32 Cdo 2476/2011
Datum rozhodnutí: 11.09.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




32 Cdo 2476/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce města Aš , se sídlem v Aši, Kamenná 473/52, identifikační číslo osoby 00253901, zastoupeného JUDr. Alenou Kasalovou, advokátkou se sídlem v Plzni, nám. Republiky 2, proti žalované GEOSAN GROUP a.s. , se sídlem v Kolíně, U Nemocnice 430, PSČ 280 02, identifikační číslo osoby 25671464, zastoupené Mgr. Petrou Šaldovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Jungmannova 14, o zaplacení 1 222 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 11 C 255/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. března 2010, č. j. 21 Co 29/2010-125, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně Mgr. Petry Šaldové.
O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. května 2009, č. j. 11 C 255/2008-86, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 222 000 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích) lze dovodit, že jím dovolatel ve skutečnosti brojí proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (které bylo zrušeno uplynutím 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí [a tím i k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], neboť neshledal, že by odvolací soud řešil dovolatelem vymezenou otázku účinků dohody o narovnání v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Poukazoval-li dovolatel v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání na rozpor s hmotným právem, patrně přehlédl novelizované znění ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. s účinností od 1. července 2009, které již v demonstrativním výčtu kritérií (jak se podává shora), z nichž lze usuzovat na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, rozpor s hmotným právem neuvádí.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že správný závěr o zániku dosavadního práva žalobce na smluvní pokutu za prodlení žalované s odstraněním vad díla (v důsledku účinků dohody o narovnání) opřel odvolací soud o výslovné ujednání účastníků o tom, že předmětem narovnání jsou (s výjimkou reklamačního řízení a nároků na odstranění vad a nedodělků a příslušenství) veškeré vzájemné vztahy ze smlouvy o dílo a že ustanovení smlouvy o dílo, včetně veškerých dodatků, příloh, pozbývají podpisem této dohody platnosti . Na shora uvedeném posouzení otázky přípustnosti dovolání nemůže nic změnit ani zjevně mylný názor dovolatele o tom, že nejde-li o generální narovnání, zanikají v důsledku dohody o narovnání jen ta práva (povinnosti), která byla nahrazena novými (nikoli ostatní). Ustanovení § 585 a násl. občanského zákoníku, která institut narovnání upravují, ani jejich výklad v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu totiž nevylučují, aby některá z dosavadních sporných či pochybných práv byla narovnána tak, že je dohoda o narovnání nově nezaloží (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 33 Odo 1089/2005, ze dne 26. února 2009, sp. zn. 33 Odo 1560/2006, ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 33 Cdo 4413/2007, ze dne 30. června 2011, sp. zn. 23 Cdo 1902/2009 nebo ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 28 Cdo 4103/2010, dále usnesení Ústavního soudu ze dne 5. června 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000, uveřejněné pod číslem 20/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátkou v částce 10 000 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 11. září 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu