32 Cdo 2434/2011
Datum rozhodnutí: 27.09.2011
Dotčené předpisy: § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.




32 Cdo 2434/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, identifikační číslo osoby 00 00 69 47, proti žalované FAMKO, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Preslova 2, identifikační číslo osoby 00 56 63 49, zastoupené Mgr. Zbyňkem Vančurou, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 23, o žalobě na obnovu řízení podané žalovanou, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 216/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2011, č. j. 1 Cmo 189/2008-143, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2011, č. j. 1 Cmo 189/2008-143, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í:


Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. prosince 2007, č. j. 19 Cm 216/2006-52, ve znění doplňujícího usnesení ze dne l. září 2008, č. j. 19 Cm 216/2006-94, povolil obnovu řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 13/14 Cm 147/2000, i obnovu odvolacího řízení vedeného u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 Cmo 190/2002.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovanou tvrzený důvod obnovy řízení, jímž je rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2006, č. j. 20 Cm 454/95-265, doručený žalované 19. října 1996 , je rozhodnutím, které nemohla ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) bez své viny použít v původním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 13/14 Cm 147/2000, v němž byla rozhodnutím odvolacího soudu zavázána k úhradě dlužné částky ze smlouvy o úvěru uzavřené 28. června 1990 (dále jen první smlouva ), a které pro ni může přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
S ohledem na dobu doručení uvedeného rozsudku žalované dovodil, že žaloba o obnovu řízení (doručená soudu 3. listopadu 2006) byla podána včas, v tříměsíční lhůtě určené ustanovením § 233 odst. 1 o. s. ř., i tříleté lhůtě podle ustanovení § 233 odst. 2 o. s. ř., když rozsudek odvolacího soudu ve věci, jejíž obnova je navrhována, byl vyhlášen 6. listopadu 2003 (právní moci nabyl 15. prosince 2003).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. února 2009, č. j. 1 Cmo 189/2008-102, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobu na obnovu řízení zamítl, s odůvodněním, že žaloba byla podána po uplynutí tříměsíční lhůty určené v ustanovení § 233 odst. 1 o. s. ř., neboť o existenci smlouvy o úvěru uzavřené mezi předchůdci účastníků dne 29. prosince 1990 (dále jen druhá smlouva ), na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr a z něho zaplacen dluh z první smlouvy, se žalovaná dozvěděla již v prosinci 2005 a tato druhá smlouva je skutečným důvodem obnovy řízení. Tříměsíční lhůta k podání žaloby na obnovu řízení žalované proto uplynula v březnu 2006.
K dovolání žalované Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. prosince 2010, č. j. 32 Cdo 2586/2009-134, zrušil uvedené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným názorem, podle něhož soud je vázán uplatněným důvodem žaloby na obnovu řízení. Proto určil-li odvolací soud počátek běhu lhůty určené v ustanovení § 233 odst. 1 o. s. ř. od doby, kdy žalovaná obdržela druhou smlouvu, přestože jako důvod žaloby uplatnila rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 20 Cm 454/95, určil jej nesprávně. Závěr o skutečném důvodu obnovy se projeví nikoliv v úvaze o zachování lhůty k podání žaloby na obnovu řízení, ale až při úvaze o tom, zda žalovanou uplatněný důvod obnovy řízení je skutečně oním důvodem, pro který lze obnovu povolit.
Vrchní soud v Olomouci poté v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud rekapituloval, že žalovaná opírá žalobu na obnovu řízení o to, že je tu druhá smlouva uzavřená mezi právními předchůdci účastníků, z níž vyplývá, že dluh z první smlouvy byl uhrazen poskytnutým úvěrem z druhé smlouvy, a to 8. ledna 1991, a k tomuto datu zanikl. O existenci této druhé smlouvy žalovaná nevěděla, neměla ji ve svém držení, byla o ní informována a obdržela ji od bývalého ředitele svého právního předchůdce až v prosinci 2005, přičemž rozsudek Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 13/14 Cm 147/2000 byl vynesen 25. března 2002, a o odvolání proti němu rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. listopadu 2003. Důvod obnovy žalovaná tvrdí v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2006, č. j. 20 Cm 454/95-265, který jí byl doručen 19. září 2006 a kterým byla žaloba na plnění z první smlouvy (tedy ze stejného právního důvodu jako v původním řízení) zamítnuta proto, že soud vycházel ze zjištění, že novým úvěrem poskytnutým podle druhé smlouvy byl uhrazen dluh z první smlouvy. V tomto řízení bylo rozhodnuto o jiné části již splatného dluhu z první smlouvy. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že právě uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně je důvodem pro obnovu řízení a že žaloba byla podána včas v tříměsíční lhůtě (§ 233 odst. 1 o. s. ř.).
K námitkám žalobkyně uvedl, že uplatněným důvodem žaloby je soud vázán a nemůže napadené rozhodnutí posuzovat z jiného důvodu, než který byl označen v žalobě nebo který byl uplatněn dodatečně v době, kdy ještě běžela lhůta k žalobě.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení § 241 a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s její námitkou, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2006, č. j. 20 Cm 454/95-265, není takovým rozhodnutím, jež může být důvodem obnovy řízení, ale jde o rozhodnutí, které pouze obsahuje právní závěr učiněný na základě jiných důkazů, než jaké měl soud k dispozici v původním řízení. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, dovozuje, že výrok rozsudku č. j. 20 Cm 454/95-265, není řešením předběžné otázky a není proto závazný pro řízení, jehož obnova je navrhována. Předběžné rozhodnutí , které má obstát jako důvod obnovy řízení, musí mít povahu rozhodnutí o předběžných otázkách ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 a 2 o. s. ř., tj. jde o případy, když příslušný orgán rozhodl o předběžné otázce, jestliže byl soud rozhodnutím předchozím vázán (§ 135 odst. 1 o. s. ř.), či z dřívějšího rozhodnutí vycházel (§ 135 odst. 2 o. s. ř.), anebo posoudil-li předběžnou otázku sám, protože vycházel ze zjištění, že o této otázce nebylo dosud rozhodnuto příslušným orgánem, a poté bylo zjištěno, že tento příslušný orgán svým kdykoli vydaným rozhodnutím vyřešil uvedenou otázku odchylně . Dovolatelka namítá, že odvolací soud se neřídil názorem dovolacího soudu vyjádřeným v jeho rozhodnutí o dovolání podaném v této věci žalovanou a nezabýval se posouzením uplatněného důvodu obnovy řízení. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle ustanovení § 228 odst. 1 o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé: a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v § 205a a § 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a § 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud v souladu se závěrem soudu prvního stupně dovodil, že uplatněným důvodem obnovy řízení je rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 20 Cm 454/95-265 a žaloba na obnovu řízení tak byla podána včas. Posouzením, zda uvedený rozsudek je důvodem ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., pro který lze obnovu řízení povolit, se nezabýval. Jeho rozhodnutí neobsahuje žádnou argumentaci, že jde o takové rozhodnutí. Odvolací soud pouze uvedl, že je vázán uplatněným důvodem obnovy řízení a nemůže napadené rozhodnutí posuzovat z jiného důvodu, než který byl uplatněn v žalobě. Své rozhodnutí založil pouze na závěru o zachování lhůty k podání žaloby na obnovu řízení, neposuzuje již to, co bylo skutečným důvodem obnovy.
Přitom Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyjádřil závěr, že později přijaté rozhodnutí v jiné právní věci není samo o sobě důvodem pro povolení obnovy řízení (srov. např. stanovisko bývalého občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR z 8. září 1982, Cpj 67/82, uveřejněné pod číslem 2/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. května 1998, sp. zn. II. ÚS 111/98, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 11, ročníku 1999, části II., pod pořadovým číslem 40 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Cdo 269/2008, in www.nsoud.cz).
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. září 2011



JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu