32 Cdo 2479/2009
Datum rozhodnutí: 18.05.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




32 Cdo 2479/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně WALDEMOOR s.r.o. , se sídlem v Praze 2, Myslíkova 283/28, PSČ 121 02, IČ 27234291 , zastoupené Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 14, proti žalované JANÁK BROS. spol. s r.o. , se sídlem v Plzni, Ledecká 19, PSČ 323 16, IČ 64833593 , zastoupené JUDr. Janem Kocinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, o 95 181,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 39 C 129/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. ledna 2009, č. j. 18 Co 566/2008-154, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň město ze dne 5. září 2008, č. j. 39 C 129/2008-129, v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 dále též jen o. s. ř. (srov. čl. II. bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky, zda jako pronajímatelka nebytových prostor má vůči nájemkyni (žalované) právo na úhradu tzv. dodatkových nákladů na vytápění, které sestávají z nákladů na správu objektu, z administrativně technických nákladů a z ostatních nákladů, když v průběhu řízení tzv. dodatkové náklady na vytápění vymezila jako náklady na pořízení odpovídajícího množství přímého materiálu, mzdové a ostatní osobní náklady, technologicky nezbytné ostatní přímé a nepřímé náklady a náklady oběhu. Protože obecně závazné právní předpisy toto právo pronajímatelky nezakládají (vyhláška č. 372/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele, ani pojem dodatkových nákladů na vytápění nezná), mohla by být právním důvodem tohoto práva pouze smlouva. Takové ujednání o úhradě tzv. dodatkových nákladů na vytápění však předmětná smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 10. února 1998 neobsahuje, přičemž právo pronajímatelky na jejich úhradu nelze dovodit ani z jejího čl. VI. bodu 4. o úhradě skutečných nákladů na vytápění. Protože řešení otázky vymezené dovolatelkou není spojeno s problematikou výkladu či aplikace právní normy a poněvadž tuto otázku neřešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem, nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila. Vzhledem k tomu, že dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalované podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. května 2010 JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu