32 Cdo 2471/2015
Datum rozhodnutí: 02.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 02.11.2015



32 Cdo 2471/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Indra-Šebesta v.o.s. , se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 26919877, insolvenční správkyně dlužníka Lutínská Nástrojárna s.r.o., identifikační číslo osoby 25056999, zastoupeného Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 16, proti žalované WEBA Olomouc, s.r.o. , se sídlem Bystrovany, K Mrazírnám 16, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 47672153, zastoupené JUDr. Lubomírem Minaříkem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Vídeňská 8, o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 44/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 2. února 2015, č. j. 75 Co 229/2013-180, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 534 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Lubomíra Kincla.

Odůvodnění:

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4. dubna 2013, č. j. 17 C 44/2013-89, zamítl návrh žalobkyně, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) změnil rozhodnutí soud prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 7,5% ročně z této částky od 1. prosince 2012 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (výrok II). Odvolací soud dospěl k závěru, že dohoda o smluvní pokutě obsažená ve smlouvě o nájmu mezi insolvenčním dlužníkem a žalovanou byla sjednána platně, v souladu s ustanovením § 544 a násl. občanského zákoníku ve spojení s § 300 a násl. obchodního zákoníku, a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty. Důvody pro snížení smluvní pokuty podle § 301 obchodního zákoníku odvolací soud neshledal.
Žalovaná napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Namítla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posouzení otázky odepření výkonu práva žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku a odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 32 Odo 175/2006, podle nějž je případné porušení zásady poctivého obchodního styku třeba zkoumat ve vazbě na okolnosti jednotlivého případu.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. je tak i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je stejně jako další uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách).
V nyní souzené věci však tento předpoklad přípustnosti nebyl naplněn. Otázku vymezenou dovolatelkou (že se odvolací soud při posuzování odepření výkonu práva pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu) odvolací soud v napadeném rozhodnutí neřešil a ani řešit nemohl, neboť ji v přecházejícím rozhodnutí ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 23 Cdo 2539/2014-164, (k dovolání žalobkyně proti předcházejícímu rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 22. ledna 2014, č. j. 75 Co 229/2013-132) vyřešil dovolací soud. Odvolací soud byl přitom v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.) vysloveným v citovaném rozsudku dovolacího soudu, že na uplatnění nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty není možné nazírat jako na jednání výjimečným způsobem zneužívající (šikanující), a proto odporující poctivému obchodnímu styku.
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení § 238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho změnového výroku ve věci samé podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Dovolání směřovalo rovněž proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. V této části však dovolání trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula dne 16. května 2015 (srov. ustanovení § 57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 2. listopadu 2015
JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu