedených skutkových zjištění učinil nesprávný právní závěr o potvrzení zamítnutí žaloby na zaplacení částek 94 500 Kč, 53 550 Kč a 78 750 Kč, jestliže z dokazování vyplynulo, že za situace, kdyby žalobkyni i právo na zaplacení těchto částek vzniklo, žalobkyně v zájmu řešení sporných plateb mezi účastníky uzavřela s žalovanou dne 7. 11. 2000 dohodu, podle níž byly sporné nároky vyrovnány zaplacením částky 22 050 Kč. V tomto směru je třeba poukázat na ustanovení upravující narovnání v § 585 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ). Toto ustanovení účastníkům umožňuje, aby dohodou upravili práva mezi nimi sporná nebo pochybná. V § 585 odst. 3 je pak zakotveno, že dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání. Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil dohodu účastníků o narovnání sporných plateb z uzavřené mandátní smlouvy ze dne 7. 11. 2000 v souladu s § 585 obč. zák.

Dovolatelce nelze ani přisvědčit, že by odvolací soud nesprávně vyložil obsah této dohody, přihlédl-li nejen k samotnému obsahu dohody, ale i k tomu, že návrh dohody učinila žalobkyně a žalovaná se následně v duchu uvedené dohody chovala. Odvolací soud tak projev vůle účastníků dohody ze dne 7. 11. 2000 vyložil v souladu s § 266 obch. zák., podle něhož se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odst. 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odst. 3). Podle odst. 4 uvedeného ustanovení projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila.

Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy v dané věci v napadené potvrzující části po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 3 o. s. ř., jestliže odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, proto je Nejvyšší soud České republiky, jako dovolací soud (§ 10a o. s. ř.) aniž se mohl věcí dále zabývat podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. července 2008

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu