32 Cdo 2523/2010
Datum rozhodnutí: 02.03.2011
Dotčené předpisy: § 32 odst. 1 obč. zák., § 566 obch. zák., § 35 odst. 2 obč. zák., § 241a odst. 3 obč. zák., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.




32 Cdo 2523/2010


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce JUDr. P. P. , zastoupeného Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem, se sídlem v Plzni - Východním Předměstí, Šafaříkovy Sady 5, proti žalované IC WEST, s. r. o., se sídlem v Plzni, Slovanská alej 24, PSČ 317 05, IČ 25210530, zastoupené JUDr. Hanou Jirouškovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Slovanská alej 24, o zaplacení částky 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 16 C 454/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. února 2010, č. j. 11 Co 551/2009-158, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její advokátky JUDr. Hany Jirouškové, se sídlem v Plzni, Slovanská alej 24.

O d ů v o d n ě n í:

Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 8. června 2009, č. j. 16 C 454/2008-134, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 250.000,- Kč s úrokem z prodlení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), neboť rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku ve věci samé nemá zásadní význam po právní stránce.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132).
Z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů je zřejmé, že dovolatel nevymezil žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by bylo možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu za právně významné.
Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může založit jen taková právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tj. která je pro toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, in www.nsoud.cz ). K závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí tedy nemůže oproti očekávání dovolatele vést otázka, zda je možno kupní smlouvu dle jejího obsahu uzavřenou obstaratelem a čemuž odpovídá i veškeré jeho výše popsané chování před, při a po uzavření smlouvy, posoudit jako smlouvu kupní uzavřenou zástupcem prodávajícího na základě mandátní smlouvy, aniž existence takového vztahu mezi prodávajícím a údajným zástupcem byla kupujícímu známa, přičemž mandátní smlouva byla předložena až dodatečně v průběhu soudního řízení . Není jistě pochyb, že smlouvu uzavřenou obstaratelem nelze posoudit jako smlouvu uzavřenou mandatářem, odvolacímu soudu však takový zcela zřejmě absurdní názor přičítat nelze. Dovolatel v rámci pokusu o formulaci právní otázky proti právnímu závěru odvolacího soudu, že žalovaná kupní smlouvu uzavřela nikoliv svým jménem, jako obstaratel prodeje věci, nýbrž jménem vlastníka předmětu prodeje, jako jeho mandatář, toliko postavil svou vlastní, opačnou verzi právního posouzení. Nejde tedy o nic jiného než o polemiku se závěry, k nimž odvolací soud dospěl při posouzení, v jakém právním postavení žalovaná kupní smlouvu uzavřela, a které dovolatel zpochybňuje pouze s použitím jiných formulací na dalších místech svého obsáhlého dovolání.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu však nelze usuzovat ani z těchto dovolatelem zpochybněných právních závěrů, neboť Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud řešil příslušné otázky v rozporu s ustálenou judikaturou. Podle ustanovení § 32 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ) nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem. Soudní praxe se v tomto ohledu ustálila v názoru, že ze smlouvy musí být patrno, že ji za účastníka uzavřel jeho zmocněnec. Činí-li zmocněnec na základě plné moci právní úkony za zmocnitele jeho jménem (přímé zastoupení), musí být již ze smlouvy patrno, že ji uzavřel za účastníka jeho zástupce, neboť v případě, že by tato okolnost nebyla zřejmá, platí, že zmocněnec jednal vlastním jménem (srov. např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, Cpjn 38/98, uveřejněné pod č. 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2005, uveřejněné pod č. C 3746 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, sešit č. CD-3/2007).
Nelze ničeho vytknout závěrům odvolacího soudu, že mezi vlastníkem předmětu prodeje (použitého osobního automobilu) a žalovanou byla nejen podle označení, ale též podle obsahu - uzavřena mandátní smlouva podle ustanovení § 566 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), jež obsahovala mimo jiné zmocnění žalované k uzavření kupní smlouvy jménem vlastníka a na jejímž základě byla žalovaná vybavena příslušnou písemnou plnou mocí jako průkazem o jejím zástupčím oprávnění; dovolatelova argumentace, že jde podle obsahu o smlouvu obstaratelskou, postrádá opodstatnění. Zda byla tato plná moc žalobci předložena či nikoliv (v tomto směru nejsou k dispozici skutková zjištění), je přitom bez významu; Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že zákon nevyžaduje, aby originál písemné plné moci byl třetím osobám, s nimiž zmocněnec jedná, předložen a že z jednání zmocněnce vzniknou práva a povinnosti zmocniteli v případě, že zmocněnec jedná jménem zmocnitele a v mezích plné moci, která objektivně existuje (srov. rozhodnutí sp. zn. Odon 28/95, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 3/1996, rozsudek ze dne 29. července 2004, sp. zn. 26 Cdo 2335/2003, uveřejněný pod č. C 3088 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, sešit č. CD-1/2005, či usnesení ze dne 20. dubna 2006, sp. zn. 20 Cdo 2927/2005, in www.nsoud.cz ). Též o tázku, zda ze smlouvy je patrno, že byla za prodávajícího uzavřena jeho zmocněncem, vyřešil odvolací soud správně, za použití pravidel pro výklad právních úkonů stanovených v § 35 odst. 2 obč. zák. Přes pochybnosti, způsobené označením žalované jako obstaratele a ujednáním v článku VI, podle něhož obstaratel neodpovídá za vady vzniklé použitím nebo opotřebením, je zřejmé, a muselo být zřejmé též žalobci, že žalovaná jedná toliko jako přímý zástupce (mandatář) prodávajícího; jako smluvní strana a prodávající byla výslovně a zcela zřetelně označena společnost KOLORIT LUX s. r. o. (vlastník prodávaného vozidla), na což navazuje údaj, že prodávající je zastoupen (sic!) žalovanou jako obstaratelem . Bez významu není ani skutečnost, že otisk razítka žalované s podpisem není připojen k údaji prodávající , tak jak by to odpovídalo údaji o kupujícím u podpisu žalobce, nýbrž k údaji obstaratel prodeje . Odvolací soud též správně poukazuje na předávací protokol, na němž je pod prohlášením majitele podpis prodávajícího (nečitelný a bez otisku razítka) a vedle tohoto podpisu se nachází otisk razítka žalované s podpisem a s poznámkou za zprostředkovatele . Žalovaná zde tedy nade vší pochybnost vystupuje jako další subjekt vedle prodávajícího a kupujícího, jako zprostředkovatel . Odvolací soud tedy správně dovodil, že žalobce nemohl být v dobré víře, že jedná nikoliv toliko se zmocněncem, nýbrž přímo se smluvní stranou. Je přitom bez významu, zda byl seznámen s mandátní smlouvou uzavřenou mezi prodávajícím vlastníkem a žalovanou; není-li třeba, aby mu byla předložena plná moc, pak tím spíše není nutné, aby mu byla předložena smlouva, na jejímž základě byla plná moc vystavena.
Na vůli stran smlouvy lze usuzovat též z okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, a z následného chování smluvních stran. Z jednotlivých činností a právních úkonů, uvedených pod body 1) až 6) v článku III dovolání, nelze v tomto ohledu ničeho dovozovat, neboť mohly být žalovanou stejně dobře provedeny jak jménem prodávajícího vlastníka, tak jejím vlastním jménem jako obstaratele prodeje věci (popřípadě komisionáře, srov. § 577 a násl. obch. zák.). Lze pak dodat, že tyto úkony přesně odpovídají krokům, jež se žalovaná v mandátní smlouvě zavázala provést jménem vlastníka vozidla, tedy v jeho přímém zastoupení. Na vůli žalované uzavřít kupní smlouvu svým vlastním jménem nelze usuzovat ani ze skutečnosti, že se na základě žalobcových reklamací opakovaně pokoušela odstranit vadu vozidla. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů totiž vyplývá, že na výrobní vady vozidla a vady materiálu se vztahovala tzv. rozšířená záruka společnosti PEUGEOT ČESKÁ REPUBLIKA s. r. o. a žalovaná byla autorizovaným servisním místem (podnikatelem určeným k opravě, srov. § 625 obč. zák.), u něhož z tohoto důvodu bylo možno právo na opravu uplatnit. Závěr o tom, že žalovaná jednala jako obstaratel prodeje, nesoucí podle ustanovení § 741 odst. 1 obč. zák. odpovědnost za vady prodané věci, tedy její následné chování dovodit neumožňuje.
Za těchto okolností nelze odvolacímu soudu vytknout pochybení, jestliže shledal nadbytečným zabývat se odpovědností žalované z tzv. prodloužené záruky. Nelze nakonec přehlédnout, že podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů právo na slevu z kupní ceny, jíž se žalobce v tomto řízení domáhal, tato záruka nezakládala.
Ve zbývající části je dovolání poznamenáno skutečností, že jeho argumentace je prakticky doslova převzata z odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel zřejmě přehlédl, že dovolací přezkum, zejména tam, kde může být dovolání přípustné pouze za podmínek stanovených v § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., probíhá v podstatně jiném režimu než přezkum odvolací a že předmětem přezkumu je rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv soudu prvního stupně.
Závěr odvolacího soudu o tom, že mezi žalovanou a vlastníkem automobilu nedošlo k uzavření smlouvy o obstarání prodeje věci, dovolatel zpochybňuje prostřednictvím kritiky skutkových závěrů, z nichž napadené posouzení odvolacího soudu vychází. Dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno výhrady dovolatele proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).
Podrobuje-li dovolatel kritice závěr, že žalovaná za vytčené vady neodpovídá, neboť se jedná o vadu vzniklou až po převzetí vozidla, pak polemizuje se závěrem, na němž odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil, nehledě na to, že právní závěr o absenci odpovědnosti za vady je zpochybňován toliko prostřednictvím kritiky skutkového závěru o době vzniku vady a i v tomto případě tak dovolatel podle obsahu (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnil dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř.
Ani dovolací argumentace vztahující se k otázce disimulace nemůže vést k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezaložil. Dovolatel patrně přehlédl, že dovolací soud nepodrobuje přezkumu argumentaci účastníků, nýbrž právní posouzení odvolacího soudu. Pro úplnost lze dodat, že zjištěný skutkový stav věci neskýtá oporu pro závěr, že kupní smlouva měla být právním úkonem uzavřeným na oko.
Právní posouzení povahy závazkového vztahu mezi vlastníkem vozidla a žalovanou v napadeném rozhodnutí není založeno na skutkovém závěru o tom, že žalobce neunesl v tomto ohledu důkazní břemeno (byť soud prvního stupně tento výraz chybně použil), nýbrž na zjištění, že prodej vozidla byl uskutečněn nikoliv na základě smlouvy o obstarání prodeje, nýbrž na základě smlouvy mandátní, jež byla mezi těmito subjekty uzavřena dne 18. července 2005. Neobstojí tedy dovolací námitka, jejímž prostřednictvím dovolatel vytýká soudům nižších stupňů pochybení v otázce nositele břemene tvrzení a důkazního břemene.
Jestliže dovolatel argumentuje judikaturou Ústavního soudu zdůrazňující prioritu výkladu smluv neústícího v závěr o jejich neplatnosti, pak zřejmě přehlédl, že odvolací soud kupní smlouvu neposoudil jako neplatnou, ba naopak, v intencích judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu výkladem za použití stanovených interpretačních instrumentů odstranil pochybnosti o vůli stran smlouvou projevené a při posouzení pasivní věcné legitimace žalované z této smlouvy vycházel.
K závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce nemohou vést ani dovolací námitky, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, že výrok odvolacího soudu neodpovídá tomu, co bylo podle soudní evidence vyhlášeno, a že ve spise chybí protokol o vyhlášení napadeného rozsudku. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), pod který je možno výhrady dovolatele proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů z hlediska jejich obsahu podřadit, se při posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř., ve znění novely provedené s účinností od 1. července 2009 zákonem č. 7/2009 Sb.) a o situaci, kdy je námitka procesní vady odrazem střetu o výklad normy procesního práva a jejím prostřednictvím je tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř., se tu nejedná; zkoumané námitky procesních pochybení nezahrnují žádnou právní otázku, natož pak otázku zásadního právního významu (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz , formulující požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována).
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle ustanovení § 146 odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5, větou první, o. s. ř. má žalovaná vůči žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů, které vynaložila v dovolacím řízení a které spočívají v odměně její advokátky za zastupování a v jejích hotových výdajích (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.). Advokátka žalované učinila v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby vyjádřila se k dovolání. Vzhledem k ustanovení § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se její odměna určuje podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 5 ve spojení s § 18 odst. 1, větou první, této vyhlášky a činí 10.000,- Kč. Advokátce dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů . K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 10.300,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20 %, tj. částku 2.060,- Kč, kterou bude advokátka jako plátce této daně povinna z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 12.360,- Kč je žalobce povinen žalované zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její advokátky (§ 243c odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 2. března 2011

JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu