32 Cdo 2436/2009
Datum rozhodnutí: 01.06.2010
Dotčené předpisy: § 261 odst. 1 obch. zák.




32 Cdo 2436/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavlqa Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně SNOB, s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Žižkov, Koněvova 43/158, PSČ 130 00, IČ 25134329, zastoupené JUDr. Michaelou Strnadovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Stroupežnického 30, proti žalované V. T. , zastoupené JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 18, o 107 947 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 103/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2009, č. j. 58 Co 551/2008-259, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2009, č. j. 58 Co 551/2008-259, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala v řízení po žalované zaplacení dlužného nájemného a služeb za užívání nebytových prostor. Žalovaná své zamítavé stanovisko založila na argumentaci, že mezi účastníky neexistoval žádný smluvní vztah, a vznesla námitku promlčení.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 3. června 2008, č. j. 10 C 103/2007-235, uložil žalované V. V. zaplatit žalobkyni 86 393,90 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), zamítl z důvodu promlčení žalobu v rozsahu částky 21 556,50 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalované Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 86 393,90 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry, že mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy o podnájmu pro neprokázání existence písemného souhlasu pronajímatele s podnájmem a že žalovaná užívala předmětné nebytové prostory v nájmu žalobkyně v rozhodném období bez právního důvodu ke své podnikatelské činnosti. Pakliže za jejich užívání žalobkyni nic neposkytovala, soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalovaná se na úkor žalobkyně ve smyslu § 451 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ) bezdůvodně obohatila, a to ve výši odpovídající částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobných nebytových prostor na základě smlouvy. Podle odvolacího soudu však soud prvního stupně pochybil, vyšel-li ve vazbě na závěr o obchodním charakteru závazkového vztahu mezi účastníky podle § 261 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) při řešení námitky promlčení žalobního nároku ze čtyřleté promlčecí doby na vydání bezdůvodného obohacení podle § 397 obch. zák. Odvolací soud, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, akcentoval, že k závěru o obchodně-závazkovém charakteru vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu je třeba předchozí úsudek, že majetkový prospěch, jehož vydání je předmětem žaloby, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovení § 261 odst. 1 až 3 a § 262 obch. zák. Tak tomu však v posuzované věci nebylo nešlo o relativní obchod, o absolutní obchod, ani o volbu obchodního práva mezi účastníky. To má podle odvolacího soudu ten důsledek, že právo na vydání plnění bezdůvodného obohacení se promlčí ve dvouleté promlčecí době podle § 107 odst. 1 obč. zák. Byla-li žaloba podána 21. března 2007, jsou podle odvolacího soudu promlčeny nejen nároky vzniklé před 21. březnem 2003 (nájemné za 1/2003 a telefonní poplatky za 12/2002 vyúčtované fakturou č. FV 1/23 ve výši 21 555,10 Kč), jak uzavřel soud prvního stupně, ale i nároky vzniklé před 21. březnem 2005, a proto je přiznat nelze.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že pochybil při posouzení povahy vztahu mezi účastníky a na to i navazující otázky promlčení. Poukazujíc na ustanovení § 261 odst. 5 obch. zák. pokládá za rozhodující, že oba účastníci jsou podnikatelé, když žalobkyně podniká mimo jiné i v oboru pronájem nemovitostí a realitní činnost a žalovaná uzavřela podnájemní smlouvu rovněž v souvislosti s podnikatelskou činností (provozovala a dosud provozuje v kanceláři reklamní studio). Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že s přihlédnutím ke všem okolnostem se mezi účastníky musí jednat o obchodněprávní vztah, neboť se týkal jejich podnikatelské činnosti.
Dovolatelka dále poukazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž má právní úprava promlčení v obchodním zákoníku komplexní povahu. To má ten důsledek, že i otázky počátku běhu a délky promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení, které i když nejsou v obchodním zákoníku výslovně upraveny, je třeba řešit podle obecných ustanovení této právní normy, konkrétně podle § 391 a § 397, a nikoli podle § 107 obč. zák.
Podle dovolatelky odvolací soud zatížil řízení vadou, jestliže bezprostředně před jednáním došlo ke změně ve složení odvolacího senátu, ačkoli jak se ukázalo v průběhu jednání, nebyl k této změně důvod. Tím došlo k odnětí věci zákonnému soudci.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila, odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 383/2001 označila za přiléhavý a jako naprosto nepřípadnou pokládá námitku proti postupu soudu spočívající ve změně obsazení senátu.
Z internetové databáze úplného výpisu z živnostenského rejstříku dovolací soud zjistil, že pod identifikačním číslem 68397143 je zapsán subjekt V. T. (pod příjmením Vrbová zapsána od 16. 6. 1999 do 20. 9. 2009). Změna příjmení žalované se podává i ze spisu. Plnou mocí ze dne 14. listopadu 2007 (č. l. 107 spisu) udělila podepsaná V. V., nyní T. advokátu JUDr. Pavlu Čížkovskému procesní plnou moc, přičemž na této listině se také jako V. T. podepsala. Rovněž tak na vyjádření k žalobě (č. l. 109 spisu) je žalovaná označena jako V. V., nyní T.. Také na žádosti zástupce žalované o odročení jednání (č. l. 255 spisu) je žalovaná označena jako V. T.. Dovolací soud proto jednal v dovolacím řízení s takto označenou žalovanou.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Dovolací soud se proto zabýval nejprve správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, znamená z pohledu dovolacích námitek podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že v případě vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím bez právního důvodu o obchodní závazkový vztah nešlo, a na to navazující i jeho závěr o aplikaci občanského zákoníku na promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení.
Uvedl-li odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 198, že k učinění závěru o tom, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím bez právního důvodu je obchodním závazkovým vztahem, je nezbytný předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovení § 261 odst. 1 až 3 a § 262 obch. zák., nelze této jeho úvaze nic vytýkat. Nelze však již souhlasit s jeho závěrem o tom, že v dané věci nešlo o relativní obchod, podle § 261 odst. 1 obch. zák.
Podle § 261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
Ve smyslu tohoto ustanovení se tak za závazkové vztahy mezi podnikateli, které vznikají při jejich podnikatelské činnosti, rozumějí nejen vztahy v rámci jejich podnikatelské činnosti, ale i vztahy, které k ní mají přímý vztah. Ze slova týkající se vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání, ale i o závazky, které s podnikáním souvisejí, tedy které vznikají ve vazbě na podnikání těch podnikatelů, kteří dané smlouvy uzavírají. Obchodními jsou tyto vztahy, i když konkrétní úprava vztahující se na ně není obsažena v obchodním zákoníku, ale v občanském zákoníku nebo zvláštním předpisu (např. nájem nebytových místností pro podnikání, jak tomu bylo i v posuzované věci), a v tom, co není upraveno speciální úpravou, pak pro ně platí úprava obchodního zákoníku (viz Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání, Praha, C. H. Beck 2009, strana 836).
Podle § 489 obč. zák., které platí i pro obchodní závazky, závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.
Z posléze citovaného ustanovení obsahujícího demonstrativní výčet právních skutečností, které jsou právním důvodem vzniku závazkových právních vztahů, a to jak smluvních, tak mimosmluvních, je třeba dovodit, že závazkovým vztahem mezi podnikateli ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák. jsou nejen vztahy ze smluv, ale i ze způsobené škody nebo z bezdůvodného obohacení, pokud splňují předpoklad, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn, neboť ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud označil za správná a postačující pro rozhodnutí, totiž vyplývá, že oba účastníci jsou podnikatelé a užívání nebytových prostor k provádění činností dle jejich živnostenského oprávnění se týká jejich podnikatelské činnosti. Ke stejnému závěru, tedy že relativním závazkovým vztahem ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák. může být i vztah z bezdůvodného obohacení, dospěl Nejvyšší soud též v obdobné otázce v rozsudku ze dne 15. května 2008, sp. zn. 32 Cdo 3800/2007, na který dovolatelka na podporu své argumentace rovněž odkazovala. Dovodil-li za této situace odvolací soud, že v posuzované věci vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu mezi účastníky nemá obchodně-právní charakter, a proto otázku promlčení poměřoval podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák., právně pochybil, neboť v předmětné věci o obchodní vztah jde, a proto se promlčení práva žalobkyně z bezdůvodného obohacení řídí právní úpravou obsaženou v obchodním zákoníku (k tomu srov. shodně právní závěr v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněném pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Lze proto uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v posuzované věci naplněn.
S ohledem na uvedené právní pochybení odvolacího soudu nebylo třeba se již zabývat oprávněností námitky nesprávného obsazení senátu odvolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (a v souvisejícím výroku o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 1. června 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s předseda senátu