32 Cdo 2521/2016
Datum rozhodnutí: 29.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 118a odst. 1 o. s. ř., § 118a odst. 3 o. s. ř.



32 Cdo 2521/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně QI investiční společnosti, a. s. , se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14, identifikační číslo osoby 27911497, zastoupené Mgr. Erikem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, proti žalovanému Ing. P. Č. , zastoupenému Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, Aloise Krále 2640/10, o zaplacení částky 111 945,77 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 15/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. 11. 2015, č. j. 75 Co 333/2015-101, takto:
I. Dovolání se odmítá . II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7 115 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce. O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 20. 5. 2015, č. j. 7 C 15/2015-57, zamítl žalobu o zaplacení částky 111 849,48 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zastavil řízení o zaplacení částky 96,29 Kč (výrok II.) a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 31 099 Kč (výrok III.).
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), změnil jej ve výroku III. tak, že náhrada nákladů řízení činí 37 684,60 Kč (druhý výrok), a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 15 042,80 Kč (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v plném rozsahu) podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení několika otázek, při jejichž řešení odvolací soud rozhodl rozdílně/odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu . Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a aby žalobkyni přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaný považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl.
Podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Jestliže dovolatelka uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení několika otázek, při jejichž řešení odvolací soud rozhodl rozdílně/odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu , patrně měla na mysli předpoklad přípustnosti dovolání, podle něhož napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tento argument však může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka má za to, že právo namítat překročení oprávnění vyplývajícího pro zmocněnce z plné moci, resp. právo schválit jednání nezmocněné osoby svědčí pouze tomu, za něhož byl dotčený právní úkon učiněn , patrně však přehlíží, že řešením této otázky se odvolací soud nezabýval, neučinil žádný závěr stran této otázky, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Dovolatelka pomíjí, že podle dikce ustanovení § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Odvolací soud uzavřel, že pro platnost smlouvy bylo potřeba podpisu dvou členů představenstva. Ze všech tří smluv předložených žalobkyní je však evidentní, že uvedený způsob jednání nebyl splněn, a proto jsou všechny smlouvy absolutně neplatné. Podotkl, že žalobkyně se nedostavila k nařízenému jednání soudu prvního stupně, čímž se zbavila možnosti být poučena podle ustanovení § 118a o. s. ř. o nutnosti tvrzení, kdo jménem původní věřitelky smlouvu uzavřel. Následné dotvrzení skutkových okolností uzavření všech tří smluv a doplnění důkazů v odvolacím řízení považoval za nepřípustné novoty uplatněné v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř. Tyto závěry odvolacího soudu dovolatelka nezpochybnila.
Na výše uvedeném nemohou ničeho změnit ani konkrétní odkazy dovolatelky na judikaturu dovolacího soudu, neboť ta vychází z odlišného skutkového stavu. V rozsudku NS ČR sp. zn. 29 Cdo 5053/2009 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011) Nejvyšší soud posuzoval dohodu o vyplnění blankosměnky. V ostatních dovolatelkou citovaných rozhodnutích se Nejvyšší soud zabýval otázkou překročení zákonného zmocnění, a to za situace, kdy bylo nesporné, která osoba za společnost právní úkon učinila. Přípustnost dovolání nemůže založit ani odkaz na rozsudek NS ČR sp. zn. 29 ICm 2822/2012 (správně jde o rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2013), neboť nejde o rozhodnutí dovolacího soudu.
Dovolatelka, citujíc rozsudek ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, dále namítá, že soudy vyvodily zcela nelogický závěr, že půjčka nebyla poskytnuta , a to přes údajně rozporná tvrzení žalovaného. Přehlíží však závěr soudů obou stupňů, že žalobkyně včas neoznačila důkazy k prokázání poskytnutí úvěru a zároveň se nedostavila k jednáním nařízeným soudem prvního stupně, čímž se zbavila možnosti být poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, z jakých skutkových zjištění vychází, odvolací soud se tedy neodchýlil od dovolatelkou citovaného rozhodnutí, podle něhož je třeba přijmout závěr, že soud posoudil věc po právní stránce nesprávně, nelze-li z odůvodnění rozsudku zjistit skutková zjištění předvídaná v hypotéze právní normy, kterou soud v daném případě aplikoval, případně skutková zjištění, jež nakonec soud pod předmětnou právní normu neaplikoval, maje za to, že podmínky pro takovou aplikaci splněny nebyly. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle § 118a o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2528/2010).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že ve svém rozhodnutí v rámci posouzení argumentace žalobce o uznání dluhu ze strany žalovaného dle ust. § 407 obch. zák. rozhodl rozdílně od ustálené judikatury dovolacího soudu , její odkaz na rozhodnutí NSČR, č. j. 23 Cdo 405/2013 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2014) jako na rozhodnutí, od kterého se odvolací soud podle názoru dovolatelky odchýlil, není správný. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že uznáním závazku přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka, který pokud tvrdí, že dluh nevznikl, musí to prokázat, v projednávané věci naopak odvolací soud vycházel ze zjištění, že k uznání dluhu nedošlo. Takovým způsobem nesprávnost právního posouzení v dovolacím řízení namítat nelze. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Přípustnost dovolání nelze založit ani prostřednictvím odkazu na rozh. SR 7/2000 s. 221 (jde o rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2000, sp. zn. 18 C 61/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 7/2000), neboť nejde o rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu. Dovolání směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení však není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť jak výše nákladů řízení, k jejichž náhradě vůči žalovanému byla žalobkyně zavázána za řízení před soudem prvního stupně, tak výše nákladů, k jejichž náhradě vůči žalovanému byla žalobkyně zavázána před odvolacím soudem, nepřevyšují částku 50 000 Kč (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání ve zbývajícím rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost. I kdyby však dovolání nebylo v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. 11. 2016

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu